Na konci února jsem tušila, že mě na téhle premiéře čeká něco neobyčejného. Režisér Viktor Tauš má nezaměnitelný rukopis, který otiskl i do své nové autorské inscenace Human Zoo. Výrazné barvy, abstraktní kostýmy, efekt v popředí a parta stálých herců a hereček (Klára Kitto, Julie Šoucová, Tomas Sean Pšenička, Cyril Dobrý, Alena Doláková atd.), kteří se v jeho projektech objevují opakovaně. Jeho práce vždy staví na vizuální síle a okamžitém emočním zásahu, a Amerikánka, nejprve divadelní inscenace, pak film, který v roce 2024 prospěl české kinematografii jako vlna čerstvého vzduchu a proměnil na Českých lvech čtrnáct nominací^[1] ve čtyři výhry^[2], to jen potvrdil. Měla jsem tedy tušení, že Taušův návrat na divadelní scénu s inscenací Human Zoo v holešovické Nové Spirále nebude méně ambiciózní. A téměř tříhodinová délka této produkce mě přesvědčila, že mé tušení bylo správné.

 

 

Human Zoo s podtitulem Gospelová anarchie už svým názvem odkrývá svou esenci: bude to hlasitá podívaná, kde se bude zpívat, kde zavládne chaos i řád. Nová Spirála byla navíc díky své konstrukci kruhového půdorysu v symbióze s inscenačním záměrem. Kruhový půdorys totiž přinesl mnohem víc než pouhé vymezení prostoru. Evokuje výběh zvířat v zoo, cirkusovou arénu, kruh jako prostor pro rituál i boxerský ring, kde diváctvo sedí vysoko v patrech a sleduje, co se děje dole. A každé z těchto prostředí má svá vlastní pravidla, která určují, jak se máme chovat, co se od nás očekává nebo co si v daném prostoru můžeme dovolit. Inscenace tato pravidla záměrně ohýbá a boří. Kromě konkrétního prostředí úvodní scény v boxerském ringu působí zbytek inscenace záměrně abstraktně. Prostředí se dá odvodit převážně pocitově z monologů jednotlivých postav a z toho, jaké situace se na scéně objevují. Když například jedna z hereček stojí nehybně na pomalu se otáčející točně a vypráví o tom, že kvůli sebepotvrzení nakupuje věci, které nepotřebuje, kruhový pohyb plošiny pod ní najednou evokuje eskalátory v nákupních centrech. A když spolu dva herci vedou rap battle a ostatní je hlasitě podporují, celý prostor se během okamžiku promění v prostředí improvizovaného ringu, kde má každá strana své podporovatele.

 

Boj jako základní motiv

Inscenace začíná skutečným boxerským zápasem. Na jevišti nestojí herci, ale opravdoví mladí boxeři. Herec Cyril Dobrý pak diváctvu představí všechna jejich data: jméno, věk, váhu, výšku i počet odboxovaných zápasů za oddíl. Diváctvo pak přímo vyzývá: „Rozhodně netleskáme, ale křičíme.“ Se začátkem zápasu jsem si ale sama kladla otázku, podle čeho mám vlastně volit, komu fandím. Data mám, ale v juniorském boxu se neorientuji. Přesto se vlivem davové psychózy přidám. Volím Miroslava, možná podle jména, podle věku, podle barvy dresu, možná ale taky podle záblesku sympatií, které nedokážu vysvětlit. Tato situace nás donutila přijmout role, které jsme si nevybrali, a nutí nás je hrát. A to ještě dřív, než padne první úder.

Boxerský zápas, který inscenaci otvírá, je její první a nejjasnější výpovědí. Boj v té nejsurovější a nejviditelnější podobě. Teprve pak nám inscenace ukáže, že boj může mít mnohem více tváří. Na scéně probíhají kromě boxerského souboje také rapové i taneční battly a někteří performeři vystupují v kostýmech připomínajících vojenské uniformy nebo úbory španělských toreadorů. Boj má v inscenaci mnoho podob a každá z nich je zároveň ventilem. Nejdůležitější a mnohdy neviditelné jsou ale boje v nitru. Herci a herečky na scéně nevystupují jako konkrétní postavy. Předkládají své vlastní niterné příběhy a sdílí je nejen s ostatním performerstvem, ale také s přítomným diváctvem. Celý prostor Nové Spirály se tak proměňuje v bezpečné místo, kde je možné říct nahlas to, co jinak zůstává nevyslovené. Inscenace vybízí ke sdílení a naznačuje, že teprve když přijmeme sebe samého a všechny své stinné i světlé stránky, můžeme být mezi ostatními skutečně sami sebou.

 

 

Výzva k řevu adresovaná diváctvu, které má také možnost ventilovat emoce, přichází hned na začátku, tedy ještě předtím, než nás inscenace zavede dál. Osobně bych ji ale ocenila spíše později, ve chvílích, kdy herci mluví o svých nejtěžších zážitcích a sami dávají průchod nevyventilovaným emocím například skrze krump, řev nebo zpěv, protože právě tehdy jsem křičet chtěla, ale nemohla.

Po třech kolech boxerského zápasu zajíždí ring pod jeviště a nastává zhruba šestiminutové proložení tanečními vsuvkami za zvuků dekonstrukce ringu v přítomnosti barelu s dýmajícím kadidlem na pročištění prostoru před následující scénou. Je možné, že rozhodnutí zařadit výzvu ke křiku hned na začátek bylo částečně technického rázu. Ring byl totiž v prostoru přítomný už před příchodem diváků a jeho demontáž po zápase zabrala několik minut. Vrátit se k němu jako k prostoru pro emocionální ventil v průběhu inscenace tak již nebylo možné.

 

Performerstvo jako živé sochy, scéna jako cirkus

Human Zoo je jedna velká barevná show. Kruhová točna, zlatý slon visící ze stropu, dýmající barel s kadidlem. To všechno společně vytvořilo atmosféru na pomezí cirkusu, rituálu a snu.

Kostýmy a těla, která je nesou po pohyblivé kruhové točně, splývají v jeden celek a působí jako dechberoucí pohyblivé sochy. Expresivní prvky prostorově výrazných kostýmů objímají své nositele (jako například mohutný límec na kostýmu Rostislava Nováka, ve kterém se jeho hlava skoro ztrácí) a zároveň jim nepřisuzují žádnou jednoznačnou identitu. Jsou genderově neutrální, žádný z kostýmů není „mužský“ nebo „ženský“. Muži mají sukně, ženy uniformy toreadorů a hranice mezi pohlavími se stírají. Kostýmy tak přímo na tělech herců a hereček ukazují to, o co inscenace usiluje: vymanění se ze společenských škatulek. Stejně genderově neutrálně jsou oblečené i „nesourodé tlupy děcek“, jak je nazval sám Viktor Tauš. Žluté mikiny s nulou doplněné krátkou tylovou sukní, které má většina mladých herců a hereček, neukazují jen společný výchozí bod, ze kterého začínáme všichni, ale i to, že jsme si všichni v základech rovni.

Nemohu nezmínit jednoho konkrétního performera: rappera Martina Matyse, který se po točně pohyboval, jako by se téměř nesl. V nařasených růžových volánových šatech připomínal císaře a s každým sebevědomým krokem dával najevo, že ví, kde je jeho místo. Alternuje ho Dan Kranich z experimentálního rapového dua P/\ST a Human Zoo bych navštívila podruhé klidně jen kvůli tomu, abych v této roli viděla i Dana. Rap, který do inscenace Martin Matys přinesl, je další expresivní žánr fungující jako ventil, stejně jako box nebo krump. Zařazením výrazných rapových vsuvek se inscenace přiblížila mladší generaci, ale hlavně rozvibrovala jinou strunu emocí, než na jakou zabrnkaly ostatní ventily. Při každém ventilu, ať už formou tance, rapu nebo boxu, ve mně nastal pocit příjemného uvolnění, jako by vše na jevišti fungovalo jako přirozená součást jednoho organismu.

 

 

Slova, která jsme zapomněli říkat nahlas 

Viktor Tauš své „nesourodé tlupy děcek“ přivádí na filmovou i divadelní scénu opakovaně a vždy z dobrého důvodu. Děti zde nejsou dekorací ani vsuvkou, ale dokladem toho, že určité pravdy lze říct pouze tehdy, když ještě nejsme tak staří na to, abychom je začali skrývat. Jejich přítomnost spíš připomíná, že otázky jako: „Jsem dost dobrý?“ nebo „Proč musím být pořád hodná?“ si klademe odjakživa. A že tlak společnosti začíná mnohem dříve, než si jako dospělí připouštíme.

Jedním z nejsilnějších momentů celé inscenace byl monolog malé herečky o rozdělení dětské osobnosti na tu „hodnou“ a tu „zlou“. Společnost dává systematicky prostor jen té první: „Lidi chtějí jen tu hodnou, ne tu zlou,“ znělo Spirálou. Pro tu druhou místo není. A co se stane s emocemi, pro které není místo? Výše zmíněná věta míří na něco velmi konkrétního: na rozdíl mezi tím, jací jsme, a tím, jací máme být podle ostatních. Je o anarchii, která se nese celým představením, o touze jít proti proudu a nemuset se za to nikomu omlouvat, ale zároveň také o tlaku, který nás opakovaně vtěsnává zpět do předepsané role. Střídající se monology dalších dvou hereček pak končí mantrou, která je zároveň manifestem: „Nejsme hodný, nejsme zlý, nejsme jedna, nejsme dvě, jsme celý a to stačí.“ Tiché, ale pevné příměří se sebou samým. Moment, kdy přestáváme bojovat s představou, kterou o nás má společnost, a dovolíme si prostě jen být. A to stačí.

A právě tady se naplno otevírá to, co podnázev inscenace naznačoval od začátku. Gospel jako dobrá zpráva, anarchie jako odmítnutí autorit. Gospelová anarchie tedy přináší dobrou zprávu o tom, že autoritám, které nám říkají, jací máme být, jak se chovat, jak vypadat, jaké emoce si smíme dovolit, jakou roli máme hrát v rodině, ve společnosti, mezi ostatními, nemusíme podléhat. Být celý, „zlý“ i „hodný“ zároveň, odmítnout předepsanou roli je z pohledu těchto norem skutečné rouhání. Ale přesto, je to ta nejzdravější věc, kterou pro sebe můžeme udělat.

 

 

S odstupem si ale kladu otázku, zda inscenace tato témata skutečně rozvinula do hloubky, nebo zda za svůj spektákl platí určitou daň. Děje se tam toho tolik najednou a inscenace se snaží obsáhnout tolik různorodých témat, že žádné z nich nelze plně a adekvátně rozvinout. Působivý vizuální jazyk, ve kterém Tauš odvádí skvělou práci, a silná emotivní atmosféra jsou nepopiratelné. Místy mám ale pocit, že právě tato efektnost odvádí pozornost od toho, co by mohlo být ještě silnější: skutečně rozvinutý obsah. Inscenace s jistotou otvírá důležité otázky, jen někdy nedá dost prostoru na odpověď.

 

Rituál, kruh a smíření

Inscenace pracuje s rituálem jako strukturou. Kadidlo mezi scénami čistí prostor a připravuje ho na to, co přijde dál. Kruhová točna uvádí vše do pohybu. A gospel v závěru diváctvo spojí; každému je rozdána kartička s textem poslední písně a všichni zpívají společně. Rituální prostředí tak vzniká nejen pro herce a herečky, ale i pro diváctvo.

Kruhová, neúnavně se otáčející, hypnotická točna nebyla jen praktickým prvkem scény, ale také srdcem celého rituálu. Herci a herečky se otáčeli spolu s ní a hranice mezi jednotlivými těly se postupně rozplývaly. Repetitivní pohyb působil až hypnoticky uvolňujícím dojmem, jako by vybízel k tomu něco uvolnit, opustit, stát se někým jiným. Pokaždé, když na scéně proběhl boj, ať už boxerský zápas, rapový battle, krump nebo fyzický střet mezi herectvem, přišlo nakonec jejich vzájemné objetí. Jako by ti, kteří se na inscenaci podíleli, ventilovali, křičeli, dostali ze sebe vše, co je dusí, a pak nás objali. Znovu a znovu.

 

 

Subjektivně mě překvapilo ze všeho nejvíce moje vlastní tělo. Cukalo sebou, reagovalo a chtělo křičet společně s herci a herečkami. Chtělo běžet po kruhové točně spolu se čtyřiačtyřiceti účinkujícími a vykřičet se z plic. Pro mě to nebyla běžná divadelní zkušenost, ale zážitek, který ve mně vyvolal také fyzickou odezvu. Spojení dětí a zkušených herců, vycházejících hvězd a hereckých legend, bylo důkazem, že určité zážitky jsou společné bez ohledu na to, kolik nám je let. Věk tak v Human Zoo nehrál žádnou roli.

Human Zoo je inscenací o tom, že si každý s sebou něco nese, že každý s něčím bojuje a že jediná cesta ven vede skrze ventil celého toho spektra emocí, které v sobě nosíme. I těch emocí, pro které společnost nemá místo. I těch zlých. Možná ne každé z témat dostalo prostor, jaký by si zasloužilo. Možná spektákl občas přehlušoval příběh, ale ten jsem tentokrát ráda vyměnila za tuhle vizuálně bohatou a barevnou show. A co ve mně inscenace zanechala, nechávám doznívat dál už sama v sobě.

Anna Šimáková

 

---

[1] Nejlepší kamera, filmová scénografie, kostýmy, filmový plakát, film, režie, herečka, vedlejší herečka, scénář, střih, zvuk, hudba, masky

[2] Nejlepší kamera, Nejlepší filmová scénografie, Nejlepší kostýmy, Nejlepší filmový plakát