podhoubi

Naposledy mohla Praha nó obdivovat v roce 1994. V hledišti divadla ABC se v rámci komponovaného večera sestávajícího ze tří různých ukázek tohoto divadelního žánru sešla řada pamětníků, nadšenců i odborníků – nejlepší publikum, jaké si může herec přát.

Lidé na rave přicházejí právě proto, aby se ztratili. Hledají splynutí, úlevu od sebe, možnost nebýt na pár hodin nikým konkrétním. Jak může být ztráta já zároveň jeho podmínkou? Odpověď zní, že vyhledávaná úleva není úlevou od individuality, nýbrž od její nejnáročnější vrstvy. Od ustavičné práce na čitelném sociálním já, od nutnosti být pro někoho neustále někým.

Důležitou hodnotou festivalu je pohoda. Jeden z pilířů, na nichž organizátoři stavějí svou práci, a přejí si být s její představou spojováni. PLÁCEK není soutěžní a za zásadní kritérium pro přijetí projektu lze považovat podmínku, že se mladí lidé musejí podílet na koncepční stránce. Ta by měla odrážet jejich vlastní motivace a upřednostňované způsoby, jak dílo prezentovat.

Téměř pokaždé, když odcházím z dětského představení, mě napadá více otázek. Jak by vůbec mělo kvalitní dětské divadlo vypadat? Má malé publikum potřebu umělecké ambice, nebo mu stačí zábava? S jakými úskalími se tato tvorba potýká? A co můžeme udělat pro to, aby si ti nejmenší vytvořili vztah k umění už během raných zkušeností?

S dramatičkou a překladatelkou Chantal Bilodeau se mohlo české publikum setkat 22. dubna na sympoziu Jak dnes dělat divadlo v kontextu klimatické krize? | Příběhy změny. Druhou jeho část, která se konala ve III. prostoru ARCHY+, zahajovala videokonference s autorčinou přednáškou Rehearsing a Desirable Future.

The Czech audience had the opportunity to meet playwright and translator Chantal Bilodeau on April 22 at the symposium, “How to Make Theater Today in the Context of the Climate Crisis? | Stories of Change.” The second part of the event, which took place in the evening at ARCHA+’s III. Space, began with a video conference featuring Bilodeau’s lecture, Rehearsing a Desirable Future.

Sedíme na břehu vodní nádrže nebo ani ne metr od herců. Stojíme na vernisáži nebo sledujeme dění v rozhlasovém studiu. Nikam se nepřesouváme, do ničeho nezasahujeme a většinou ani neopouštíme své místo. Přesto právě prostor spoluurčuje, jak o představení přemýšlíme.

Psal se rok 2020 a všude řádil covid, když Michael Sodomka, čerstvý absolvent Ateliéru divadelní dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU, vyměnil moravskou metropoli za pozici dramaturga v Divadle Šumperk.

Divadelní soubor Mikro-teatro se ve své tvorbě zaměřuje na blízkost, tvoří inscenace pro malý počet diváků uváděné v intimních prostorách přibližující se stylu bytového divadla. Hororová groteska Delikatesa v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, jejíž premiéra proběhla 15. února letošního roku, využívá jak humor, tak trefnou hru s nechutností a děsem.

Tento rozhovor je mimo jiné adresovaný čtenářstvu, které nežije v Brně, ale přesto mu na kultuře v tomto městě záleží. Říkají vám něco jména jako Divadlo DIP, Reverzní dveře nebo Hledáme smysl, ale stačí nám cash? Jsou to tři z aktuálně sedmnácti divadel, která zastupuje mladá asociace Brněnská nezávislá divadla (BND). Dlouho mě zajímalo, proč se takové množství lidí z nezávislého brněnského divadla hromadně stěhuje do hlavního města. A také jsem chtěla vědět, jak to, že doposud bylo tak náročné udělat si přehled o brněnské nezávislé scéně. Následující řádky přinášejí odpovědi nejen na tyto otázky.

„I tohle nám koluje v krvi a já chci to dědictví pojmenovat […], ať nemusím tutlat, jak moc se minulost prošoustává do přítomnosti.“ Touto větou by šlo lakonicky pojmenovat jedno z ústředních témat autofikčního románu Kniha krve švýcarské*ho spisovatele*ky Kim de l’Horizon, jehož adaptaci na začátku letošního roku uvedlo Divadlo X10. Dědictví z citace má přitom – stejně jako celá kniha i inscenace režiséra Štěpána Gajdoše – několik vrstev.

V posledních letech jsem se setkala s několika divadelními inscenacemi, v nichž se hlavní pozornost upíná ke skupině lidí, jejíž problémy jsou ve společnosti podreprezentované a ne zcela pochopené ani vyslyšené.

Herce Jana Bártu znám jako svého kolegu z Divadla X10. Zaujal mě nejen svým interpretačním stylem, ve kterém se často objevuje groteskní vykloubenost a zároveň coby znalec fyzického divadla skutečně dovede promlouvat k divákovi tělem. Oslovila mě i jeho schopnost vést dialog a také fakt, že jako jeden z mála používá tlačítkový telefon.

V Divadle X10 proběhla 15. března 2026 v rámci série Y: Haunted Realities a Bazaar Festivalu pětihodinová performance Monument of Trust: The Arena srbské multimediální umělkyně Ivany Ivković.

Moje neurodivergence mi nedovoluje číst jen jednu knihu, jelikož je to zahlcující. Vždy musím číst minimálně 3, nejlépe 7 zároveň. Moje neurodivergence mi ani nedovoluje začít recenzi na performativní dílo (procházku, pro­jek­ci, mo­bi­li­za­ci a se­tká­ní) Po zlatých stezkách Skupiny DÍLO nějakým smysluplným úvodem, a tak nebude.