Zažíváme to všichni. Vyjdeme z divadla a za chvíli zazní otřepaná otázka: tak jak se ti to líbilo? Mně jo, mně ne, proč jo, proč ne…? Každý a každá z nás má vlastní názor. Nejzajímavější část debaty ale přijde až ve chvíli, kdy se neshodneme. Rozdílnost pohledů na věc nás totiž buď utvrdí v našem přesvědčení, nebo se skrze debatního parťáka či parťačku posuneme dál (za předpokladu, že máme dostatečnou schopnost sebereflexe). Skrze postupné odhalování jednotlivých vrstev názorů se většinou dostaneme k podstatě problému, který ovšem může i tak nadále zůstat předmětem vzájemné neshody. A taková ukázka odlišných perspektiv rámcovala letošní festival nového divadla Malá inventura, jejíž téma se dá shrnout slovem obnažení.

 

Polepšený na palubu!

Umělecká skupina R405, již tvoří Alena Novotná (jedna ze zakladatelek spolku IPUP, spolupracovnice Divadla NIE, členka kapely Hihihahaholky) a Vavřinec Němec (od roku 2024 člen Handa Gote research & development), odehrála v rámci festivalu na malé scéně Alfreda ve dvoře čtyřicetiminutové představení Plechovka, maják a ryba. Název skupiny odkazuje na učebnu na „damáckém“ KALDu, tedy na domovskou katedru obou účinkujících, kteří tam svůj loutkařský soubor založili v roce 2022.

Děj své druhé profesionální inscenace soubor situoval k pobřežnímu majáku, v němž jeho strážce s červenou čepicí pravidelně pojídá sardinky a kovovou krabičku pokaždé odhodí do přilehlého moře. Jeho vinou se tak nevinná ryba dostane do plechového vězení vytvořeného odhozenými nádobami. Protagonista to zjistí poté, co absolvuje dobrodružnou pouť, během níž se obyčejná projížďka na moři promění v náročnou potápěčskou výzvu, která ho zavede až na písečné dno. Prostor mezi dnem a hladinou vytváří autorská dvojice tak, že krabičkovou loďku připevní na zhruba metr vysoký držák, čímž ji vyzdvihne nad ústřední plochu stolu. Plavidlo se tak pohybuje po „hladině“, zatímco loutka chodí po písku na stole. Vzniklým prostorem občas díky Němcově intervenci propluje houf rybiček připevněný na kovovém nástroji připomínajícím masážní metličku na hlavu, párkrát se v moři mihne i obrovská dřevěná ryba. Pohádkový příběh nakonec přinese ponaučení: strážce pozná po setkání s podmořským světem svou chybu, osvobodí nebohou rybu z nánosu odpadků a vrátí se spokojený a polepšený zpět do majáku.

Kromě zezadu manipulované drobné loutky ústřední postavy sehrál v představení zásadní roli písek. Se sypkým materiálem zacházela zejména Novotná s rozvážnou citlivostí a opakující se dynamikou. Zdůraznila ji například překvapivě dlouhá, ale velmi precizní scéna, v níž se muž na loďce vydal na pravidelnou vyjížďku po moři (tato část se odehrála na začátku, tedy ještě před vytvořením zmiňovaného vodního prostoru). Loutkoherečka přesouvala z jedné vlny na druhou plechovku s oplachtěným stožárem, již kormidloval na zádi sedící námořník. Každou z vln nejprve sama vytvořila, takže než plavidlo „přeplulo“ celý stůl, muselo postupně překonat několik takto vzniklých kopečků-vln. Pomalejší a rozvážné tempo bylo v inscenaci využíváno opakovaně.

Při sledování Majáku, plechovky a ryby se naskytla příležitost vychutnat si jednoduché, ale přesto očistné uvědomění, že člověk nemusí dělat velké věci, aby byl svět lepším místem. Někdy stačí zastavit se, rozhlédnout se kolem sebe a všimnout si, jak bychom se mohli chovat lépe. Kromě toho, že se po odstranění odpadků ulevilo rybě, odložení zbytečných návyků jistě ocenil také námořník. Stačilo se podívat na svět očima druhého, pochopit jeho potřeby a díky tomu připustit, že změna může být celkem jednoduchá. 

  

 

Otazníky nad Blackoutem

Spolek A. J. Nosorožec ve spolupráci s herečkou Karin Bílíkovou zvolil pro svou inscenaci Blackout uvedenou v A Studiu Rubín podobně pozvolný rytmus. Uskupení založili v roce 2019 Anna Gumboldt-Romanova a Semion Kulikov, kteří se ve své tvorbě věnují společensky naléhavým tématům a běžně propojují reálné události s fikčními příběhy. Pro svou tvorbu využívají primárně objekty a zvuky, nikoliv tradiční loutky. Premiéra Blackoutu proběhla v roce 2025 a tvůrčí tým v něm přímo odkazuje k válce v Ukrajině – jedna z performerek totiž průběžně cituje z reálné korespondence svých ukrajinských přátel. Kromě toho ale předčítá také básně o zkušenostech člověka s depresí. Například je zmíněno obrovské úsilí a dlouhé přemlouvání sebe sama, které musí takto ovlivněná bytost věnovat obyčejnému rannímu vstávání.

Kromě konkrétní války se tak inscenace zaobírá i bojem, který vede každý ve svém nitru, a citlivě poukazuje na bolest, s níž se mohou potýkat lidé s jakoukoliv formou traumatu. Život a vyrovnávání se se zraněním pak tvůrčí tým demonstruje za pomoci manipulace s hlínou. V průběhu představení totiž sledujeme postupnou a pomalou tvorbu keramických tvarů, která odkazuje na náročný a dlouhý proces hojení, k jehož završení musíme vynaložit spoustu úsilí a někdy také zapojit více lidí. Bílíková sedící na levé straně jeviště průběžně vytváří z šedivé hmoty malé misky a zároveň příležitostně recituje básně a předčítá dopisy. Misky pak odnáší na protilehlou stranu jeviště Kulikov. Zapichuje do nich kabely a díky tomu spolu s publikem zkoumá jejich neslyšitelný zvuk. Nebo možná misky díky elektrickým drátům, které by mohly sloužit jako zdroj tepla, přetváří v keramiku? Finální fázi procesu s hlínou pak dokončuje Gumboldt-Romanova. Z jednoduchých keramických tvarů vytváří na černé podložce výjevy, jež korespondují s průvodním slovem. Tato činnost může zrcadlit zmíněnou depresi, jež dokáže člověka „rozložit na kousky“ navzdory tomu, že k sobě všechny díly zdánlivě pasují a působí navenek kompatibilně a zcela v pořádku. (Jsem zdravá, mám kde bydlet a co jíst, mám dobrou práci a rodinu, tak proč je mi špatně?) Pro tvorbu obrazů využívá performerka i další, převážně lesní, předměty (kůru, mech, pírko, šišku) a její práci můžeme sledovat díky principu live cinema, které dění přenáší na plátno umístěné v zadní části jeviště.

Z meditativní nálady Blackoutu nijak nevyčníval ani detail při děkovačce. Performerky a performer na sobě po celou dobu představení nosili hnědé hábity s vyhrnutými rukávy. Když se sálem začal ozývat potlesk, zúčastnění si rukávy stáhli. Ukázalo se, že tyto části oděvů daleko přesahují jejich končetiny. Mohl tím tvůrčí tým snad sám sebe označit za „prodlouženou ruku“ ukrajinských přátel, kteří stejně jako umělecká skupina stojí o ukončení války (světové i osobní)? Odhalilo tak členstvo A. J. Nosorožce kousek ze svého nitra a tím pádem trochu pootočilo perspektivu pro pochopení zhlédnutého?

Nálada v sále se mi na konci představení zdála rozpačitá, téměř nepopsatelná. Přestože jsem odcházela plná dojmů a se vzpomínkami na některé působivé momenty (snímání prostředí skrze termovizi či sestavování koláží z novinových výstřižků), nedokázala jsem najít jejich společné propojení, a tudíž ani celkový smysl. Vnímala jsem gesto při děkovačce správně? Je vůbec možné pochopit proces hojení traumatu u lidí z válečné zóny, když nám osobně taková zkušenost – naštěstí – chybí? Proč se na jevišti povalovalo kromě využívaných předmětů ještě velké množství dalších, nepotřebných věcí? Bylo cílem tvůrčího týmu vsadit mi do hlavy otázky a vytvořit pocit zmatení? Podařilo se Blackoutu navzdory všem těmto nejasnostem otevřít nový pohled na boj – ať už ten s vlastní bolestí, nebo ten světový? Anebo jsme byli účastni meditace, která se vícero kontextuálními perspektivami nezabývala a soustředila se „jen“ na osobitou reprezentaci procesu hojení?

  

 

Není vlk jako vlk

Inscenace Dojdi s košem, jejíž premiéry jsem se zúčastnila 27. února v A studiu Rubín, je jednou z dvanácti uměleckých výstupů autorského divadla Anička a letadýlko. Zakladatelka skupiny Anna Pola v něm už od roku 2003 propojuje činoherní prvky, loutky, objekty a hudbu.

Energická Pola vbíhá na jeviště v červeném overalu a kostkovaném kabátku a skrze krátké epizodky nás uvede do světa pohádek řízeného vypravěčem – cyklistickým světlem na hereččiných prstech. Baterka se rozsvítí pokaždé, když protagonistka svým bezstarostným povídáním uteče z děje. Po červeném zablikání se ale poslušně vrátí k původnímu příběhu. Po tomto zábavném úvodu se naplno rozběhne ústřední one woman show, během níž Pola zastane všechny postavy z pohádky o Červené Karkulce: malá marioneta představuje holčičku, vařečka se zástěrou maminku a velké Gucci brýle nahrazují babičku.

Pohádka prošla několika vtipnými modernizacemi, dějová linka ale zůstala tradiční. Dramaturg Petr Pola spolu s herečkou umístili loutkovou část do blízkosti velkého proutěného koše, který visel ve středu jeviště na stojanu z větve a představoval různé prostory. Na zemi pod ním se povalovaly další rekvizity jako harmonika či ocelový bubínek, jimiž Pola doprovázela zpěv vlastních autorských písní. Největší dramaturgický posun však přišel na závěr. Herečka se po happy endu vrátila na jeviště a zazpívala rozpačitou píseň o tom, jak jí vždycky bylo líto vlka, jehož možná jen nikdo nepochopil. Co když bylo zvíře v zárodku dobré a až nečekané okolnosti ho dovedly k problematickému chování, kvůli kterému ho teď pojímáme jako negativní postavu?

Zakončení kontrastovalo s rychlým a radostným nábojem předchozího dění. Po finálním potlesku se Pola hbitě navrátila do energické a veselé role a s dětmi, které si nadšeně prohlížely všechny rekvizity a scénu, komunikovala stejně bezstarostně a přirozeně jako v průběhu celého představení. Přesto tato jedna písnička alespoň na chvilku odkryla jiný pohled na klasické čtení jedné z nejznámějších pohádek a připomněla tak možnost dívat se na věci z různých perspektiv.

S obdobnými přístupy k této pohádce mimochodem pracuje v poslední době více tvůrčích skupin. V Divadle Minor měla v roce 2024 premiéru inscenace Karkulko, neboj se, která kromě dramaturgických posunů pracuje s principem live cinema a v pohádce konkretizuje přítomná, ale více neprozkoumaná témata (například postavu obvykle absentujícího Karkulčina otce). Převrácenou perspektivou, již Pola naznačila melancholickou písničkou o vlkovi, se díval na příběh o holčičce s červenou čepicí také loňský improvizovaný výstup studentů a studentek KALDu na DAMU. Ti v rámci akce Slam puppetry (formát divadelních večerů, během něhož mladí umělci a umělkyně improvizují s loutkami a objekty) předvedli svoji variaci na Karkulku, v níž vlk představoval oběť nedorozumění a špatných rozhodnutí.

 

 

Jak se ukazuje, téma obnažení, potažmo otevření se více úhlům pohledu se v poslední době stává aktuálnější a závažnější. Možná proto, že jsme se ocitli v prostředí, které nás zahlcuje informacemi a uzavírá do předem vybraných perspektiv a v němž je běžné ztotožnit se s hlasitými názory bez vlastního rozhodování. Navzdory všudypřítomným zdrojům, které nám nabízejí nové a nové pohledy na jakákoliv témata i osoby, jako bychom zlenivěli nebo se množstvím informací přehltili. Většina z nás čte jen vybraná média, pouští si pouze specifické rozhovory, chodí na ideově spřízněná vystoupení – zkrátka žije ve svém omezeném pohledu na svět, který si buduje vlastním výběrem informací. A to se dá pochopit.

Touto názorovou uzavřeností se ale ochuzujeme o úhly pohledu, s nimiž sice můžeme nesouhlasit, ale které možná – když parafrázuji slova Anny Poly – jenom „špatně chápeme“, tedy nevnímáme v dostatečném kontextu. Pak už stačí jen pár let zahořklosti a naše schopnost respektovat jiné perspektivy se třeba úplně vytratí. Jak jinak si vysvětlit současnou praxi, kdy je validní dotaz shozen urážkou, umlčen výhružkou či zdiskreditován výsměchem? Pestrost perspektiv má nesmírnou hodnotu a její přítomnost musíme znovu aktivně vyvolávat, mimo jiné prostřednictvím kulturních platforem, jako je Malá inventura.

 

Barbora Dynybylová