Jana nepatří žádnému pohlaví, je jednou, je třemi. Je posel Boží. Autorská celosouborová inscenace HaDivadla v kolektivní režii a dramaturgii Jany Vaverkové, Justiny Grecové a Jana Doležela se inspiruje příběhem středověké světice Jany z Arku a dotýká se tématu identity mladých ambiciózních žen v dnešním světě. Sedmnáctiletá pastýřka Jana se za stoleté války (1337–1453) mezi Anglií a Francií postavila do čela francouzské armády a díky osvobození Angličany obléhané bašty Orleáns (1429) umožnila dosazení Karla VII. na trůn. Stalo se tak poté, co začala slyšet hlasy, které ji označily za vyvolenou. Jako budoucí svatořečenou ji ale čekala krutá smrt v podobě upálení na hranici za údajné kacířství. Hlavní postava je v inscenaci HaDivadla pojata jako trojí bytost – Jana Panna (Magdalena Kuntová), Jana Válečnice (Ema Lovecká) a Jana Mučednice (Šimona Horynová). Všechny tři její stránky jsou provázány, interagují spolu, povzbuzují se i usměrňují. Ostatní postavy ale vždy vnímají pouze jednu Janinu verzi na základě toho, v jaké fázi života se žena právě nachází.

 

 

Inscenace začíná momentem, kdy hrdinka přestane slyšet hlasy, které ji provázely a zvěstovaly její vítězství. Hlasy mlčí, ale ona potřebuje vědět, jestli dobije Paříž. O odpověď na otázku tak požádá entitu, označovanou jako čarodějnice nebo věštkyně Jolanda (Sara Venclovská). Stojí na potemnělé scéně se zavěšenou trnovou korunou obklopená třemi podobami jedné ženy. Krouží, kleká si, dotýká se dívek a při tom v jakési extázi věští: „Najdeš lásku, Jano! Všichni tě budou milovat!“ Tato „láska“ se vztahuje ke kultu osobnosti, který se ovšem stává vrtkavou záležitostí: Jana nesmí v očích svých příznivců pochybit. A takovým pochybením se stane odchýlení se od křesťanského Boha.

 

 

Mystická atmosféra věštění a zjevení Jany v trojí podobě již od začátku nasvědčuje, že se tvůrčí tým inspiroval nejen křesťanskou symbolikou, ale také pohanstvím neboli paganismem, který býval ve středověku spojován právě s kacířstvím a čarodějnictvím. Janiny tři podoby mohou odkazovat na trojjediného křesťanského Boha (Otce, Syna a Ducha svatého) a náhrada všech tří podob patriarchálního Boha ženami pak funguje jako subversivní gesto. Zároveň lze na trojí zobrazení Jan nahlížet ve spojení s vírou v Bohyni, která zdůrazňuje ženský princip a životní cyklus. Bohyně v sobě totiž obsahuje tři aspekty a fáze ženského života – Pannu, Matku a Stařenu.^[1] Formu Matky nahrazuje Válečnice, což můžeme také chápat jako kritické převrácení: Jana zasvěcuje samu sebe Bohu a Francii, namísto potenciálního manžela a rodiny. Mučednice se pak se Stařenou pojí především proto, že je poslední fází Janina života.

Inscenace ke křesťanské symbolice intenzivně odkazuje také prostřednictvím scénografie, čímž si udržuje pouto s příběhem Jany jako posla Božího. Růžové semišové kvádry v zadním plánu sice utvářejí náznak chrámu a rámují vitráž Ježíše Krista na kříži, celá estetika výpravy je ale inspirovaná populární kulturou generace Z. Jana je totiž stále teenagerka. Nad Ježíšem například vidíme nápis „brat“ (anglicky doslova „spratek“) související s albem Charli XCX, které na sociálních sítích definovalo léto 2024 jakožto „brat summer“. Album oslavovalo drzost a spratkovství a zastupovalo odmítnutí trendu clean girl aesthetic (dokonalé, čisté a přirozeně „krásné“ dívky), jenž se snažil unifikovat všechny mladé ženy.^[2] Inscenace oslavuje pestrost ženského charakteru a označení Ježíše a přeneseně i Jany jako „brat“ je jen jedním z důkazů toho, že velké historické a náboženské figury si můžeme pro potřeby hledání sebe samých jak individuálně, tak i kolektivně reinterpretovat tak, abychom se s nimi dokázali lépe ztotožnit.

 

 

Jana si tvrdohlavě stojí za svým posláním stejně jako Ježíš. Spatřuje v něm zřejmě dalšího mladého člověka, který se vzpíral konvencím, rebeloval a jako ona se stal „outsiderem“, který kvůli své víře zemřel. Jana je obdobně vyloučená především kvůli svému pohlaví, Ježíš kvůli sporu s politickými a náboženskými autoritami. Oba dva spojuje i prohlašování vlastní spřízněnosti s Bohem – Jana má být posel Boží a Ježíš Boží syn. Janino ztotožnění se s Ježíšem může naplňovat potřebu mladé ženy, respektive dospívajícího člověka po vzorech. Jako nástroj reinterpretace slouží jazyk a generačně podmíněné popkulturní odkazy blízké danému člověku, třeba Charli XCX. S nadsázkou řečeno: když označíme Ježíše jako „brat“, možná nám bude bližší. Mladí lidé jsou často přehlcení společenským tlakem na výkon, porovnávají se se svými vrstevníky a kladou na sebe vysoké nároky. A když už není kde hledat odpověď na otázku smyslu života a návodu na štěstí, možná ji najdou mimo dominantní společenské struktury, jimiž mohou být tarotové karty, ale i reinterpretované pojetí víry v Boha.

Rozdělení hlavní postavy mezi tři herečky může také odkazovat na hledání vlastní identity v dnešním světě. Nejsme vždy jedinou verzí sebe sama, ale v průběhu života si utváříme nové odstíny svého Já. Všechny tři Jany se pojí s určitou částí jejího krátkého života: od prvního zaslechnutí hlasů, přes válečné tažení až po její uvěznění za údajné kacířství. Každou z představitelek protagonistky specifikuje kostým od výtvarnice Barbory Netopilové inspirovaný konkrétní tarotovou kartou. Jana Panna a Jana Mučednice jsou výrazně femininní, zatímco Jana Válečnice se jim vymyká. Jana Panna, jejíž úkol spočívá v získání přízně dauphina Karla (Josef Kostka), jež jí má poskytnout vojska, je oblečená v bílých šatech s krajkovaným límcem a krajkovanou pokrývkou hlavy, která jí zakrývá vlasy a připomíná součást kroje. Právě díky bílé barvě vyniká její idealizovaná neposkvrněnost. Krátce střižené šaty a rudá rtěnka ale zároveň zdůrazňují její feminitu, která kultu „neposkvrněné panny“ přidává novou vrstvu. Jana je jako nedosažitelný objekt touhy až sexualizována. V závěru uvězněná Jana Mučednice má na sobě dlouhé černé šaty s rozparkem, které odhalují rudé krajkované silonky a herečku stylizují do podoby „čarodějnice“, za niž je postava také označena. Jana Válečnice vedoucí francouzská vojska proti Angličanům zůstává nejméně genderově specifikována. Její kostým tvoří černé kožené pláty připomínající zbroj a černé tenisky na platformě. Tento kostým podtrhuje Janino vymezení se vůči pohlaví a směřuje spíše k maskulinnímu nebo androgynnímu vzezření.

 

 

Jana se sama identifikuje jako panna a dívka, ale zároveň jako „posel Boží“, jenž nemá žádné pohlaví. Její označení v inscenaci nereferuje jen o zaslíbení se Bohu, ale stává se i prostředkem sebevyjádření a sebeidentifikace. Odkazuje na to především Jana Válečnice: při společné modlitbě se svými dalšími Já dokonce přímo provádí trhavé pohyby a křičí, že k žádnému pohlaví nepatří. Když se potom vydává do boje, jeden z jejích vojáků se jí přizná, že má slabost pro „třpytivé kamínky“, čímž metaforicky naznačuje svou queer identitu, ona mu zase prozradí svou sebeidentifikaci stojící mimo pohlaví. Dochází mezi nimi k určitému momentu porozumění. Jana Válečnice nenaplňuje svým kostýmem genderové normy, čímž upomíná na „cross dressing“ skutečné Jany z Arku, která nosila mužské oblečení. Právě tento fakt se stal jednou ze záminek k její popravě, jelikož středověká společnost byla značně transfobní (ne že by tento postoj napříč současným světem již vymizel).

Inscenace HaDivadla nenabízí snadné „zaškatulkování“ Janiny identity, namísto toho zkoumá její potenciální genderovou fluiditu a určitý queer potenciál, který ovšem nedoslovuje a ponechává tuto oblast výkladu diváctva. Postava Jany z Arku svým vymezováním proti genderovým normám poskytuje materiál pro queer reinterpretaci. Divadelních adaptací, které na příběh Jany z Arku nahlížejí queer optikou, vzniklo v posledních letech více. Příkladem může být divadelní hra I Joan od Charlie Josephine poprvé uvedená v londýnském divadle Globe v roce 2022. Jana je v této adaptaci, která přinesla velkou chválu i odpor, nebinární. V recenzích se objevoval strach z toho, že Joan (Jana) jako nebinární osoba přijde o svou výjimečnost, která ji provázela ve spojení s ženstvím, a dojde tak k „mazání ženské historie“^[3]. Na druhou stranu byla tato inscenace, rámovaná jako „oslava i protest“, označována za produkci plnou čisté radosti a energie.^[4] U nás hru v roce 2023 adaptovala režisérka Alžběta Vrzgula pro divadlo Komedie.

Potřeba definovat, pojmenovat a zařadit Janu do konkrétní genderové škatulky se v inscenaci HaDivadla stává nerealizovatelnou. Jana je Jana, komplexní bytost, která se snaží prosadit dobro, přestože ji její samotné hlasy v podobě serafínů oslovují „holčičko“, čímž dochází k její infantilizaci. Zhmotněné andělské hlasy zároveň slouží jako komický aspekt inscenace. Hrají je starší členové souboru (Simona Peková, Marie Ludvíková, Miloslav Maršálek a Cyril Drozda) oblečení v moderních teniskách a zahalení do bílých hávů s andělskými křídly. Herečky a herci serafíny stylizují za pomoci patetického přednesu, aby zdůraznili velkolepost Janina údělu, zároveň ale působí jako rozverná a trochu pomatená skupinka, která si místy neví rady a nechává Janu na její obrovský úkol samotnou. Jejich „vedení“ a velká očekávání směrem k Janě mohou evokovat nároky starší generace, která možná doufá, že mladí lidé zachrání, co generace před nimi pokazily. Humor inscenaci dodávají také vojáci (Jiří Miroslav Valůšek, Radim Chyba, Sara Venclovská a Jáchym Sůra), kteří jsou oblečeni do triček s nápisy jako God‘s sexiest soldier (Nejvíc sexy voják Boží) nebo Emotional swaggage (Stylová emoční zátěž), pod nimiž vyčnívají leopardí rukávy. Jejich kostýmy působí jako určitý ironický komentář k tradičně maskulinním vojákům, kteří jsou opět reinterpretovaní, tentokrát queer optikou. Stírají se u nich hranice mezi maskulinním a femininním, což se ostatně děje i u titulní postavy.

 

 

Přestože jsou spolu tři podoby Jany neustále provázány, v poslední třetině inscenace zůstává Šimona Horynová sama bez svých hereckých kolegyň. Jana Mučednice je souzena tribunálem, který představují stejní herci jako její serafíny. Ona si obléká tričko s nápisem How dare you? a je zavalena otázkami i ohledně své sexuální orientace. Několik příslušníků tribunálu pak naznačuje, že pokud tkví její moc v panenství, měli by ji o něj připravit. Inscenace se tak výrazně dotýká motivu ztracenosti a pádu vzoru. Motiv se poprvé objevuje s Janou Válečnicí, která po vyhrané bitvě u Orleáns svírá mikrofon a obrací se na krále Francie, Angličany a možná i na diváky, když pronáší: „Jak se opovažujete?“. Touto větou se proslavila environmentální aktivistka Greta Thunberg, která v roce 2018 zahájila každotýdenní stávku za klima. Proslavil ji mimo jiné fakt, že šlo o mladou dívku – dítě. Stejně jako Jana se stala pro mnoho lidí ikonou, vzorem a nadějí. Jenže v průběhu let její „sláva“ opadla z mnoha různých důvodů. Lidé se začali cítit přehlceni, mimo jiné informacemi o řadě válečných konfliktů, a záměrně se přestali náročnými tématy, jako je klimatická krize, zabývat.

Jana je ke konci souzena nejen inkvizicí, ale také svými hlasy. Konkrétně se u ní objevuje jeden ze serafínů, aby jí vyčetl, že se označila za lhářku, když o svých průvodcích mluvila. Moment, kdy se Janě po dlouhé době hlasy zjeví, jen aby jí vyčetly pochybení, působí nesmírně hořce, především proto, že jí právě serafíni měli být oporou. Jakožto zástupci starší generace z Jany dělají nadčlověka, který musí snést všechny těžkosti sám – a možná být dokonce lepší než oni. Jana je tak trestána na dvou frontách, přičemž obrovské nároky, které na ni serafíni kladli se na jejich straně proměňují ve zklamání z nerealistických očekávání.

Na závěr se všechny tři ženy setkávají, sedí na kvádrech, které bývaly chrámem, a společně zpívají píseň What was I made for? od Billie Eilish. Zpěvačka se v ní ptá po smyslu života a tematizuje krizi identity. Skladba, která vznikla pro postavu Barbie ze stejnojmenného filmu v režii Grety Gerwig, se tak jemně rozléhá po prostoru, zatímco Jany mizí ve tmě. Situace symbolizuje Janino upálení. Zařazení písně působí jako tematizace vyhoření mladého člověka, který se v současném světě snažil naplnit své ambice a sny. Jana byla ikonou, aktivistkou, zasazovala se o dobro, ale při tom všem (bohužel pro ni) zastínila mocného muže. A to se jí vymstilo.

Zbývá se ptát, kdo je Janou dnes?

Jsou jí mladé české poslankyně, které se snaží řešit důležitá témata, zatímco jsou neustále infantilizovány a objektivizovány?

Je jí ještě Greta Thunberg, nebo se na ni už zapomnělo?

Je jí greenfluencerka Rozálie Haškovcová?

Je jí novinářka Linda Bartošová?

Jsou to jednotlivé divadelní režisérky, které se snažily udržet v mužském prostředí a vyhořely?

Inscenace otevírá také navazující otázku: musí být Jana sama? Musí se vždycky objevit jedna výjimečná hrdinka, která se bude rvát do roztrhání, protože nikdo jiný nemá sílu? Jsou identita a úspěch mladé ženy stále definovány individuálním hrdinstvím? Přestože se Jana v inscenaci stává trojjedinou, téměř božskou bytostí, zůstává sama. A sama sebe nezachrání. Co kdyby se „Janou“ stal kolektiv? Nebyla by to to cesta, jak předejít vyhoření? Možná je tak inscenace výzvou k tomu vytrvat a prokázat vlastní odvahu. Nemusíme se spoléhat na „výjimečné“ spasitele, ale vytvořit propojení mnoha Já, mnoha Jan, které se staví za to, v co věří.  

 

Tereza Tichá

 

---

[1] DANYLOVA, Tatiana. Goddess Worship and New Spirituality in the Postmodern World: a Brief Overview. Anthropological Measurements of Philosophical Research. 2021, č. 19, s. 32–40. URL: https://doi.org/10.15802/ampr.v0i19.235981

[2] WILLIAMS, Zoe. Brat summer: is the long era of clean living finally over? The Guardian (online). 2024. (cit. 3. 4. 2026). URL: https://www.theguardian.com/lifeandstyle/article/2024/jul/16/brat-summer-is-the-long-era-of-clean-living-finally-over

[3]  BINDEL, Julie. Why is the Globe making Joan of Arc non-binary? Spectator (online). 2022. (cit. 3. 4. 2026). URL: https://spectator.com/article/why-is-the-globe-making-joan-of-arc-non-binary-/

[4] SKODA, Hannah. You and whose army?: A modern reading of Joan of Arc as a non-binary saviour of France. The-tls (online). 2022. (cit. 3. 4. 2026). URL: https://www.the-tls.com/arts/theatre/i-joan-shakespeares-globe-arts-review-hannah-skoda