Divadelní soubor Mikro-teatro se ve své tvorbě zaměřuje na blízkost, tvoří inscenace pro malý počet diváků uváděné v intimních prostorách přibližující se stylu bytového divadla. Hororová groteska Delikatesa v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, jejíž premiéra proběhla 15. února letošního roku, využívá jak humor, tak trefnou hru s nechutností a děsem. Vyvolává je náznak kanibalismu, který je možné interpretovat jako důsledek sexuální touhy. Tento motiv pak navzdory grotesknímu ladění celé inscenace získává mrazivé konotace a připomíná situace, kdy je žena nahlížena jen jako objekt, který si muž podmaňuje. Třeba právě doslovným pozřením. V prostorách brněnské Rezidence Café Kaprál se během hodiny odehraje hostina, ve které se mísí komika se znepokojivou otázkou, co – nebo kdo – je vlastně onou delikatesou.

 

 

Hraje se v pozoruhodně zachovaném prostoru bytu z konce 19. století. Pokoj, jenž působí zvláštně autenticky, rámují police se zašlými knihami a krb. Pocit intimity navozuje sdílení malého prostoru s pouhou hrstkou diváků, kteří se nacházejí v bezprostřední blízkosti jeviště. Uprostřed něj vidíme malý stůl vybavený jedinou polstrovanou židlí, na němž jsou pečlivě vyrovnány tři prázdné sklenice na víno, několik příborů, solnička a kuchyňský zvonek. Levou stranu jeviště pak doplňuje vycpaný havran, obývající vysokou větev. Představení začíná, když mezi diváky, usazenými frontálně před prostřeným stolem, rozpačitě prochází muž (Michal Chovanec) oblečený ve zdobené vestě s mašlí pod krkem a ve vysokém cylindru. V ruce svírá dopis a přemisťuje se na jeviště, kde se mu vzápětí – jako by ho zvala – sama od sebe odsouvá židle. Mizanscéna svou atmosférou připomíná báseň Edgara Allena Poea Havran, evokuje ji vycpané zvíře i znepokojivá nálada, kterou vzápětí podstatně dotvoří příchozí sluha.

Roztěkaný host vidličkou omylem rozezní kuchyňský zvonek a ze dveří po levé straně jeviště vyjde muž oblečený ve služebnickém černém obleku (Ondřej Klíč), který svým projevem připomíná postavu Lurche z příběhů o Addamsově rodině. Pohybuje se pomalu, vrčí a jeho tvář kryje bílý make-up. Právě spojení s Lurchem, případně s jinou podivnou postavou, jako je Frankensteinovo monstrum nebo zombie, v diváctvu rychle vyvolává očekávání, že dojde k něčemu děsivému. Vztah mezi příchozím a jeho sluhou rozvíjí zmíněný kuchyňský zvoneček, který host rozeznívá zpravidla nedopatřením – zavadí o něj příborem nebo rukou. Zvukový signál obsluhu vždy přivolá a ten dorazí s nejrůznějšími pokrmy a nabídkou zábavy.

 

 

Tato setkání rozbíjejí žánrové zakotvení hororu, protože mají formu grotesky založené převážně na expresivní mimice a Chovancových gestech, jimiž neustále komunikuje s publikem a udržuje sám sebe v roli jakéhosi klauna. Inscenace vyniká timingem a gradací jednotlivých bizarních situací, do nichž se host dostává. Zároveň nastoluje určitou romantizaci „dávných dob“, kterou provázelo performování nejrůznějších zdvořilostních gest, a současně tuto romantizaci ruší častými nedorozuměními a vtipy.  

Blízkost, na níž si Mikro-teatro zakládá, se navozuje především využíváním srozumitelného humoru založeného na kontrastu mezi úlekem a gradujícími gagy. Host například svolí k tomu, aby sluha hostinu doprovodil hudebním podkladem. Hluboké a často až agresivní tóny rozměrného suzafonu (dechový nástroj podobný tubě) jako by nabývaly neviditelné síly, která hostem cloumá, rozechvívá prostor a svou zvučností způsobuje, že muž i hostina s každým zatroubením nadskakují. A čím je zvuk hlasitější, tím víc se host trápí. Příchozí navíc proti osudu, který mu sluha určuje, příliš nebojuje. Snáší veškeré jeho výmysly a s nucenou nonšalantností předstírá, že je vše v naprostém pořádku. Tyto akce zároveň vynikají svou délkou, která poskytuje prostor pro gradaci a hru s tempem, a vyvolávají nostalgii po groteskách Charlieho Chaplina a jeho gestickém a fyzickém hereckém projevu. Herci v Delikatese také prakticky nemluví a hlavní komunikační prostředek představuje jejich fyzický projev. Řeč je omezena jen na cizojazyčné fráze vyvolávající smích, jako „Magnifique“, nebo na zkomolená slova v několika pseudo-jazycích, která host frustrovaně adresuje vycpanému havranovi.

 

  

V inscenaci se hojně uplatňuje práce s každodenními objekty spojenými s jídlem. Sklenice a talíře určené ke konzumaci pokrmů a nápojů ale paradoxně zůstávají po většinu času prázdné. Sluha jako první přináší lahev vína, které obřadně nalévá do sklenice, přestože z lahve nic nevytéká. Ustanoví se tak pravidla večeře – jídlo ani pití nejsou vidět, přesto je lze konzumovat. Později se z útrob stolu vynoří lidská ruka. Pohybuje se po desce jako pavouk a prsty využívá jako pět nožiček. Host se jí nejprve snaží zbavit, šťouchá do ní vidličkou, když ale návštěvnice na moment znehybní, jako by na ni dostal chuť. Končetina se tak stává potenciálním pokrmem, a právě tady se začíná rozvíjet zvláštní vztah mezi hostem a nabídkou. Ruka ho při svém výletu po stole hladí po tváři a on reaguje výrazem rozkoše, vzápětí mu ale dlaň vrazí facku a zmizí zpátky pod stůl.

Touha po ochutnání se tak vztahuje k pokrmu i k živému člověku, byť zastoupenému jen fragmentem, což s sebou nese možné kanibalistické motivy, které vygradují v podobě „hlavního chodu“. Sluha na závěr slavnostně přináší stříbrný tác s poklopem a pokládá jej na stůl. Když obsah odkryje, objeví se hlava herečky Terezy Sikorové. Mrtvolně nalíčený obličej a skelný pohled v očích působí mrazivě, ne ale tak moc jako choutky, které chod probudí ve strávníkovi. Ten vůči svému „pokrmu“ projevuje viditelné zalíbení ve smyslu ukojení hladu i sexuálního chtíče. Pokouší se vidličkou píchnout do temene nebo tváře, což vždy vyvolá grimasu, pokřivení obličeje nebo protočení očí, doplněné o znepokojující hudební prvek. Propojení náznaku kanibalismu a sexuální přitažlivosti odhaluje pravou podstatu slova „delikatesa“: je jí žena, která je mužem podmaněna, obdobně jako jakýkoliv pokrm.

 

  

Žena je v inscenaci prostřednictvím proměny v jídlo objektivizována, což je nejprve představeno jako znepokojující – i samotného hosta hlava nejdříve zaskočí. Jakmile se v něm ale začne probouzet touha ji zkonzumovat, metafora propojující chuť k jídlu a sexuální chtíč se přesouvá do komičtější a surrealné roviny. Když se hlava objeví podruhé, vztah mezi ní a hostem se změní. Za zvuků svůdné melodie se oba synchronizovaně houpou ze strany na stranu. Herečka přitom pomrkává, olizuje si rty a využívá další explicitní mimiku. Postava sluhy zároveň do mikrofonu zpívá romantickou píseň s textem: „You are so delicious!“ Inscenace si tak pohrává s romantickou linkou: dvě atypické postavy mezi sebou rozvíjejí potenciální zalíbení, které muž odmítá přijmout, a balancuje tak mezi klaunovským „moulou“ a někým zvrhlým. Pod povrchem celé situace ale zůstává téma podmanění a dehumanizace ženy, přestože hororová groteska vybízí spíš k tomu chápat dění na scéně jako absurdní, vzdálené a odtažité. Cizím a vyloučeným se přitom stává i fragmentarizované ženské tělo, což koresponduje s tradicí takzvaného tělesného hororu.^[1]

V tomto žánru bývá totiž ženské tělo zbaveno agence, objevuje se například v podobě mrtvoly nebo jen jednotlivých kusů a je odsunuto do sféry monstróznosti.^[2] Motiv monstra v Delikatese nabývá dvou podob: jednak se jím stává sluha, který jako by měl moc a kontrolu, jednak ženská hlava představující něco nesrozumitelného a potenciálně nebezpečného. Právě její nedostatek agence se může stát předmětem hostovy touhy. Koneckonců v současné společnosti je ženské tělo stále nahlíženo jako, řečeno se Simone De Beauvoir, „to druhé“^[3], to, které musí být kontrolováno, a skrze nějž lze demonstrovat moc. Ve spojení se sférou hororu a možnostmi, které nabízí, představuje kanibalismus způsob, jak vlastní nadřazenou pozici dokázat. Touha pohltit, jež je v inscenaci tematizována, je spojena se zažitými frázemi jako „Já bych tě láskou snědl“ nebo „Jsi k nakousnutí“, které lidé běžně používají k vyjádření náklonnosti. V rámci hororu se tato prohlášení naplňují a přinášejí s sebou potenciální komentář k tendenci vlastnit a podmanit si. Hlava při interakci s hostem nehodou přijde o oko, začne vydávat nelidské skřeky a koulí druhou bulvou. Muž jí vecpe oko zpět do důlku a pokouší se ji zatlačit zpátky pod víko. Předmět jeho touhy se totiž změnil v naprosto nekontrolovatelný. Inscenace tak pokládá otázku, čemu se vlastně smějeme – démonizaci ženy, která se nenechá podmanit, nebo absurdní a trochu nechutné situaci ze sféry fantazie a fikčních světů?

 

 

Na samém konci inscenace sluha energicky, až vyšinutě rozehrává takzvaný „Kabaret delikates“, jak sám nazývá etudu, kdy přináší nejrůznější objekty, které následně ochutnává a skládá do tvaru lidského těla. Po nakousnutí květáku, který připomíná lidský mozek, začne chrlit moudra. Dým ve sklenici zase evokuje lidskou duši. Zatímco se do jídla pouští i host, tajemný sluha se přestane ovládat. Přizná, že v těle je nejcennější srdce pumpující krev. Bojuje sám se sebou, střídavě si opakuje „Je to fuj!“ a „Je to mňam!“, přičemž s vrčením vyráží vstříc návštěvníkovi, který se má stát jeho posledním chodem.

Pointou inscenace je hostova rezignace: sluhovi, jenž se proměnil prakticky v zombie, se nebrání a sám si pro něj nasolí vlastní krk. Dostane se mu tak trestu za to, že podsunutým delikatesám podlehl – a sluha jej zakousne. Inscenace tak za pomoci grotesknosti a humoru tematizuje bizarní vztah mocného a sloužícího, kořisti a lovce, a připomíná, že lidské tužby mohou nabývat zvrhlých rozměrů, které mají v inscenaci také metaforickou rovinu. Pojí se s touhou po podmanění a pohlcení ve smyslu genderově daných mocenských vztahů. Muž se tu stává hostem a žena jeho hostinou. Právě vytržení této situace podmanění z „normálního“ života a její přesunutí do sféry hororu, zviditelňuje znepokojivé mechanismy, které jsou ve společnosti zažité jako běžné. Společenská norma reinterpretovaná jako úchylka jednotlivce poskytuje v Delikatese prostor pro nahlédnutí a revizi vlastního uvažování nad takovým uspořádáním moci.

 

Tereza Tichá

 

---

^[1] STOPENSKI, Carina. Exploring Mutilation: Women, Affect, and the Body Horror Genre. Online. Časopis za književnost, kulturu i književno prevođenje. 2022, roč. 12, č. 2, s. 2–3. [cit. 2026-05-22]. ISSN 1847-7755. URL: https://www.sic-journal.org/Article/Index/684.

^[2] Tamtéž. s. 3–5.

^[3] RATHEE, Harshita. Feminist Views in Simone De Beauvoir’s ‘The Second Sex’: A Critical Analysis. Online. Online International Interdisciplinary Research Journal. 2015, č. 5, s. 269–275. [cit. 2026-05-22]. ISSN 2249-9598. URL: https://www.oiirj.org/oiirj/sept2015-special-issue/28.pdf.