Naposledy mohla Praha nó obdivovat v roce 1994. V hledišti divadla ABC se v rámci komponovaného večera sestávajícího ze tří různých ukázek tohoto divadelního žánru sešla řada pamětníků, nadšenců i odborníků – nejlepší publikum, jaké si může herec přát.

Lidé na rave přicházejí právě proto, aby se ztratili. Hledají splynutí, úlevu od sebe, možnost nebýt na pár hodin nikým konkrétním. Jak může být ztráta já zároveň jeho podmínkou? Odpověď zní, že vyhledávaná úleva není úlevou od individuality, nýbrž od její nejnáročnější vrstvy. Od ustavičné práce na čitelném sociálním já, od nutnosti být pro někoho neustále někým.

Důležitou hodnotou festivalu je pohoda. Jeden z pilířů, na nichž organizátoři stavějí svou práci, a přejí si být s její představou spojováni. PLÁCEK není soutěžní a za zásadní kritérium pro přijetí projektu lze považovat podmínku, že se mladí lidé musejí podílet na koncepční stránce. Ta by měla odrážet jejich vlastní motivace a upřednostňované způsoby, jak dílo prezentovat.

Tvorba mladého loutkářského kolektivu TMEL vyniká budováním fantaskních mikrokosmů obývaných roztodivnými svéráznými tvory, jemným výtvarným humorem i nenásilnými tematickými přesahy. Právě schopnosti vytvořit na relativně malé ploše – časové i prostorové – svébytný magický svět, který dokáže publikum uhranout a pohltit, si na souboru cením nejvíce. A v inscenaci Větroplaši vzniklé v koprodukci s Naivním divadlem Liberec se mu to podle mě daří zatím nejlépe.