„Třetí impulz [k psaní] je důvod politický neboli, jak píše Orwell, touha posunout svět jistým směrem nebo ukázat ostatním ideu určitého druhu společnosti, kterou je třeba prosazovat, nebo se jí naopak vyhnout. Orwell dodává – a já s ním bezezbytku souhlasím -, že žádná kniha není takových politických souvislostí prosta.

„Představivost nás nikdy nemění a je vždy projektivní. Umožňuje nám orientovat se, ale to je vše. Úkolem umění je naopak překračovat, překonávat hranice představivosti. K tomu je třeba transformovat nejen to, co si dokážeme nebo nedokážeme představit, ale i formy určování, které řídí naše myšlení. Úkolem umění je narušit nebo rozbít kauzalitu. Nebo jinak řečeno:

Přiznám se, že o České Budějovice jsem se začala zajímat až v okamžiku, kdy získaly titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Pak mě na ně také upozornilo Divadlo Continuo, které minulý rok v tamní budově bývalé pošty pořádalo site-specific performanci Zatím, do té doby, navždy.

Okázalé kostýmy, hyperbolizované herectví, hudba a poutavý light design jako dominantní prvek inscenace. Nejen tímto by se daly ve stručnosti popsat dvě inscenace, jež jsem zhlédla v A Studiu Rubín: Istanbulská úmluva a Endemité: Příběhy mizení. Tím hlavním spojovatelem obou děl je však silná akcentace společensko-kulturních témat, konkrétně sexuálního násilí a změny klimatu. V tomto článku nechci zmíněné inscenace porovnávat, ačkoliv se budu místy odkazovat na jejich provedení. Mým cílem je zamyslet se nad tím, jakým způsobem A Studio Rubín verbalizuje závažnost zmíněných témat.

„Igelitový sáček prostě zapomněl, jak správně zemřít. Je to duch organické hmoty, který uvízl ve smyčce a už si nepamatuje, jak hnít. Selhali jsme... A vy můžete také – pojďme do toho! Selhání tiše rezaví a čeká, až bude znovu objeveno.

Student Teorie a kritiky na DAMU, Jan Juránek, a student Činoherního herectví, František Florián, v konverzaci o herectví, herecké spolupráci, disciplíně, účinkování v komedii, vztahu herec-divák a první zkušenosti s nazkoušením divadelní inscenace v pražském Národním divadle.

Slovenský režisér Pavol Viecha patří mezi ty tvůrce, kteří se rozhodně nevěnují „jen“ jednomu kulturnímu segmentu. Kromě divadla působí ve světě hudby coby kytarista kapely O Gadže Bašaven, ale také prozkoumává oblast televizní tvorby nebo herního průmyslu či divadlo pro lidi se zrakovým postižením. Otevřenost a nadhled se značně projevují i v jeho inscenacích, ve kterých často divákovi na dané téma nabízí několik pohledů z pozic odlišných postav, ať už jde například o Budete mať luft! Slovenského národního divadla, Manifest Městského divadla Žilina nebo nejnovější Město světla Divadla X10.

Festival Santarcangelo je nejstarší italský festival věnovaný současnému performativnímu umění. Od svého prvního ročníku v roce 1971 se zaměřuje na jeho sociální a politické rysy a vytváří tak opozici vůči komodifikovaným typům divadla.

Santarcangelo Festival is the oldest Italian festival dedicated to the contemporary performing arts. From its first edition in 1971, the festival focused on the social and political traits of performing arts, creating an opposition to a commodified type of theatre. Tomasz Kireńczuk, the current artistic director of the festival, talks about the increasing need to engage in political debates from an artistic perspective, and to use performing arts as tools to build connections and foster unity in the times of uncertainty we live in.

Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu.