V pražském NODu si v zástupu lidí čekajících na představení pomalu zouvám boty, které následně vkládám do botníku. Místo nich dostávám jednorázové papuče zabalené v jednorázovém plastu. Berou si je všichni, tak budu konformní. Vcházím do prostoru, který je ze tří stran ohraničen saunovými palandami. Čtvrtá část se mi zatím jeví jako jeviště. Ve vzduchu je lehký opar s vůní citrusů. Vstoupila jsem do sauny, kde kromě mě dalších 8 miliard lidí hoří.

V rámci pražského festivalu Malá inventura jsem se rozhodla navštívit inscenaci souboru 8lidí (režie Boris Jedinák a Petr Erbes). Tvůrčí tým zve přítomné obecenstvo do sauny, kde se na chvíli může oprostit od svého klimatického žalu a nechat na sebe působit blahodárné účinky horkého stojatého vzduchu. Sauna je sice tichá, nicméně se najde pár jedinců, kteří se rozhodli na téma klimatické krize diskutovat právě tady. V sauně se totiž nenacházejí pouze saunéři a saunérky, jimž není budoucnost planety lhostejná, ale i jedinci, kteří by veškeré své síly nejraději věnovali vypořádání se s neúnosným žárem a krůpějemi potu, jež zachvacují celé jejich tělo. Ani dříve při četbě anotace k inscenaci jsem neměla pocit, že by projekt přišel ohledně klimatu s nějakou novou převratnou myšlenkou, ale rozhodnu se vyčkat. Co není, může být.

Zatímco obecenstvo je po celou dobu představení usazeno v „teplém oddílu“, herci a herečky využívají možnosti „ochladit“ se ve zbylé čtvrté části hracího prostoru. Ten od diváků odděluje průsvitný materiál ohraničující vchod do ochlazovací zóny s imaginárním bazénkem a lehátky na relaxaci. Při pohybu mezi těmito dvěma prostory dochází ke změně dynamiky herectví, kdy rozpravy uvnitř sauny jsou žhavé a třaskavé, v ochlazovací zóně pak ve většině případech dochází ke smíru či klidně vedenému dialogu. Tvůrčímu týmu se tak do inscenace daří dostat podobu různých environmentálních diskusí, při nichž jsou na jedné straně jasně artikulované opodstatněné obavy z dopadů globálního oteplování, zatímco na druhé panuje bezbřehá skepse. Dalším výrazným prvkem scénografie je videoprojekce promítaná na zmíněnou průsvitnou plochu, která má hned dvojí účel. Tím prvním je dotváření atmosféry. Při vstupu do sauny můj zrak spočine díky videoprojekci na plážovou zlatou hodinku a vlny, jež omývají břeh. Později se však tento líbivý obraz mění na hořící les obrovských rozměrů. Při dialozích v chladné zóně jsme pak svědky padajících vloček. Za druhé projekce plní funkci narativní. Poté, co jedna z postav popsala zážitky ze svých cest, se promítá natočený rozhovor s Ekvádorkou, která vysvětluje, že vlivem neúnosných veder emigrovala. Inscenace tak díky tomuto výrazovému prostředku neobsahuje pouze výčet činností, které škodí světovému klimatu, ale zobrazuje i jejich důsledky. V neposlední řadě považuji za důležitý scénický prvek malé přesýpací hodiny položené na rozhraní těchto dvou prostor, které jednak měří čas saunového osazenstva v teplé části, ale možná i vyměřují náš čas a zbývající čas naší planety do absolutní nenávratné destrukce. V rámci scénografie oceňuji taktéž ono nastíněné bipolární uvažování, které odkazuje na momenty, v nichž si sice jsme jistí negativními dopady svých budoucích činů (například odletět na dovolenou letadlem), stejně se rozhodneme své plány nepřehodnotit.

Podobně, jako se v klasické sauně střídají různé saunové rituály, které si kladou za cíl obohatit návštěvu proudících saunérů a saunérek, v této produkci se podobně střídají herci a herečky s různými postoji k tématu klimatu, klimatického žalu a snahy se s ním vypořádat. Diváctvo je tak vystaveno hádce mileneckého páru, v němž muž (Boris Jedinák) osočuje ženu (alternovala Andrea Uhlík Berecková) z toho, že neustále mluví o Green Dealu, ale neví, jak tento dokument vůbec vypadá, natož co se v něm píše. Dále pak na scénu přichází Anička (Anna Klimešová), která ráda cestuje, a to i přesto, že si je vědoma své uhlíkové stopy. Tu střídá kolegyně (Karolína Kotrbová), která by si naopak strašně ráda plánovala zero waste týdenní jídelníček, avšak má problém s malou ledničkou, a proto je velmi často odkázána na hotové jídlo z plastové krabičky. Podobných banálních svědectví se v této inscenaci vyskytuje spousta. Nemohu se však ubránit dojmu, že mi nepřinesla nic nového. Ve většině případů totiž popisují momenty, v jakých téma klimatu řešíme a co se s tím snažíme dělat, což v důsledku v rámci inscenace působí jako strohý výčet. Zajímavou výjimkou je pak například výše zmíněný natočený rozhovor s Ekvádorkou, který do inscenace vnáší příklad přímého dopadu na život jednotlivce. Jistě, neustále se o tuto tematiku zajímat a prominout si vyhozenou pet lahev do směsi je zcela určitě důležité, nemůžu si však odpustit poznámku, že tuto radu jsem slyšela už nejmíň stokrát. Prostor však opouštím s otázkou, zda bychom kromě diskusí o tom, do jaké míry klimatu svým přičiněním škodíme, neměli spíše debaty směřovat k tomu, co můžeme udělat víc, krom plánování jídelníčku na týden. A co když jsme už definitivně ztratili naději, že můžeme klimatu pomoct?

Po představení se rozhodnu sdílet své otázky s vybranými lidmi z publika. Jako první oslovím Ksenii Ravvinu a Alexandara Hadjieva, umělecké ředitele nezávislého uměleckého festivalu Fringify Hamburg. Ptám se jich, zda jsme ohledně klimatu náhodou neztratili naději. Ksenia i Alexandar mi dopovídají, že ne. Zároveň dodávají, že je určitě na místě se snažit dělat to, co je správné, ačkoliv ani jeden nezmiňuje, co tím přesně myslí, a taktéž podotýkají, že ne vše je v našich silách ovlivnit. Naše konverzace se postupně stočí k aktuální národní i světové politice. Oba apelují na to, že bychom neměli podléhat manipulacím různých politiků, kteří svou kampaň zakládají na šíření strachu. Dle Ksenie a Alexandra je důležité nevěřit všemu, co se mihne kyberprostorem, a neustále si informace dohledávat a ověřovat. Celý náš rozhovor vlastně dokonale opisuje samotnou inscenaci. Nedozvídám se vlastně nic nového, ale tato diskuze a stejně tak i svědectví užitá v inscenaci se mě vlastně snaží, někdy i podprahově, přimět k aktivnímu řešení klimatické krize. Protože právě tohle se s tématem klimatu ve veřejném prostoru děje. Nad opakujícími se motivy lidi postupně lámou hůl a vyčerpává je to. V tomto ohledu mě zaujme Alexandar, který v závěru našeho debatování podotkne, že i přesto, že je téma náročné, bychom si měli dovolit být šťastní a snažit se z toho nevyhořet. Diskusi nad klimatem uzavíráme na o něco pozitivnější notu. Ksenia i Alexandar chválí Malou inventuru; zdůrazňují, že se jim líbí „vibe“ festivalu, různorodý program a pohostinnost vůči ostatním zahraničním produkcím. Oba působí, že si svůj čas v Praze užívají naplno.

Rozhodnu se oslovit další respondentstvo, avšak část lidí již odešla, zatímco ta druhá horlivě diskutuje a do debaty se mnou se jim od pohledu moc nechce. „Já k tomu asi nemám co říct.“ „Já jsem zase strašně nasranej.“ Soucitně kývu hlavou, děkuji a odcházím do ruchu večerní Prahy. Cestou se mi hlavou honí kolotoč scén ze zhlédnutého projektu, výpovědi z mého rozhovoru po představení, ale i vzpomínky na představení Endemité: Příběhy mizení, které jsem viděla před půl rokem v Rubínu. Zatímco inscenace A Studia Rubín kladla důraz na mezigenerační nepochopení klimatické krize, projekt skupiny 8lidí vlastně velmi přesně ukazuje na hlavní aspekt jakýchkoliv debat ohledně klimatu, a to konkrétně na únavu a vytrácející se naději. Klima mi není lhostejné, opravdu se snažím dbát na třídění odpadu, opravu rozbitých věcí a minimalistické nákupy, avšak mé snahy leckdy začínají a končí absolutním pocitem vyčerpání, protože jsem v týdnu opět měla tak bohatý program, že jsem se zase uchýlila k obědu z plastové krabičky a k pití limonády plastovým brčkem. Ano, ke klimatu už asi není nic moc co nového dodat, 8lidí však akcentuje ono setrvání ve snahách; nutnost a potřebu se neustále o téma zajímat a edukovat se, ale zároveň si i dopřát nějaký odstup a nevyhořet. Inscenaci 8 miliard lidí hoří hodnotím nakonec velmi pozitivně. Jejím cílem totiž nebylo poukázat na to, čím vším planetě škodíme a co proti tomu můžeme dělat, ale především akcentovat onu únavu, která s délkou diskusí na toto téma narůstá.

Romana Pácaltová