Direct Action Theatre je norsko-český projekt volně sdružených umělců pod vedením výtvarně zaměřeného umělce a aktivisty Jana Hustáka a jeho ženy, performerky a režisérky, Nely Kornetové. 30. září provedli spolu s dalšími členy kolektivu v Praze působivou intervenci do veřejného prostoru, která měla podobu performance upozorňující na bezpráví a utrpení lidí v Palestině a výslovně tak předvedla, jak to vypadá, když se stírají hranice mezi uměním a aktivismem.
V netradičním dílu Podcastu V Podhoubí se Barbora Etlíková vydala přímo na jeviště brněnského HaDivadla, kde krátce po skončení představení Agónie (antická reality show) natočila rozhovor s režisérkou Alexandrou Horoščák Bolfovou.
V inscenaci Erben: Sny se na jevišti promítaly anglické titulky, což bylo v roce 2015, kdy se odehrála premiéra, docela progresivní gesto. Nejen na nezávislé divadelní scéně bývala taková vstřícnost k cizojazyčnému publiku neobvyklá a samozřejmá není stále. Způsob promítání však diváky vtáhl hluboko do minulosti, jelikož probíhalo za pomoci archaického projektoru na osmimilimetrový film.
Vztahy jsou bezesporu pojivem, které nás zakotvuje ve společnosti, dává naší existenci smysl, ale možná nás občas i oslabuje. Je citlivé se o nich bavit, někdy totiž těší, jindy pro změnu zraňují, ale bez nich jako bychom neexistovali.
V červenci přinesl Festival Santarcangelo do malého města v italském regionu Emilia-Romagna umělecké praxe, v jejichž středu se nachází tělo. Dramaturgické zaměření kladoucí důraz na diverzitu a inkluzi představilo prostřednictvím inscenací vzniklých v různých kulturních kontextech tělo marginalizované, tělo, jež je chodícím důkazem stovek let historie, ale i tělo, které se svou exponovaností ve veřejném prostoru zasazuje o změnu.
In July, Santarcangelo Festival brought artistic practices centred on the body to a small town in the Italian region of Emilia-Romagna. With a dramaturgical focus on diversity and inclusion, the festival presented – through productions created in various cultural contexts – the marginalized body, the body that is walking proof of hundreds of years of history, but also the body that, through its exposure in public space, advocates for change.
Pražský divadelní festival německého jazyka svěřil pro sezonu 2024/25 organizaci Ceny Josefa Balvína platformě Podhoubí. Cena se uděluje tvůrcům nejlepší inscenace vycházející z původně německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v dané sezoně (v časovém intervalu od 1. června do 31. května). Více se o ní můžete dočíst na odkaze zde.
Inscenace La Dolce Vita od tanečního uskupení DEKKADANCERS, která se stále uvádí v pražském prostoru Jatka78, vyvolala v době své premiéry, v dubnu 2024, celkem bouřlivé diskuse. Zpracovává téma bezdomovectví, což je z etického hlediska velká výzva. Navíc můžou její propagační materiály na první pohled působit dost nevkusně:
Někdy malé dítě rozezvučí v čekárně u doktora nebo v tramvaji hračku, něco ho rozesměje nebo spustí pláč a svět dospělých se najednou začne řídit jinou logikou. Na chvíli se rozplynou obavy z toho, co možná čeká za dveřmi ordinace, nebo se přeruší myšlenkový tok plánující pracovní den.
The author ponders the various cognitive meanderings generated by experiencing Fleeting Monuments (Prchavé sousoší) on Letná. The project by Maja Štefančíková, a one-day live performance on July 31, 2025 was presented alongside the exhibition Radical Tenderness by Iván Argote (on view at Prague’s Rudolfinum until September 17, 2025). Flies, skaters and Harry Potter make a brief appearance.
Když v roce 2024 vyšla u nakladatelství Větrné mlýny „nehobbyčejná“ kniha Fušeři Mikuláše Křepelky, narážející na kutilskou vášeň z perspektivy zaměstnance hobbymarketu ve formě facebookových příspěvků, sklidila i přes svůj obhroublý tón úspěch. A nebyla by to režisérka Anna Davidová, aby se tento rozličnými individui prosetý svět plný úchylek i frustrací nerozhodla prozkoumat a nepřevedla jej na jeviště. Tentokrát se tak stalo v Divadle Na zábradlí skrze stejnojmennou inscenaci, která měla premiéru 29. dubna letošního roku.
Třiadvacátého srpna se v rámci festivalu Theatrum Kuks odehrály Vypravěčské zákuksky v režii Evy Čechové a dramaturgii Terezy Durdilové. Spolek TisíciHRAn, který se dlouhodobě věnuje dětskému publiku a formou dokumentárního divadla pro něj oživuje osobní dějiny dvacátého století, se tentokrát pustil do zcela nové situace: poprvé tvořil v rámci malé obce, bez předem určeného tématu i účinkujících.
„Třetí impulz [k psaní] je důvod politický neboli, jak píše Orwell, touha posunout svět jistým směrem nebo ukázat ostatním ideu určitého druhu společnosti, kterou je třeba prosazovat, nebo se jí naopak vyhnout. Orwell dodává – a já s ním bezezbytku souhlasím -, že žádná kniha není takových politických souvislostí prosta.
„Představivost nás nikdy nemění a je vždy projektivní. Umožňuje nám orientovat se, ale to je vše. Úkolem umění je naopak překračovat, překonávat hranice představivosti. K tomu je třeba transformovat nejen to, co si dokážeme nebo nedokážeme představit, ale i formy určování, které řídí naše myšlení. Úkolem umění je narušit nebo rozbít kauzalitu. Nebo jinak řečeno:
Přiznám se, že o České Budějovice jsem se začala zajímat až v okamžiku, kdy získaly titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Pak mě na ně také upozornilo Divadlo Continuo, které minulý rok v tamní budově bývalé pošty pořádalo site-specific performanci Zatím, do té doby, navždy.
Direct Action Theatre je norsko-český projekt volně sdružených umělců pod vedením výtvarně zaměřeného umělce a aktivisty Jana Hustáka a jeho ženy, performerky a režisérky, Nely Kornetové. 30. září provedli spolu s dalšími členy kolektivu v Praze působivou intervenci do veřejného prostoru, která měla podobu performance upozorňující na bezpráví a utrpení lidí v Palestině a výslovně tak předvedla, jak to vypadá, když se stírají hranice mezi uměním a aktivismem.
V netradičním dílu Podcastu V Podhoubí se Barbora Etlíková vydala přímo na jeviště brněnského HaDivadla, kde krátce po skončení představení Agónie (antická reality show) natočila rozhovor s režisérkou Alexandrou Horoščák Bolfovou.
V inscenaci Erben: Sny se na jevišti promítaly anglické titulky, což bylo v roce 2015, kdy se odehrála premiéra, docela progresivní gesto. Nejen na nezávislé divadelní scéně bývala taková vstřícnost k cizojazyčnému publiku neobvyklá a samozřejmá není stále. Způsob promítání však diváky vtáhl hluboko do minulosti, jelikož probíhalo za pomoci archaického projektoru na osmimilimetrový film.
Vztahy jsou bezesporu pojivem, které nás zakotvuje ve společnosti, dává naší existenci smysl, ale možná nás občas i oslabuje. Je citlivé se o nich bavit, někdy totiž těší, jindy pro změnu zraňují, ale bez nich jako bychom neexistovali.
V červenci přinesl Festival Santarcangelo do malého města v italském regionu Emilia-Romagna umělecké praxe, v jejichž středu se nachází tělo. Dramaturgické zaměření kladoucí důraz na diverzitu a inkluzi představilo prostřednictvím inscenací vzniklých v různých kulturních kontextech tělo marginalizované, tělo, jež je chodícím důkazem stovek let historie, ale i tělo, které se svou exponovaností ve veřejném prostoru zasazuje o změnu.
In July, Santarcangelo Festival brought artistic practices centred on the body to a small town in the Italian region of Emilia-Romagna. With a dramaturgical focus on diversity and inclusion, the festival presented – through productions created in various cultural contexts – the marginalized body, the body that is walking proof of hundreds of years of history, but also the body that, through its exposure in public space, advocates for change.
Pražský divadelní festival německého jazyka svěřil pro sezonu 2024/25 organizaci Ceny Josefa Balvína platformě Podhoubí. Cena se uděluje tvůrcům nejlepší inscenace vycházející z původně německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v dané sezoně (v časovém intervalu od 1. června do 31. května). Více se o ní můžete dočíst na odkaze zde.
Inscenace La Dolce Vita od tanečního uskupení DEKKADANCERS, která se stále uvádí v pražském prostoru Jatka78, vyvolala v době své premiéry, v dubnu 2024, celkem bouřlivé diskuse. Zpracovává téma bezdomovectví, což je z etického hlediska velká výzva. Navíc můžou její propagační materiály na první pohled působit dost nevkusně:
Někdy malé dítě rozezvučí v čekárně u doktora nebo v tramvaji hračku, něco ho rozesměje nebo spustí pláč a svět dospělých se najednou začne řídit jinou logikou. Na chvíli se rozplynou obavy z toho, co možná čeká za dveřmi ordinace, nebo se přeruší myšlenkový tok plánující pracovní den.
The author ponders the various cognitive meanderings generated by experiencing Fleeting Monuments (Prchavé sousoší) on Letná. The project by Maja Štefančíková, a one-day live performance on July 31, 2025 was presented alongside the exhibition Radical Tenderness by Iván Argote (on view at Prague’s Rudolfinum until September 17, 2025). Flies, skaters and Harry Potter make a brief appearance.
Když v roce 2024 vyšla u nakladatelství Větrné mlýny „nehobbyčejná“ kniha Fušeři Mikuláše Křepelky, narážející na kutilskou vášeň z perspektivy zaměstnance hobbymarketu ve formě facebookových příspěvků, sklidila i přes svůj obhroublý tón úspěch. A nebyla by to režisérka Anna Davidová, aby se tento rozličnými individui prosetý svět plný úchylek i frustrací nerozhodla prozkoumat a nepřevedla jej na jeviště. Tentokrát se tak stalo v Divadle Na zábradlí skrze stejnojmennou inscenaci, která měla premiéru 29. dubna letošního roku.
Třiadvacátého srpna se v rámci festivalu Theatrum Kuks odehrály Vypravěčské zákuksky v režii Evy Čechové a dramaturgii Terezy Durdilové. Spolek TisíciHRAn, který se dlouhodobě věnuje dětskému publiku a formou dokumentárního divadla pro něj oživuje osobní dějiny dvacátého století, se tentokrát pustil do zcela nové situace: poprvé tvořil v rámci malé obce, bez předem určeného tématu i účinkujících.
„Třetí impulz [k psaní] je důvod politický neboli, jak píše Orwell, touha posunout svět jistým směrem nebo ukázat ostatním ideu určitého druhu společnosti, kterou je třeba prosazovat, nebo se jí naopak vyhnout. Orwell dodává – a já s ním bezezbytku souhlasím -, že žádná kniha není takových politických souvislostí prosta.
„Představivost nás nikdy nemění a je vždy projektivní. Umožňuje nám orientovat se, ale to je vše. Úkolem umění je naopak překračovat, překonávat hranice představivosti. K tomu je třeba transformovat nejen to, co si dokážeme nebo nedokážeme představit, ale i formy určování, které řídí naše myšlení. Úkolem umění je narušit nebo rozbít kauzalitu. Nebo jinak řečeno:
Přiznám se, že o České Budějovice jsem se začala zajímat až v okamžiku, kdy získaly titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Pak mě na ně také upozornilo Divadlo Continuo, které minulý rok v tamní budově bývalé pošty pořádalo site-specific performanci Zatím, do té doby, navždy.
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Máme sušenky
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Nastvení uloženo
Abychom mohli zobrazit tento obsah, je třeba souhlasit s cookies kategorie {category}. [[privacywire-choose-cookies]]