spora

Cirque du Soleil, kanadský novocirkusový soubor, bych označila za „must see“, takže jsem si uvedení jeho show na letenské pláni v Praze nenechala ujít. Kurios: Kabinet kuriozit prolíná světy Julese Vernea nebo Karla Zemana v imaginativní hře, která téměř popírá fyzikální zákony.

Sci-fi v divadelní tvorbě zůstává spíše okrajovou záležitostí – a je to škoda. Jak totiž dokazuje nová inscenace TRAPPIST-1 souboru Musaši Entertainment Company, přestože si divadlo oproti filmu nemůže dopomoci strhujícími digitálními efekty, jedná se o žánr s velkým scénickým potenciálem. Tvůrčí tým jej naplno rozvinul důmyslnou kombinací výtvarného, pohybového a hudebního divadla a na jevišti Alfredu ve dvoře rozehrál působivé obrazy nekonečného putování zdánlivě pustým vesmírem.

Během letošního ročníku plenérového festivalu Antická Štvanice ovládla po deset večerů pražský ostrov posádka slavné lodě Argó, která se v čele s Iásónem (Zdeněk Piškula) vydala získat zlaté rouno.

Ne často si může běžný divadelní publicista napsat reflexi, která nebude stát jen na textu, ale i na jeho infantilních ilustracích a obrázcích, které si po prožitém divadelním zážitku zachytí do skicáku. Ve Spoře se občas snažíme hranice „běžných“ recenzí překračovat a zkoušet formáty pro nás samotné neznámé. Premiéra imerzivní inscenace Projektu Pomezí Karavana mi přesně k tomu nabídla podnět.

Kino Utajeno, projekt studentstva několika vysokých škol v Praze (FAMU, DAMU, AVU, UMPRUM a FF UK), kombinuje kurátorovaná (a pro diváky do poslední chvíle utajená) filmová promítání se živými vystoupeními na jinak nepřístupných či všeobecně zapomenutých místech.

Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu.

Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová.

Zvukově-pohybová performance Prosím, zvoňte skupiny Boca Loca Lab se odehrává v bývalé samoobsluze v pražských Holešovicích, a abyste se na představení dostali, musíte u vstupu opravdu zazvonit. Ve dveřích nás přivítal sám režisér Jiří Adámek Austerlitz ve smokingu a pozval nás dál. Přestože jsme přišli o něco dřív, uvnitř se už nacházeli všichni performeři a několik diváků. Po vyzvání jsme se přezuli se do černých bačkor, načež nám byly nabídnuty jednohubky a čaj. Zvonek pravidelně ohlašoval příchod nových diváků, místnost se pomalu zaplňovala a tato zvláštní návštěva mohla začít.

Děj groteskního politického kabaretu Bečva (true crime) má detektivní nádech jako z mysteriózního seriálu, konkrétně z amerického Městečka Twin Peaks, na nějž odkazuje postava detektiva Dalea Coopera. Ten přijel do Česka objasnit únik toxických látek do řeky Bečvy ze září roku 2020, jenž nebyl jen ekologickou (a politickou) katastrofou, ale také vraždou více jak 40 tun ryb a dalších vodních organismů.

Sled pikantních, vulgárních a komických výstupů plných skvělého zpěvu, hyperbolizovaného herectví a popově laděných tanečků nakonec dovede všech šest královen ke katarznímu uvědomění. Cunty přízraky panovnic nechtějí, aby byl hlavní hvězdou jejich choť, ale ony samy. Scénický koncert se pro ně stává odlehčenou posmrtnou platformou, v níž se pokusí svůj odkaz jednou provždy změnit.

Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu.

Inscenace Viktora Tauše Amerikánka zprostředkovává naléhavý příběh Emy Černé, jež pochází z dysfunkční rodiny, během normalizace byla jako malá odložena do dětského domova a oddělena od svých sourozenců. Na prknech divadla Jatka78 sledujeme snahu vyrovnat se s opuštěním, vykořeněností a normalizovaným násilím systémové péče. Specifickou stylizací tvoří Amerikánka palčivou, hravou a bezprostřední výpověď o podmínkách v komunistických dětských domovech, pěstounské péči a výchovných ústavech. Pojednává o absenci vzorů, lidské blízkosti, ale také o síle a křehkosti vnitřního světa a imaginace.

Kolektiv IPUP se zformoval teprve minulý rok, svými dvěma inscenacemi se však již stihl vyprofilovat jako skupina se zájmem o aktivismus, která svou činnost diváctvu zprostředkovává formou dokumentárního divadla. Po Prázdných místech se v novější inscenaci Poslední smíření tvůrčí tým dotýká problému kulturních válek, nepochopení i hledání cest ke vzájemnému smíření. 

Naty se v dalším díle podcastu ohlíží za první polovinou festivalu Divadelní Flora v Olomouci, kde strávila pět skvělých dní ve společnosti inscenací naplňujících téma „rovnosti“.

Během konce světa rozhodně nevládne něco jako pořádek, je to chaos, říká Tobiáš (neboli vystudovaný řezník Bivoj) v novém díle spořího podcastu. Podle jeho názoru se tvůrci a tvůrkyně imerzivního projektu Poslední zhasne snažili mimo jiné předat tuto myšlenku.