podhoubí

Muži, které manosférická subkultura jako životní strategii učí, jak manipulativně či dominantně přistupovat k ženám a obecně ke slabším, se pravděpodobně minou s dramaturgií nezávislé divadelní scény, minimálně v Praze. Řidiči kamionů mezinárodní přepravy nejspíš nebudou mít čas dorazit do miniaturního hlediště A Studia Rubín. A domnívám se, že návštěvnictvu malého vinohradského Divadla D21 lidé se smyslem pro armádní mentalitu zrovna nedominují.

Berlínská Schaubühne zahájila sezónu 2026/27 prezentací obrazů, které neodkazují k žádné konkrétní inscenaci. Reklamní kampaň od studia TOILETPAPER, tedy výtvarníka Maurizia Cattelana a fotografa Pierpaola Ferrariho, se skládá z inscenovaných fotografických portrétů jednotlivých členů souboru; každý z výjevů byl připraven pro jednu osobu.

Tohtoročný Kiosk s témou Keď netreba divadlo, aby miesto hralo mal v porovnaní s inými ročníkmi kvôli neprideleniu dotácií z Fondu na podporu umenia o čosi zredukovaný program. Vďaka dramaturgicky vyváženej štruktúre celého programu však Kiosk nebol o nič menej intenzívny ako v predošlé ročníky. Opäť sme sa presúvali aj mimo žilinské epicentrum, čo nebolo len otázkou rozšírenia festivalovej mapy, ale priamo súviselo s jeho témou.

Píše se srpen roku 2013 a nepříliš známá osmadvacetiletá londýnská herečka Phoebe Waller-Bridge vyráží spolu se svou kamarádkou, režisérkou Vicky Jones, na Fringe festival s vlastním monodramatem Fleabag (Potvora). Scénář ještě dopisuje ve vlaku cestou do Edinburghu, podmínky ubytování jsou silně provizorní, na technickou zkoušku dostanou tvůrkyně pouhé tři hodiny uprostřed noci.

I. It is August 2013, and a relatively unknown twenty-eight-year-old London actress named Phoebe Waller-Bridge is heading to the Edinburgh Festival Fringe with her friend, director Vicky Jones, and her own one-woman show, Fleabag. She is still finishing the script on the train to Edinburgh; their accommodation is decidedly makeshift, and the creators are given a mere three hours for their technical rehearsal, in the middle of the night. And yet, lo and behold, the investment of time, money and energy pays off.

Mám pocit, jako by se rozmluvily zdi celé ubytovny, i když tvůrci zjevně záměrně nepoužívají téměř žádná slova k vystižení svých pocitů. Padá na mě tíha celé ubytovny i obyvatel tohohle města.

V červenci proběhl v Santarcangelu di Romagna festival zaměřený na současné performativní umění, a to naposledy pod vedením kurátora Tomasze Kireńczuka. Ten svoji festivalovou dramaturgii během pěti let rámoval zastřešujícími prohlášeními, která se vztahovala jak k prezentovaným dílům, tak k současné geopolitické situaci.

In July, a festival focused on contemporary performing arts took place in Santarcangelo di Romagna, organized for the last time under the direction of curator Tomasz Kireńczuk. Over the course of five years, he framed the festival’s programming with overarching statements that related both to the presented works and to the current geopolitical situation.

Před pěti lety jsem ještě jako studentka DAMU napsala kritický komentář k iniciativě Nemusíš to vydržet!. V časopise Hybris vyšel s titulkem Komentář k pocitu hyperkorektnosti a pocitu elitářství DAMU. Zrovna jsem nastupovala do druhého ročníku magisterského programu a článkem jsem si zadělala na několik desítek inspirativních, ale i zbytečně konfrontačních rozhovorů.

Při zastávkách v kavárnách, toulkách městy jižních Čech i večerních procházkách narážím na herce, kteří před pár hodinami ztvárnili postavy ze včerejší inscenace, slyším, jak si pár vedle mě během odpoledního kafe povídá o stejném představení, jaké jsem viděla i já, a míjím ty…

Co se stane s inscenací, když její průběh nemá úplně pod kontrolou ani jedna z performerek? Myslím, že právě tehdy může vzniknout prostor pro skutečné setkání. U Martiny Hajdyla Lacové i Martiny Truskové se lze spolehnout, že důsledně rozvinou to, co do společného vztahu přinášejí.

„Ta příroda, ve které žijeme, je tak úžasná, že potom, když se vracím k divadlu, ji sice můžu využít jako inspiraci, ale s velkými limity. Včera u nás třeba začaly lítat světlušky. Stála jsem v lese a říkala jsem si:  ‚No tak tohle ale v tom divadle v životě neudělám.' Nebo jdu domů a potkám tam mloka. A říkám si: ‚Hej, kámo, na tebe jsem zapomněla, tebe tam nemám v tom představení.'“ - Iva Ščerbáková

Spolek Vzbuďme Vary už od roku 2015 přináší na Karlovarsko dramaturgii současných performativních a interdisciplinárních forem umění. Vytváří prostor pro typy umělecké tvorby, s nimiž se jinak diváci v regionu nesetkávají, ať je to současný tanec, nový cirkus, nonverbální a pohybové divadlo, nové divadlo, vizuální performance a menšinové hudební styly.

Hned ze začátku letošního festivalu REGIONY v Hradci Králové mi bylo jasné, že tentokrát bude mít moje reflexe zastřešující téma. Hodně inscenací se tu totiž zaměřovalo na problémy. To může znít jako běžná dramaturgická situace, jenže tentokrát to bylo jiné. Zdálo se, že některé tvůrčí týmy fascinuje existence problémů jako takových.

Divadelní festival REGIONY v Hradci Králové již poněkolikáté uvedl inscenaci slovinského Teatra Matita. Tentokrát se inspirovala Králem Ubu. Drama Alfreda Jarryho o krutém hlupákovi, který se valí přes mrtvoly, jen aby získal kousek moci, patří k dramatickým textům, jejichž aktuálnost (bohužel) nevyprchává. Teatro Matita ale původní hru neinscenuje: