Magisterský absolventský projekt Johna Álvareze Esparzy We don’t talk about Poland (a cute little show about friendship) zkoumá – jak slibuje poněkud doslovný podtitul – specifickou a univerzální dynamiku přátelského vztahu dvou mužů. Autorská dvojice John Álvarez a Samuel Černuško jsou nejlepšími přáteli i ve skutečnosti. Ve své performanci tak vytváří velice intimní a křehkou atmosféru, která dovoluje mluvit o všem. Kromě toho, co se stalo během výletu do Polska.

Na televizní obrazovce společně s performery nejprve sledujeme epizodu japonského anime seriálu Naruto: Shippūden. Jeho úvodní znělka s názvem Distance předjímá téma, kolem něhož se celá performance točí. K získání vzájemné blízkosti musí dvojice kamarádů opakovaně překonávat fyzickou, ale především emoční vzdálenost. Kromě Naruta a Sasukeho autoři využívají k prozkoumávání a porozumění vlastnímu vztahu ještě další dvě (pop)kulturní dvojice ze světa fantasy – Gilgameše a Enkidua z Eposu o Gilgamešovi a Froda se Samem z Jacksonovy filmové adaptace Společenstva prstenu.

Právě na historické a geografické rozkročenosti použitých kulturních referencí se ukazuje, jak blízká mužská přátelství přesahují veškeré kulturní kontexty a všude se zobrazují podobně. Álvarez a Černuško se v průběhu představení do obou zmíněných dvojic vtělují, avšak jejich skutečný vztah do fikce stále prosakuje. Po stručném převyprávění příběhu Gilgameše a Enkidua si performeři oblékají kostýmy zmíněných hobitů. Na obrazovce se přehrává závěrečná scéna ze Společenstva prstenu a jelikož jsou kostýmy hobitů očividně velmi levné (ikonické pláště vyrobené ze zelených dek a ty nejobyčejnější paruky), vše působí jako dětská hra před televizí v obýváku. Začátek Samovy a Frodovy cesty do Mordoru se odehraje celkem osmkrát za sebou, pokaždé s určitou alternativou, která nepatrně mění celkové vyznění scény. Performance trvá necelou hodinu a půl a hobití segment tak zabírá více než třetinu celkové stopáže. Rozvleklost celého inscenačního tvaru je jeho největší slabinou a je trochu škoda, že tvůrci myšlenky nezkondenzovali do lépe stravitelné půlhodinky.

Performeři mezi divačkami a diváky po celou dobu nechávají kolovat polaroidové fotografie přibližující historii jejich přátelství. Postupně se dozvídáme, že během výletu do Polska přerostlo k blíže nespecifikované homoerotické zkušenosti, která jasně vymezený vztah dostala na neurčitou rovinu. V jeho pozvolné redefinici se však jednotlivé myšlenky často opakují a performance tak nejlépe vychází především ve své obecnější, o kulturní reference opřené linii. We don’t talk about Poland pomocí nich půvabně ukazuje, že bromance zkrátka může být základem mnoha mužských přátelství a je to tak úplně v pořádku.