V inscenaci S(t)IGMA, uváděné pod hlavičkou Tantehorse v pražském Paláci Akropolis, vychází trojice herců z generace Z – Sebastian Vopěnka, Matěj Šíma a Matěj Šumbera – z vlastních zkušeností s toxickou maskulinitou a jejími projevy. Sami svodům manosféry nepodlehli, ukazují ale, kam by je jejich problémy mohly dovést, kdyby se s nimi nevypořádali jinak.
Šumava je v rámci českého území krajinou specifickou, sice malebnou a krásnou, ale také nevlídnou a tajuplnou. Možná i proto je opředena mnoha mýty a pověstmi, které se dochovaly v místní lidové slovesnosti. A právě ta se nyní stala inspirací pro skupinu Musaši Entertainment Company a její novou loutkovou inscenaci Zlato v potoce, horách a stromech, jíž tak navazuje na svou tvorbu pro dospělé publikum.
Chudá pracovnice je zavolána na kobereček ke svému šéfovi. Očekává, že po ní nejspíš vyjede, je ale podrobena jinému ponížení. Ani na sexuální zneužití mu není kvůli svému původu dost dobrá. Před všemi přítomnými je tedy nucena předvádět kočičku, která se vykálí a poté se – jakoby nic – vrátit do práce.
Matérií tanečnic a tanečníků je jejich tělo. To dělá nejen pohybové divadlo výjimečným, pomíjivým a nezachytitelným médiem. Přesto se téma, spojené kromě estetických a dramaturgických aspektů tanečního umění s otázkou kariéry a zdraví umělectva, na jeviště tolik nedostává. Spíše jen tak nenuceně a vágně prosvítá v myslích publika a v každodenní realitě tanečního interpretstva. Nejen proto je novinka Terezy Lenerové a kolektivu v pražském Divadle X10 důležitým příspěvkem – na mapu českého pohybového divadla i do debaty o tom, jak vzácná, silná a nesmírně křehká taneční těla jsou.
Když v roce 2026 nastoupil do vedení Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz Matthias Lilienthal, navázal na své minulé působení v této instituci. V devadesátých letech v ní totiž pracoval jako dramaturg po boku režiséra Franka Castorfa – v období, kdy berlínská scéna stavěla na politické provokaci a odmítání klasického měšťanského repertoáru.
Divadlo v Dlouhé má za sebou druhý rodinný titul pod novým vedením. Na konci minulé sezóny uvedlo poetické Jak vidět neviditelné režisérky Anny Klimešové, ve kterém hlavní roli malé pacientky utíkající z nemocničního lůžka do světa fantazie ztvárnila Antonie Rašilovová.
Divadlo X10 uvedlo v květnu performativní audio procházku Voláme všechny Čechy!, mapující pozoruhodný, i když nepříliš známý osud Jana Svitáka. Významný představitel českého filmového průmyslu z doby první republiky a protektorátu, mimo jiné režisér populárního filmu Přednosta stanice, byl bezprostředně po konci Pražského povstání obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a během lynče ubit a zastřelen zfanatizovaným davem.
Balet pražského Národního divadla pravidelně připravuje kromě celovečerních baletů také komponované inscenace. Již od března minulé sezóny v historické budově reprízuje Avant-Garde, v němž se soubor sebevědomě představuje ve třech choreografiích soudobých tvůrců.
Festival Antická Štvanice pořádaný souborem Tygr v tísni a VILOU Štvanice letos přinesl do plenéru pražského ostrova nové zpracování mýtu o Alkéstis, jež se obětuje pro svého muže Adméta a zemře. Autor nové Alkéstis Matěj Samec vyšel především ze hry dramatika Eurípida a napsal poetický text o čtyřech postavách – lépe řečeno několik dlouhých monologů…
Dvakrát jsem se během tohoto léta vydal autobusem směr ZOO Praha. Tentokrát jsem ale zamířil na opačnou stranu, směrem od zvířátek do zámeckých zahrad, kde se konal třetí ročník Riviér – kurátorovaných odpolední nabízejících hudbu, výtvarné umění, debaty i tanec.
Dominikovi z redakce Spory se na začátku letošního roku podařilo vyrazit do vídeňské Albertiny Modern na výstavu Mariny Abramović, kterou zreflektoval v první spoří videorecenzi. Mým záměrem bylo vytvořit navazující „video výstup“ na další výstavu díla slavné srbské umělkyně v berlínském Gropius Bau (probíhá zde do konce srpna 2026).
Londýnské divadlo Donmar Warehouse je institucí nacházející se mimo West End v části Covent Garden. Kapacita sálu čítá 250 míst, což jej řadí spíše mezi komornější prostory. Publikum zároveň sedí ze tří stran těsně kolem jeviště, což podporuje velmi specifickou dramaturgii, která se soustředí na psychologická, intimní témata:
Italský Santarcangelo Festival v posledních letech zve kromě domácích nezávislých umělců a umělkyň také francouzsky mluvící, pobaltské a – pod uměleckým vedením Tomasze Kireńczuka především – polské tvůrčí týmy, přičemž se výrazně zaměřuje i na neevropské projekty. Tento ročník přinesl například inscenaci مرتاحة؟ In relation to whom?
Inscenace Cracks Divadla Continuo je údajně inspirovaná výzkumem každodennosti, kterým se nezávislý soubor zabývá během dlouhodobého projektu Krajina příběhů. Ten má v rámci příprav na titul Evropského hlavního města kultury 2028 prostřednictvím site-specific projektů mapovat paměť Českých Budějovic od osobních příběhů až po regionální historii.
Tvorba mladého loutkářského kolektivu TMEL vyniká budováním fantaskních mikrokosmů obývaných roztodivnými svéráznými tvory, jemným výtvarným humorem i nenásilnými tematickými přesahy. Právě schopnosti vytvořit na relativně malé ploše – časové i prostorové – svébytný magický svět, který dokáže publikum uhranout a pohltit, si na souboru cením nejvíce. A v inscenaci Větroplaši vzniklé v koprodukci s Naivním divadlem Liberec se mu to podle mě daří zatím nejlépe.
V inscenaci S(t)IGMA, uváděné pod hlavičkou Tantehorse v pražském Paláci Akropolis, vychází trojice herců z generace Z – Sebastian Vopěnka, Matěj Šíma a Matěj Šumbera – z vlastních zkušeností s toxickou maskulinitou a jejími projevy. Sami svodům manosféry nepodlehli, ukazují ale, kam by je jejich problémy mohly dovést, kdyby se s nimi nevypořádali jinak.
Šumava je v rámci českého území krajinou specifickou, sice malebnou a krásnou, ale také nevlídnou a tajuplnou. Možná i proto je opředena mnoha mýty a pověstmi, které se dochovaly v místní lidové slovesnosti. A právě ta se nyní stala inspirací pro skupinu Musaši Entertainment Company a její novou loutkovou inscenaci Zlato v potoce, horách a stromech, jíž tak navazuje na svou tvorbu pro dospělé publikum.
Chudá pracovnice je zavolána na kobereček ke svému šéfovi. Očekává, že po ní nejspíš vyjede, je ale podrobena jinému ponížení. Ani na sexuální zneužití mu není kvůli svému původu dost dobrá. Před všemi přítomnými je tedy nucena předvádět kočičku, která se vykálí a poté se – jakoby nic – vrátit do práce.
Matérií tanečnic a tanečníků je jejich tělo. To dělá nejen pohybové divadlo výjimečným, pomíjivým a nezachytitelným médiem. Přesto se téma, spojené kromě estetických a dramaturgických aspektů tanečního umění s otázkou kariéry a zdraví umělectva, na jeviště tolik nedostává. Spíše jen tak nenuceně a vágně prosvítá v myslích publika a v každodenní realitě tanečního interpretstva. Nejen proto je novinka Terezy Lenerové a kolektivu v pražském Divadle X10 důležitým příspěvkem – na mapu českého pohybového divadla i do debaty o tom, jak vzácná, silná a nesmírně křehká taneční těla jsou.
Když v roce 2026 nastoupil do vedení Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz Matthias Lilienthal, navázal na své minulé působení v této instituci. V devadesátých letech v ní totiž pracoval jako dramaturg po boku režiséra Franka Castorfa – v období, kdy berlínská scéna stavěla na politické provokaci a odmítání klasického měšťanského repertoáru.
Divadlo v Dlouhé má za sebou druhý rodinný titul pod novým vedením. Na konci minulé sezóny uvedlo poetické Jak vidět neviditelné režisérky Anny Klimešové, ve kterém hlavní roli malé pacientky utíkající z nemocničního lůžka do světa fantazie ztvárnila Antonie Rašilovová.
Divadlo X10 uvedlo v květnu performativní audio procházku Voláme všechny Čechy!, mapující pozoruhodný, i když nepříliš známý osud Jana Svitáka. Významný představitel českého filmového průmyslu z doby první republiky a protektorátu, mimo jiné režisér populárního filmu Přednosta stanice, byl bezprostředně po konci Pražského povstání obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a během lynče ubit a zastřelen zfanatizovaným davem.
Balet pražského Národního divadla pravidelně připravuje kromě celovečerních baletů také komponované inscenace. Již od března minulé sezóny v historické budově reprízuje Avant-Garde, v němž se soubor sebevědomě představuje ve třech choreografiích soudobých tvůrců.
Festival Antická Štvanice pořádaný souborem Tygr v tísni a VILOU Štvanice letos přinesl do plenéru pražského ostrova nové zpracování mýtu o Alkéstis, jež se obětuje pro svého muže Adméta a zemře. Autor nové Alkéstis Matěj Samec vyšel především ze hry dramatika Eurípida a napsal poetický text o čtyřech postavách – lépe řečeno několik dlouhých monologů…
Dvakrát jsem se během tohoto léta vydal autobusem směr ZOO Praha. Tentokrát jsem ale zamířil na opačnou stranu, směrem od zvířátek do zámeckých zahrad, kde se konal třetí ročník Riviér – kurátorovaných odpolední nabízejících hudbu, výtvarné umění, debaty i tanec.
Dominikovi z redakce Spory se na začátku letošního roku podařilo vyrazit do vídeňské Albertiny Modern na výstavu Mariny Abramović, kterou zreflektoval v první spoří videorecenzi. Mým záměrem bylo vytvořit navazující „video výstup“ na další výstavu díla slavné srbské umělkyně v berlínském Gropius Bau (probíhá zde do konce srpna 2026).
Londýnské divadlo Donmar Warehouse je institucí nacházející se mimo West End v části Covent Garden. Kapacita sálu čítá 250 míst, což jej řadí spíše mezi komornější prostory. Publikum zároveň sedí ze tří stran těsně kolem jeviště, což podporuje velmi specifickou dramaturgii, která se soustředí na psychologická, intimní témata:
Italský Santarcangelo Festival v posledních letech zve kromě domácích nezávislých umělců a umělkyň také francouzsky mluvící, pobaltské a – pod uměleckým vedením Tomasze Kireńczuka především – polské tvůrčí týmy, přičemž se výrazně zaměřuje i na neevropské projekty. Tento ročník přinesl například inscenaci مرتاحة؟ In relation to whom?
Inscenace Cracks Divadla Continuo je údajně inspirovaná výzkumem každodennosti, kterým se nezávislý soubor zabývá během dlouhodobého projektu Krajina příběhů. Ten má v rámci příprav na titul Evropského hlavního města kultury 2028 prostřednictvím site-specific projektů mapovat paměť Českých Budějovic od osobních příběhů až po regionální historii.
Tvorba mladého loutkářského kolektivu TMEL vyniká budováním fantaskních mikrokosmů obývaných roztodivnými svéráznými tvory, jemným výtvarným humorem i nenásilnými tematickými přesahy. Právě schopnosti vytvořit na relativně malé ploše – časové i prostorové – svébytný magický svět, který dokáže publikum uhranout a pohltit, si na souboru cením nejvíce. A v inscenaci Větroplaši vzniklé v koprodukci s Naivním divadlem Liberec se mu to podle mě daří zatím nejlépe.
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Máme sušenky
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Nastvení uloženo
Abychom mohli zobrazit tento obsah, je třeba souhlasit s cookies kategorie {category}. [[privacywire-choose-cookies]]