spora

Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová.

Zvukově-pohybová performance Prosím, zvoňte skupiny Boca Loca Lab se odehrává v bývalé samoobsluze v pražských Holešovicích, a abyste se na představení dostali, musíte u vstupu opravdu zazvonit. Ve dveřích nás přivítal sám režisér Jiří Adámek Austerlitz ve smokingu a pozval nás dál. Přestože jsme přišli o něco dřív, uvnitř se už nacházeli všichni performeři a několik diváků. Po vyzvání jsme se přezuli se do černých bačkor, načež nám byly nabídnuty jednohubky a čaj. Zvonek pravidelně ohlašoval příchod nových diváků, místnost se pomalu zaplňovala a tato zvláštní návštěva mohla začít.

Sled pikantních, vulgárních a komických výstupů plných skvělého zpěvu, hyperbolizovaného herectví a popově laděných tanečků nakonec dovede všech šest královen ke katarznímu uvědomění. Cunty přízraky panovnic nechtějí, aby byl hlavní hvězdou jejich choť, ale ony samy. Scénický koncert se pro ně stává odlehčenou posmrtnou platformou, v níž se pokusí svůj odkaz jednou provždy změnit.

Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu.

Inscenace Viktora Tauše Amerikánka zprostředkovává naléhavý příběh Emy Černé, jež pochází z dysfunkční rodiny, během normalizace byla jako malá odložena do dětského domova a oddělena od svých sourozenců. Na prknech divadla Jatka78 sledujeme snahu vyrovnat se s opuštěním, vykořeněností a normalizovaným násilím systémové péče. Specifickou stylizací tvoří Amerikánka palčivou, hravou a bezprostřední výpověď o podmínkách v komunistických dětských domovech, pěstounské péči a výchovných ústavech. Pojednává o absenci vzorů, lidské blízkosti, ale také o síle a křehkosti vnitřního světa a imaginace.

Kolektiv IPUP se zformoval teprve minulý rok, svými dvěma inscenacemi se však již stihl vyprofilovat jako skupina se zájmem o aktivismus, která svou činnost diváctvu zprostředkovává formou dokumentárního divadla. Po Prázdných místech se v novější inscenaci Poslední smíření tvůrčí tým dotýká problému kulturních válek, nepochopení i hledání cest ke vzájemnému smíření. 

Naty se v dalším díle podcastu ohlíží za první polovinou festivalu Divadelní Flora v Olomouci, kde strávila pět skvělých dní ve společnosti inscenací naplňujících téma „rovnosti“.