podhoubi

Tento rozhovor je mimo jiné adresovaný čtenářstvu, které nežije v Brně, ale přesto mu na kultuře v tomto městě záleží. Říkají vám něco jména jako Divadlo DIP, Reverzní dveře nebo Hledáme smysl, ale stačí nám cash? Jsou to tři z aktuálně sedmnácti divadel, která zastupuje mladá asociace Brněnská nezávislá divadla (BND). Dlouho mě zajímalo, proč se takové množství lidí z nezávislého brněnského divadla hromadně stěhuje do hlavního města. A také jsem chtěla vědět, jak to, že doposud bylo tak náročné udělat si přehled o brněnské nezávislé scéně. Následující řádky přinášejí odpovědi nejen na tyto otázky.

„I tohle nám koluje v krvi a já chci to dědictví pojmenovat […], ať nemusím tutlat, jak moc se minulost prošoustává do přítomnosti.“ Touto větou by šlo lakonicky pojmenovat jedno z ústředních témat autofikčního románu Kniha krve švýcarské*ho spisovatele*ky Kim de l’Horizon, jehož adaptaci na začátku letošního roku uvedlo Divadlo X10. Dědictví z citace má přitom – stejně jako celá kniha i inscenace režiséra Štěpána Gajdoše – několik vrstev.

V posledních letech jsem se setkala s několika divadelními inscenacemi, v nichž se hlavní pozornost upíná ke skupině lidí, jejíž problémy jsou ve společnosti podreprezentované a ne zcela pochopené ani vyslyšené.

Herce Jana Bártu znám jako svého kolegu z Divadla X10. Zaujal mě nejen svým interpretačním stylem, ve kterém se často objevuje groteskní vykloubenost a zároveň coby znalec fyzického divadla skutečně dovede promlouvat k divákovi tělem. Oslovila mě i jeho schopnost vést dialog a také fakt, že jako jeden z mála používá tlačítkový telefon.

V Divadle X10 proběhla 15. března 2026 v rámci série Y: Haunted Realities a Bazaar Festivalu pětihodinová performance Monument of Trust: The Arena srbské multimediální umělkyně Ivany Ivković.

Moje neurodivergence mi nedovoluje číst jen jednu knihu, jelikož je to zahlcující. Vždy musím číst minimálně 3, nejlépe 7 zároveň. Moje neurodivergence mi ani nedovoluje začít recenzi na performativní dílo (procházku, pro­jek­ci, mo­bi­li­za­ci a se­tká­ní) Po zlatých stezkách Skupiny DÍLO nějakým smysluplným úvodem, a tak nebude.

V pražském NODu si v zástupu lidí čekajících na představení pomalu zouvám boty, které následně vkládám do botníku. Místo nich dostávám jednorázové papuče zabalené v jednorázovém plastu. Berou si je všichni, tak budu konformní. Vcházím do prostoru, který je ze tří stran ohraničen saunovými palandami.

Inscenace Hlubiny od uskupení Wariot Ideal – Jana Dörnera, Jana Kalivody a Vojtěcha Švejdy – měla v pražském Alfredu ve dvoře premiéru už 30. října 2018. Některé divačky a diváci se k ní ale vracejí znovu a znovu, což je příznačné, protože v ní tvůrci mimo jiné tematizují rituály a opakování.

Jana nepatří žádnému pohlaví, je jednou, je třemi. Je posel Boží. Autorská celosouborová inscenace HaDivadla v kolektivní režii a dramaturgii Jany Vaverkové, Justiny Grecové a Jana Doležela se inspiruje příběhem středověké světice Jany z Arku a dotýká se tématu identity mladých ambiciózních žen v dnešním světě.

Na konci února jsem tušila, že mě na téhle premiéře čeká něco neobyčejného. Režisér Viktor Tauš má nezaměnitelný rukopis, který otiskl i do své nové autorské inscenace Human Zoo.

Na lidské komunikaci si vážím konfliktů, protože jsou to brány do hloubek pod sociálními maskami. Právě během nich lze zahlédnout, co druzí doopravdy cítí, a dá se domyslet, co rozporuplného se asi skrývá pod milou každodenní komunikací.

Hledání společné řeči napříč tématy ekologie a vztahu člověka k přírodě ve vysoce individualizované materiálně zaměřené společnosti se na divadle objevuje čím dál častěji. Tato tendence se přitom v četných případech projevuje jako specifický způsob reflexe, mnohdy skrze syntézu s dalšími tematickými rovinami.

Ačkoliv se Max Nowotarski (1994), jak sám říká, necítí dobře v roli ambasadora současného ukrajinského divadla a kultury pro českou scénu, má mnoho profesních zkušeností s komunitou příchozích, kteří se po ruské invazi v únoru 2022 pokoušejí usadit – a také autorsky vyjádřit – zejména v brněnském prostředí.

Tento díl Podcastu V Podhoubí je sestřih živé diskuse Divadlo jako Sandbox v rámci cyklu Čaj: Podhoubí talks pořádaného ve III. prostoru pražského divadla ARCHA+. Jak dnes přepisujeme známé příběhy? Co se stane, když se povinná četba potká s herními principy? A jak tyto strategie mění divácký zážitek?

Nejzajímavější část debaty přijde až ve chvíli, kdy se neshodneme. Rozdílnost pohledů na věc nás totiž buď utvrdí v našem přesvědčení, nebo se skrze debatního parťáka či parťačku posuneme dál (za předpokladu, že máme dostatečnou schopnost sebereflexe). Skrze postupné odhalování jednotlivých vrstev názorů se většinou dostaneme k podstatě problému, který ovšem může i tak nadále zůstat předmětem vzájemné neshody.