Matérií tanečnic a tanečníků je jejich tělo. To dělá nejen pohybové divadlo výjimečným, pomíjivým a nezachytitelným médiem. Přesto se téma, spojené kromě estetických a dramaturgických aspektů tanečního umění s otázkou kariéry a zdraví umělectva, na jeviště tolik nedostává. Spíše jen tak nenuceně a vágně prosvítá v myslích publika a v každodenní realitě tanečního interpretstva. Nejen proto je novinka Terezy Lenerové a kolektivu v pražském Divadle X10 důležitým příspěvkem – na mapu českého pohybového divadla i do debaty o tom, jak vzácná, silná a nesmírně křehká taneční těla jsou.

Muži, které manosférická subkultura jako životní strategii učí, jak manipulativně či dominantně přistupovat k ženám a obecně ke slabším, se pravděpodobně minou s dramaturgií nezávislé divadelní scény, minimálně v Praze. Řidiči kamionů mezinárodní přepravy nejspíš nebudou mít čas dorazit do miniaturního hlediště A Studia Rubín. A domnívám se, že návštěvnictvu malého vinohradského Divadla D21 lidé se smyslem pro armádní mentalitu zrovna nedominují.

Divadlo X10 uvedlo v květnu performativní audio procházku Voláme všechny Čechy!, mapující pozoruhodný, i když nepříliš známý osud Jana Svitáka. Významný představitel českého filmového průmyslu z doby první republiky a protektorátu, mimo jiné režisér populárního filmu Přednosta stanice, byl bezprostředně po konci Pražského povstání obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a během lynče ubit a zastřelen zfanatizovaným davem.