podhoubí

Na začátku října byla v pražské MeetFactory uvedena inscenace textu Popel rakouské dramatičky Elfriede Jelinek v režii Kathariny Schmitt. Jelinek v této hře propojuje osobní zkušenost se ztrátou blízkého člověka s úvahami o náboženské víře, lidské konečnosti a postupném rozkladu světa.

Jak o tom týdnu napěchovaném kulturou vůbec psát? • Nejsi divadelní kritička, nevzpírej se nálepkám. (Po několika pokusech jsem zjistila, že nedokážu být objektivní, jsem emoční a velmi mě ovlivňuje fakt, že mám poprvé za velmi dlouhou dobu v divadle pocit, jako by tvůrcům o něco šlo… Jako by pro svá témata hořeli…) • Zachyť pocity, které se v tobě odehrávaly při pohledu na smějící se bestie.

V prvním textu z Festivalu Santarcangelo, který proběhl v červenci v italském Santarcangelu di Romagna, jsem se věnovala liminálním zkušenostem zakoušeným během některých představení ve vztahu k letošnímu programovému mottu „deep pressures“. Došla jsem k závěru, že právě skrze liminální stavy dokáže živé umění vyvíjet onen hluboký tlak.

In my first essay from the Santarcangelo Festival, which took place in July in Santarcangelo di Romagna, Italy, I explored the liminal experiences encountered during certain performances in relation to this year’s program motto, “deep pressures.” I concluded that it is precisely through these liminal states that the performing arts are able to exert that deep pressure.

Tato zkušenost mi připomněla rozpor, který v jedlovské tvorbě vnímám opakovaně, byť se projevuje v různých podobách. Uskupení na jevišti dokáže s mimořádnou citlivostí zacházet s lidskou zranitelností na individuální úrovni a otevírat složité duchovní a existenciální obsahy, ale společenské souvislosti vlastního působení jako by často podceňovalo. Divadlo přece nevytváří jen estetické obrazy, ale také vztahy mezi lidmi a prostředí, v němž tyto vztahy vznikají.

Diskuse o odolnosti, adaptaci a moci kulturních institucí. Jak mohou kulturní instituce posilovat svou odolnost a hledat udržitelné způsoby fungování v nepředvídatelném a měnícím se kontextu současné (ne)kulturní politiky?

Na prodloužený víkend jsem si tentokrát naplánovala tři tituly: narativní prostor Kolemjdoucí spolku Pomezí v Českých Budějovicích, site-specific Hotel Fatigue Divadla Continuo v Týně nad Vltavou a na závěr opět Otáčivé hlediště v Českém Krumlově s operou Malý princ. Všechny tři měly na letošním Jižním Svérázu svou festivalovou premiéru, a já je všechny viděla během prvních repríz.

V mezičasí po vyhlášení grantových výzev a schválení nové Státní kulturní politiky, kdy zůstávají podmínky práce nezávislých divadel pro následující rok nejasné, se v Brně koná první ročník Festivalu brněnských nezávislých divadel.

Performance Fuga otevírá meziprostor, v němž svorně spolupůsobí lidé a objekty. Obojí pak jako by zde bylo rovnocenné. Rozličné perkuse se tedy stávají dalšími aktéry, kteří v kolaboraci s členstvem skupiny Ferst Dadler (Elia Moretti, Roman Zotov Mikshin a Inga Zotov Mikshin) a německými umělci Burkhardem Beinsem a Michaelem Vorfeldem dávají vzniknout pestrobarevné audiovizuální krajině.

Budějce jsou moje město. Jsem studentka. Jsem dítě Budějc. Mám je prochozené křížem krážem. Budou Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028. V Budějcích je jen jedno divadlo – Jihočeské divadlo, a to se podílí na imerzivním a site-specific festivalu Jižní Svéráz. V divadle hledám múzy a inspirace.

Už druhou sezonu vybírá porota sestavená a organizovaná platformou Podhoubí laureáty navržené na udělení Ceny Josefa Balvína. Na základě dohody mezi vedením Pražského divadelního festivalu německého jazyka a redakcí Podhoubí zveřejňujeme návrh na udělení CJB za sezonu 2025/26. Festival se rozhodl udělit Cenu Josefa Balvína inscenaci Projekt Casanova:

Muži, které manosférická subkultura jako životní strategii učí, jak manipulativně či dominantně přistupovat k ženám a obecně ke slabším, se pravděpodobně minou s dramaturgií nezávislé divadelní scény, minimálně v Praze. Řidiči kamionů mezinárodní přepravy nejspíš nebudou mít čas dorazit do miniaturního hlediště A Studia Rubín. A domnívám se, že návštěvnictvu malého vinohradského Divadla D21 lidé se smyslem pro armádní mentalitu zrovna nedominují.

Berlínská Schaubühne zahájila sezónu 2026/27 prezentací obrazů, které neodkazují k žádné konkrétní inscenaci. Reklamní kampaň od studia TOILETPAPER, tedy výtvarníka Maurizia Cattelana a fotografa Pierpaola Ferrariho, se skládá z inscenovaných fotografických portrétů jednotlivých členů souboru; každý z výjevů byl připraven pro jednu osobu.

Tohtoročný Kiosk s témou Keď netreba divadlo, aby miesto hralo mal v porovnaní s inými ročníkmi kvôli neprideleniu dotácií z Fondu na podporu umenia o čosi zredukovaný program. Vďaka dramaturgicky vyváženej štruktúre celého programu však Kiosk nebol o nič menej intenzívny ako v predošlé ročníky. Opäť sme sa presúvali aj mimo žilinské epicentrum, čo nebolo len otázkou rozšírenia festivalovej mapy, ale priamo súviselo s jeho témou.

Píše se srpen roku 2013 a nepříliš známá osmadvacetiletá londýnská herečka Phoebe Waller-Bridge vyráží spolu se svou kamarádkou, režisérkou Vicky Jones, na Fringe festival s vlastním monodramatem Fleabag (Potvora). Scénář ještě dopisuje ve vlaku cestou do Edinburghu, podmínky ubytování jsou silně provizorní, na technickou zkoušku dostanou tvůrkyně pouhé tři hodiny uprostřed noci.