spora

Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu.

Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová.

Zvukově-pohybová performance Prosím, zvoňte skupiny Boca Loca Lab se odehrává v bývalé samoobsluze v pražských Holešovicích, a abyste se na představení dostali, musíte u vstupu opravdu zazvonit. Ve dveřích nás přivítal sám režisér Jiří Adámek Austerlitz ve smokingu a pozval nás dál. Přestože jsme přišli o něco dřív, uvnitř se už nacházeli všichni performeři a několik diváků. Po vyzvání jsme se přezuli se do černých bačkor, načež nám byly nabídnuty jednohubky a čaj. Zvonek pravidelně ohlašoval příchod nových diváků, místnost se pomalu zaplňovala a tato zvláštní návštěva mohla začít.

Děj groteskního politického kabaretu Bečva (true crime) má detektivní nádech jako z mysteriózního seriálu, konkrétně z amerického Městečka Twin Peaks, na nějž odkazuje postava detektiva Dalea Coopera. Ten přijel do Česka objasnit únik toxických látek do řeky Bečvy ze září roku 2020, jenž nebyl jen ekologickou (a politickou) katastrofou, ale také vraždou více jak 40 tun ryb a dalších vodních organismů.

Sled pikantních, vulgárních a komických výstupů plných skvělého zpěvu, hyperbolizovaného herectví a popově laděných tanečků nakonec dovede všech šest královen ke katarznímu uvědomění. Cunty přízraky panovnic nechtějí, aby byl hlavní hvězdou jejich choť, ale ony samy. Scénický koncert se pro ně stává odlehčenou posmrtnou platformou, v níž se pokusí svůj odkaz jednou provždy změnit.

Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu.

Inscenace Viktora Tauše Amerikánka zprostředkovává naléhavý příběh Emy Černé, jež pochází z dysfunkční rodiny, během normalizace byla jako malá odložena do dětského domova a oddělena od svých sourozenců. Na prknech divadla Jatka78 sledujeme snahu vyrovnat se s opuštěním, vykořeněností a normalizovaným násilím systémové péče. Specifickou stylizací tvoří Amerikánka palčivou, hravou a bezprostřední výpověď o podmínkách v komunistických dětských domovech, pěstounské péči a výchovných ústavech. Pojednává o absenci vzorů, lidské blízkosti, ale také o síle a křehkosti vnitřního světa a imaginace.

Kolektiv IPUP se zformoval teprve minulý rok, svými dvěma inscenacemi se však již stihl vyprofilovat jako skupina se zájmem o aktivismus, která svou činnost diváctvu zprostředkovává formou dokumentárního divadla. Po Prázdných místech se v novější inscenaci Poslední smíření tvůrčí tým dotýká problému kulturních válek, nepochopení i hledání cest ke vzájemnému smíření. 

Naty se v dalším díle podcastu ohlíží za první polovinou festivalu Divadelní Flora v Olomouci, kde strávila pět skvělých dní ve společnosti inscenací naplňujících téma „rovnosti“.

Během konce světa rozhodně nevládne něco jako pořádek, je to chaos, říká Tobiáš (neboli vystudovaný řezník Bivoj) v novém díle spořího podcastu. Podle jeho názoru se tvůrci a tvůrkyně imerzivního projektu Poslední zhasne snažili mimo jiné předat tuto myšlenku.

Za svůj čtyřměsíční pobyt v Berlíně jsem zjistila, že scénou, do níž mě v tomto městě baví chodit nejvíc, je Volksbühne. Samo o sobě to nemusí znít nijak výjimečně. Svůj názor ale odvozuji od dramaturgické linky, která na Rosa-Luxemburg-Platz přináší experimentální elektronickou hudbu. Ta má své místo v Roter Salonu, kam se chodí spíš „na stání“.

Režisérka Katharina Schmitt se do Studia Hrdinů vrací pravidelně, její filozoficky laděné inscenace si ostatně s dramaturgií této scény rozumí. Po Zprávě pro Akademii je nejnovější Aparát její druhou jevištní adaptací díla Franze Kafky.

S redakcí Spory jsme se společně vydali do Berlína na festival FIND, kde jsme navštívili představení Safe House. Inscenace irského Abbey Theatre je spoluprací skladatelky Anny Mullarkey a režiséra Endy Walshe, kterého české publikum může znát jako autora libreta muzikálu Lazarus s písněmi Davida Bowieho, který u nás nastudovalo Divadlo Komedie. Safe House je sólovou inscenací herečky Kate Gilmore v roli Grace, která se pokouší zorientovat ve svých vzpomínkách a traumatech.

V inscenaci 27 litrů umělý krve z pražského Divadla NoD stříká téhle životodárné tekutiny opravdu hodně. Tvůrčí duo Janek & Natálka totiž vždycky chtělo na scénu převést prvky béčkového filmu s romantickou i akční zápletkou, motivem záchrany světa, upíry, auty a pořádnou krvavou sprškou. A tak se Naty v dalším díle podcastu rubriky Spora ptá: co nám o divadle prozradí film, když ho živě snímáme a promítáme během představení?

Loni na jaře uvedlo pražské Divadlo Letí vůbec první českou inscenaci hry oceňované dramatičky Sivan Ben Yishai s názvem LÁSKA/Argumentační cvičení. Izraelská autorka žijící v Berlíně ve svém textu poukazuje na úskalí patriarchálních vzorců (nejen) v partnerských vztazích. Režisérka Kasha Jandáčková v inscenaci skrze monology hlavní hrdinky osvětluje vnitřní svět ženy, v níž sílí obavy, mizí dosavadní ideály, touhy a přání a zcela se vytrácí sebevědomí a sebeúcta.