Na podzim minulého roku přišlo A studio Rubín s inscenací V zrcadlové síni. Adaptace stejnojmenné komiksové předlohy švédské autorky Liv Strömquistové působí stejně jako komiks hravě, laškuje s divákem, ale také odkrývá tichý tlak na ženskou krásu v online prostoru. Rukopis režisérky Lucie Ferenzové znám především z olomouckého Divadla na cucky, kde její inscenace Pravidla úklidu tematizuje neviditelnou péči, genderovou nerovnost, emoční i fyzickou práci žen a sociální mechanismy, které udržují tuto práci v neviditelnosti.

K reflexi V zrcadlové síni se vracím téměř po půl roce a příhodně ji dopisuji na Mezinárodní den žen. Snad i to samo o sobě říká něco o tom, jak hluboko ke mně inscenace promluvila.

 

 

Neviditelné tlaky ženské krásy: být sexy je status

Inscenace V zrcadlové síni ohledává jinou neviditelnost než je ta, o níž se mluví v Pravidlech úklidu. Ústředním tématem tu není přehlížená práce, ale všudypřítomný, tichý a plíživý tlak na ženskou krásu v online prostoru, který na jeviště A studia Rubín vjede jako trojský kůň. Vydává se za touhu být stejný jako můj idol, za nevinný konzum, který prodává díky sexualitě, nebo za fotky Kim Kardashian, které si nafotila sama. Jenže každá z těchto věcí v sobě ukrývá vlastní past. Čtyři herečky, Nataša Bednářová, Anita Krausová, Markéta Ptáčníková a Anežka Šťastná, v hodině a půl tyto pasti rozkrývají a pojmenovávají.

Jedno z hlavních zjištění inscenace je, že být sexy přestalo být záležitostí touhy a stalo se statusem. Nezáleží na tom, zda o lásku jedinec stojí nebo ne, nezáleží ani na tom, zda je single nebo ve vztahu. Když člověk není sexy, znamená to nízký status, a ten se neustále měří, porovnává a soudí. Na sítích, v reklamě, v každodenní přítomnosti obrazovek, které nám říkají, jak vypadáme a jak bychom vypadat měly. Inscenace tento tlak ukazuje napříč časem a jeho nejsilnějším symbolem se stává postava, která by na dnešních sociálních sítích nejspíš sklízela statisíce „To se mi líbí“: císařovna Sisi.

Sisi je leitmotiv celé inscenace a herečky se k ní v jejím průběhu neustále vracejí. Celý svůj život věnovala péči o vlastní vzhled, který ji pohltil do té míry, že se nedokázala smířit s tím, že stárne a její tělo se proměňuje. Ke konci života už se stáhla z veřejného života, protože nedokázala čelit svému stárnutí. Inscenace pracuje s motivem tzv. kaméliových hvězd, které vycházejí z nejznámějšího obrazu císařovny, na němž má ve vlasech diamantové hvězdy, díky kterému se celý svět dozvěděl o její kráse. Herečky se na scéně objevují v třpytivých úborech, jako by samy byly tím obrazem. A pak ho celou inscenací, vrstvu po vrstvě, rozkládají.

 

 

Sisi se tu stává parabolou každé ženy, která ví, že její obraz sklízející úspěch není její skutečné já. Je to zmrazení v čase, stejně jako fotky na sociálních sítích, které neodráží realitu, ale její vybraný, upravený výřez. I pro Sisi se po čase stal onen obraz jejím tyranem. Neodrážel totiž to, že stárne, že se její tělo proměňuje, že už nevypadá tak, jak byla zachycena v okamžiku, kdy se nejvíce přibližovala společenskému ideálu krásy. Neodrážel ani to, že nebyl vlastně tím, kým Sisi opravdu chtěla být. Z inscenace totiž vyplývá i další rovina: i když se na sítích snažíme být upřímní, vždy prezentujeme jen vybraný výřez sebe sama. I autenticita je zboží a upřímnost je konzumní performance. Za každým pokusem o autenticitu na sítích je obraz, který něco ukazuje, ale zároveň něco skrývá. Zatímco veřejné já sklízí ovace, skryté já je přehlížené.

Na konci představení se všechny herečky zahalí do velké černé plachty poseté stříbrnými hvězdami. Prostředí jeviště připomíná prázdno i nekonečno, hluboký černý vesmír. Vyvstává otázka: „A co je pak?” Jako takové memento mori na konci inscenace. Připomínka, že krása je ze své podstaty pomíjivá, a že veškerá energie, kterou do ní vkládáme, jednou zmizí spolu s námi. Posedlost vzhledem působí náhle velmi křehce a velmi zbytečně.

 

 

Mimetická rivalita a bludný kruh porovnávání

Inscenace ilustruje na ženách z různých epoch tlak na ideál krásy. Jedním z nejpronikavějších zjištění inscenace je ale to, že na epoše vlastně nezáleží. Vždy tu byl a bude kult krásy, mění se jen jeho podoba.

Dnes má tento kult nové médium: sociální sítě. V inscenaci se herečky opakovaně odkazují k filozofům a filozofkám, na jejichž teoriích ukazují konkrétní problematiku. Odkazují se například na Susan Sontag a její myšlenku, že fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované, na Naomi Wolf, která argumentuje, že ideál krásy je především politický nástroj k ovládání žen, nebo na Reného Girarda a jeho pojem mimetické touhy, který znamená, že lidská bytost sama neví, po čem touží, a začne kopírovat touhy svého vzoru. Půjčujeme si touhu od druhého a vydáváme ji za svou vlastní.

Inscenace to ilustruje na příkladu #kyliejennerlipchallenge, která se začala šířit na sociálních sítích jako výzva špulit pusu jako Kylie. Spočívala v tom, že si člověk vezme lahev nebo panákovou skleničku a vysaje z ní vzduch, což vede k oteklým rtům, potenciálním zraněním a modřinám. Mít bolestivě nateklé rty tak nemělo žádný smysl kromě jednoho: přiblížit se ikoně. Herečky na jevišti komicky strkají pusu do panákových skleniček, vysávají z nich vzduch a pak po jevišti chodí s našpulenou pusou a otlačením na horním rtu od extrémního tlaku panákové skleničky.

Mimetická touha ale zákonitě přechází v mimetickou rivalitu. Svůj vzor tedy zároveň napodobujeme a zároveň s ním soupeříme. Nastává bludný kruh předhánění se v tom, kdo je lepší, krásnější a autentičtější. Naši idolové se tak stávají zprostředkovateli touhy, do jejíž podoby se chceme za každou cenu vtěsnat. Jako když se na jevišti ostatní herečky pokoušejí vmáčknout Natašu Bednářovou do stejně velkého korzetu, jaký mají na sobě ony.

 

 

Fotografie jako zmrazení času a chronický voyeurismus

Kromě císařovny Sisi se v inscenaci mluví také o Marilyn Monroe a jejím vztahu s fotografem Bertem Sternem, který s ní nafotil v červnu 1962 během třídenního focení v hotelu Bel Air zhruba 2 600 snímků. Herečky vykreslují Sterna jako erotomana posedlého male gaze. Fotil Marilyn především pro vlastní požitek a skrze vlastní pohled. Do paralely k tomuto focení se pak staví jiná pětatřicetiletá žena: Kim Kardashian, která v roce 2015 publikovala knihu s fotografiemi sebe samé. Herečka Anežka Šťastná to na jevišti demonstruje tak, že se natáčí na telefon opatřený světelným kruhem a vše, co „vidí" objektiv, se promítá na zadní stěnu jeviště. Diváci tak na velkém plátně vidí to, co herečka sleduje na malém displeji, a zároveň se sami ocitají v roli voyeurů, kteří pozorují někoho, kdo pozoruje sám sebe.

Zatímco Marilyn Monroe potřebovala vnější validaci toho, že je krásná, Kim se na sebe dokáže dívat vlastním pohledem. Dokáže ocenit samu sebe a rozhodnout, že je krásná. Přivlastnila si ten erotomanský pohled, sama se fotografuje a sama sebe ukazuje světu. A to je skutečný posun. Jenže s ním přichází nový problém. Fotoaparát proměnil to, jak vnímáme krásu, protože vytvořil její uniformní standard. Sociální sítě tento proces dovedly do extrému: vidíme mnohem více žen, které tomuto standardu odpovídají, a to, jak vypadáme my samy, přestává být důležité. Důležité už není to, jací jsme Důležité je jen to, nakolik se podobáme ideálu. Zahlcuje nás to natolik, že často ani nestačí podvratné strategie. Záměrně neupravená fotka, ironická selfie, schválně „nedokonalý“ obsah. I to je součástí performance. I za tou zdánlivou upřímností je vždy něco, co neřekneme, něco, co skryjeme. Je těžké tak prezentovat svůj obraz tak, aby nás zároveň netyranizoval. Protože ať uděláme cokoliv, vždy jsme to my, kdo stojí před zrcadlem a rozhoduje, co se ukáže a co zůstane skryté.

 

 

Stárnutí a Sněhurčina máma

Inscenace se nebojí ani tématu stárnutí. Herečky v jedné scéně vystoupí na jeviště s kosmetickou maskou, která zevnitř svítí červeným světlem. Další z pomíjivých trendů, jak oddálit nevyhnutelné stárnutí fyzické stránky. Ženy podstupují plastické operace a botox v čím dál nižším věku, jako by chtěly čas nahnat nebo zmrazit. Krásu přitom nelze vlastnit ani šetřit, ze své podstaty je pomíjivá. A přesto ženám připadá jako povinnost bojovat za ni do posledního dechu. Není to tak dávno, co internetem proběhla fotografie sedmdesátileté Kris Jenner s novým faceliftem, důkaz, že ani vyšší věk neznamená úlevu od tohoto tlaku.

A právě stárnutí přivádí inscenaci k jednomu z jejích nečekaných momentů: k přehodnocení role macechy v pohádce o Sněhurce. Matka v pohádkách většinou chybí. Bývá mrtvá a posvátná, protože matce přece nelze přiznat vlastnosti, které jsou přisuzovány maceše. Inscenace ale macechu vykresluje jako ženu, která vlastně není zlá. Je to žena, která ze dne na den přišla o status, který si celý život budovala. Status té, která je nejkrásnější ze všech, tudíž má moc. Výzkumy opakovaně ukazují, že ženy jsou hodnoceny ve větší míře podle vzhledu než muži a že starší ženy nejsou společností přijímány tak dobře jako starší muži. Pohádky toto nastavení jen konzervují: princezny jsou nejkrásnější, matky svatořečené nebo mrtvé a macechy jsou zlé, protože si dovolily stárnout a přesto chtít moc.

Inscenace V zrcadlové síni tak nakonec není jen o sociálních sítích ani o konkrétních ženách, jejichž jména v ní zazní. Je o mechanismu, který je mnohem starší a hlubší a který se jen přelévá z pohádek do obrazovek, z obrazovek do zrcadel. Nezjednodušuje a nemoralizuje, nenabízí návod ani únik. Místo toho pojmenovává mechanismy, ve kterých jsme všechny chyceny, a dává jim tvář. Připomíná, že tlak na ženskou krásu tu byl dlouho před vznikem sociálních sítí. V pohádkách, v historii, v hollywoodských studiích. Sociální sítě ho nevymyslely. Jen ho zrychlily, zesílily a zavedly přímo do obrazovek telefonů každé z nás. A možná jediné, co s tím zatím umíme, je nepřestat se ptát.

Inscenace netlačí diváctvo, aby se sítí vzdalo nebo aby přestalo dbát na svůj zevnějšek. Spíše předkládá otázky: Co se nám vytrácí, když věnujeme tolik energie fyzické kráse a jejímu performování? Kde končí naše touha a začíná touha převzatá od někoho jiného? A kdo vlastně jsme, když sundáme všechny filtry?

 

Anna Šimáková