Inscenace Viktora Tauše Amerikánka zprostředkovává naléhavý příběh Emy Černé, jež pochází z dysfunkční rodiny, během normalizace byla jako malá odložena do dětského domova a oddělena od svých sourozenců. Na prknech divadla Jatka78 sledujeme snahu vyrovnat se s opuštěním, vykořeněností a normalizovaným násilím systémové péče. Specifickou stylizací tvoří Amerikánka palčivou, hravou a bezprostřední výpověď o podmínkách v komunistických dětských domovech, pěstounské péči a výchovných ústavech. Pojednává o absenci vzorů, lidské blízkosti, ale také o síle a křehkosti vnitřního světa a imaginace.

Kolektiv IPUP se zformoval teprve minulý rok, svými dvěma inscenacemi se však již stihl vyprofilovat jako skupina se zájmem o aktivismus, která svou činnost diváctvu zprostředkovává formou dokumentárního divadla. Po Prázdných místech se v novější inscenaci Poslední smíření tvůrčí tým dotýká problému kulturních válek, nepochopení i hledání cest ke vzájemnému smíření. 

Název tohoto textu může na první pohled působit jako laciný clickbait. Nečekejte od něj návod, jak snížit uhlíkovou stopu divadel. To by si zasloužilo samostatný článek. Tentokrát se zaměřím na to, jak se o ekologických tématech uvažuje skrze tvůrčí proces. Přímé reflexi budou podrobeny inscenace Odvaha k beznaději a na houby. K přemýšlení o tématu mě přivedla právě inscenace Odvaha k beznaději – při zpětném pročítání poznámek z repríz si červeně zakroužkuji jednu myšlenku: Má ekologické divadlo šanci přežít?

Naty se v dalším díle podcastu ohlíží za první polovinou festivalu Divadelní Flora v Olomouci, kde strávila pět skvělých dní ve společnosti inscenací naplňujících téma „rovnosti“.