Moje neurodivergence mi nedovoluje číst jen jednu knihu, jelikož je to zahlcující. Vždy musím číst minimálně 3, nejlépe 7 zároveň. Moje neurodivergence mi ani nedovoluje začít recenzi na performativní dílo (procházku, pro­jek­ci, mo­bi­li­za­ci a se­tká­ní) Po zlatých stezkách Skupiny DÍLO nějakým smysluplným úvodem, a tak nebude. Stejně nikdo nevíme, kdy něco začíná a končí. Jestli už i my jsme ve třetí světové válce. Jestli skončila doba čekání a ptaní: „Měli bychom se už přestat jen bát a začít jednat?“

To je jedno. Dneska to nevyřeším. Nechám to na zítra. Aktuálně čtu knih 8:

Slippery Eugenics – R. Sánchez-Rivera; Psanci této země – Frantz Fanon; Let us believe in the beginning of the cold season – Forough Farrokhzad; Odjinud, jež se nachází právě zde – Trinh T. Minh-ha; Blessed is the Flame – Serafinski; Kaliban a čarodějnice – Silvia Federici; The Shadow King – Maaza Mengiste; Rejpnu si do solární bouře – Antonín Zhořec

 

Proč mluvím o knihách, když mám reflektovat performativní dílo?

Protože nemůžu vystoupit z aktuálního momentu. Nemůžu jen tak opustit svůj svět, ať už je to ten materiální nebo ten myšlenkový. Je to svět plný útěku, zoufalství, odcizení, násilí a hlavně vzdoru. Odmítám je opustit.

Odmítám opustit tu místnost, kterou jsem si při procházce vytvořila ve věžičce na Malostranském náměstí. Měli jsme si představit svůj domov v některém z oken. Možná ostatní očekávali, co se stane dál, ale já ne. Poddala jsem se bezpečí imaginace. Původně jsem si chtěla vybrat okna na kostele, ale pak průvodkyně (Johana Schmi­dtma­je­ro­vá) řekla, že si můžeme vybrat i ty na kostele, a já je – jako přerostlý teenager – automaticky s odporem zavrhla.

Moje věžička měla okna dokola. Kamarádka řekla, že bych si tam mohla dát matraci doprostřed místnosti a koukat na západ i východ slunce. „Jako najednou jo?“ zeptala jsem se škádlivě. Ve skutečnosti jsem si ji přesně tak představovala. Vyzdobila jsem ji zlato-modře jako nějakou mýtickou astronomickou místnost s podlahou plnou svitků.

Vycházela bych z ní jen pro chléb a další svitky. A hodně bych se modlila. Pálila u práce jakékoliv lokální bylinky, o kterých nic nevím. Mimo realitu. Mimo historii. Mimo společenské systémy. Nezáleželo by na tom, kdo jsem pro ostatní. Nejsem nikdo. Jsem člověk svitků a světla proudícího ze všech stran. Tato místnost nikdy neexistovala, a i přesto se mi po ní teď nepopsatelně stýská. Jak bych mohla opustit svůj skutečný domov?

Tato naprosto fiktivní místnost je v těchto dnech mým vnitřním exilem od běsnící reality. Snažím se přesvědčit samu sebe, aby moje posílená úzkost z potenciální ztráty mého života nepřecházela do křečovité obrany, ale do dlaní a objetí. Záměrně nepíšu do objetí druhých, protože podle Trinh T. Minh-ha žádní druzí nejsou. Není žádné ty a já, tady a tam. V exilu to nejsem Já, kdo existuje mezi světy, ale svět – To, existuje tam i ve mně zároveň. Jinde se nachází právě Zde.

Jinde je tady. Tady Churchill staví pracovní/koncentrační tábory. Tady je asi dvanáct ukrajinských vlajek a žádná palestinská. A žádná vlajka Ugandy (tu jsem při Hře na vlajky počítala já a je moc hezká). Tady se Židé stěhují z místa na místo kvůli neutuchajícímu pronásledování. Tady střílíme náhodné Němce a zabíráme jejich domy.

Do ruky je vám náhle po historických okéncích vtisknuta příručka 72 hodin vydaná nedávno zrušeným Krizovým informačním týmem (KRIT) Ministerstva vnitra.

  

 

Smích privilegovaných

V představení chybí místo, kde by bylo možné se zasmát. Nejvíce se lidé smáli, když jsme najednou měli utíkat. Nevím proč. Nevíte proč. Nevíte kam. Prostě utíkáte podél zdí a snažíte se vyhnout nebezpečí. Převaděč (Fe­dir Kis) se vás za těžký prachy pokouší protáhnout po Kampě. Kolem imaginárních hlídek hledáte psa nebo si kopete míček.

Kamarádka, která se mnou šla po zlatých stezkách, je z Ukrajiny. Uprchlíci a migranti nejsou ti, kteří by si měli hrát na útěk. Jsme to pak my, kteří nikdy nikam utíkat nemuseli, co si na to musí hrát?

I v inscenaci Slepci/Сліпці (rež. Kostiantin Vasiukov, Divadlo 3+kk) jsem byla vedena se zavázanýma očima nejdříve do improvizovaného krytu v Káznici, ohmatávala šrapnely a utíkala s kufrem. Celou dobu mě vedl kluk, co do Česka utekl po ruské invazi v Ukrajinu.

Vím, že to funguje. Vím, že lidé opravdu pochopí něčí zkušenost, až když ji alespoň jako hru sami prožijí. Tato bytostná sobeckost mě ale ničí. Chtěla bych, aby to fungovalo i bez toho.

Nemyslím si, že si takovou sobeckost můžeme dovolit. Nemyslím si, že můžeme dále odolávat anarchistickému heslu: „Když je jeden mezi námi otrok jsme všichni otroci.“ Jinde je tady. Otrok jsem já.

„In our thousands in our millions we are all Palestinians!“

Tato slova jsem vyřkla na protestech stokrát. Je to jen rouhání. Představit si jen po dobu chantu, že i na mně je páchaná genocida, abych pokračovala v podpoře boje za osvobození podrobeného lidu. Čisté rouhání. Jednou jsem na protestu řvala: „You are not alone,“ a přišla za mnou Palestinka, ať toto nechantuji, protože oni jsou opravdu sami.

Jsem naštvaná na všechny privilegované lidi. I na ty (včetně mě), kteří si skutečně myslí, že prožívají opravdovou solidaritu se všemi nuceně vysídlenými, jejichž domovy už třeba ani nestojí. Myslíme si to, dokud to sami (alespoň na jeden prchavý nereálný moment) neprožijeme.

Jenže mám hezký evropský pas a s ním se prosmýkám i sítem novodobé eugenické strategie – kontroly hranic a selekcí toho, kdo může a nemůže obohacovat národní genom. Evropa i Amerika si chrání své ukradené koloniální bohatství a svou bělost. Rasismus neskončil. Rasismus trvá. Jsme bílí andělé a ty jsi byla první holka na popravu.

Vzpomněla jsem si na cvičení, které jsme dělali na jedné konferenci. Výzkumnice z Norska se nám snažila přiblížit migrantskou zkušenost a hledání práce v nové zemi takto: „Napište si na jeden papírek Domov, na druhý napište vaši nejbližší osobu, na třetí vaše oblíbené místo.“ Zkuste si to teď.

Zastavte se ve čtení a udělejte to.

Nečtěte dál.

Poslouchejte!

Vaše papírky s vámi budou cestovat do další části. Do Skautského institutu v Rybárně, kde na vás čekají televizní zprávy o napadení vaší země. Napjatě a unaveně je sledujete na laptopu posazení v kruhu. Mohlo by to být i rádio. Všichni jste připlácnutí na tu malou obrazovku, div se nedržíte očekáváním hrůz za ruce.

Váš napadený domov je najednou v televizních zprávách vykreslován jako semeniště teroristů. Experti mluví, jak kdyby na vás nezáleželo, jak kdybyste neměli tisíce let vlastní historie. Propadáte únavě, panice a zoufalství zároveň. Bojíte se o svůj domov, ale taky toho, jaký život vás čeká tady.

„To by pro dnešek stačilo, určitě jste po cestě unaveni,“ pronese Yasar Abu Ghosh a zaklapne laptop. Poznávám ho, protože je to jeden z nejznámějších Palestinců žijících v Česku. Nevím, jestli ostatní v místnosti tuší, že mají před sebou skvělého antropologa a vysokoškolského pedagoga.

Nemělo by na tom záležet. Na pozicích a na tom, čí zkušenosti jsou vyslyšeny v českém prostoru. Bohužel mám pocit, že na tom často záleží. Ty palestinské, obzvlášť ty přímo z Gazy a Západního břehu, zaznívají osekaně a přiškrceně, pokud vůbec.

Jen zřídkakdy vidíme v divadle náhodné lidi z ulice, jak je přivedl Max Nowotarski v představení Než skončí válka / До кінця війни (HaDivadlo). Žádný člověk v detenčních centrech nemá možnost nám všem sdělit svůj příběh. A ti, co se topí ve Středozemním moři, už vůbec ne. Možná si je alespoň místa, která obývají, budou pamatovat, jako si Praha pamatuje. S novým migračním paktem si ale bude pamatovat stále méně.

Zkušenost je validní jen tím, že ji člověk zažívá. Yasar nepřišel jako pedagog, přišel prostě jako člověk. Sednout si mezi nás a říci nám svůj příběh a příběh své země. Jeden palestinský příběh z milionů, které všechny spojuje Nakba (katastrofa – vyhnání z Palestiny v roce 1948) a Naksa (1967).

القهوة هي انتصارك على الليل – محمود درويش

Při skvělé kávě a pomerančích posloucháme. Posloucháme to, co se různí lidé snaží zamlčet nebo dokonce zničit. Yasar Abu Ghosh nám ukazuje fotky. Rodiny s kufry a vojáci se samopaly. Vyhnání v roce 1967 z vesnice Emauzy po šestidenní válce. Naksa. Ještě do ní Palestinci živili naději, že budou moci zůstat v kraji svých předků a nebudou vystaveni osudu uprchlických táborů a exilu jako jejich příbuzní v roce 1948. Při založení státu Izrael bylo totiž násilně vyhnáno přes 700 000 Palestinců a Palestinek. Jejich domy byly buď obsazeny nově příchozími izraelskými osadníky nebo byly celé vesnice srovnány se zemí. Například dnešní Tel Aviv stojí na základech zbořených vesnic Shaykh Muwannis nebo Manshiyya.  

V roce 1967 bylo izraelskými silami vyhnáno dalších 300 000 původních obyvatel. Izraelské koloniální rozpínání na palestinském území nekončí ani dnes – v Gaze probíhá genocida a na Západním břehu Jordánu stoupá osadnické násilí. Nejsou to už pouze Palestinci, co brání své domovy před okupanty – v Libanonu izraelské údery aktuálně vysídlily již více než 1,2 milionu lidí.

Vyhnání z vesnice Emauzy v roce 1967 bylo zaznamenáno v tehdejším lokálním kibucovém zpravodaji. Izraelská správa spolu s nelegálními osadníky má moc nad životy i pamětí a stránky zpravodaje, které obsahovaly zprávy o vyhnání a s ní i dané fotografie, se na poslední chvíli rozhodla slepit k sobě, aby se historie nedozvěděla o všech násilnostech. Tamní archivářka ale jeden výtisk neslepila. Ten pak našel redaktor Haaretzu a použil pro svůj článek, který následně náhodou našel v červnu roku 2022 Yasar. Tak jeho rodina poprvé spatřila sama sebe očima okupační mocnosti.

Tento příběh se objevuje i ve sborníku rodinných příběhů několika Palestinek žijících v Česku nebo Čechů s kořeny v Palestině Jestli mám zemřít, ať je to příběh (Utopia Libri, 2024). „V situaci, kdy jsou doklady o historii palestinského utrpení, o modalitách soužití a možnosti připomínání toho všeho v rukou koloniální mocnosti, nabývá vzpomínka a vzpomínání nezastupitelnou úlohu v politickém boji za uznání,“ připomíná nám všem Yasar Abu Ghosh v knize. Paměť, knihy, lidé a umění jsou navždy neoddělitelně spojeni. I váš příběh si bude někdo nebo něco pamatovat.

Teď už jděte spát.

Ráno roztrhejte všechny papírky.

Nebo o ně bojujte.

 

 

  

Simona Hendrychová