Tento rozhovor je mimo jiné adresovaný čtenářstvu, které nežije v Brně, ale přesto mu na kultuře v tomto městě záleží. Říkají vám něco jména jako Divadlo DIP, Reverzní dveře nebo Hledáme smysl, ale stačí nám cash? Jsou to tři z aktuálně sedmnácti divadel, která zastupuje mladá asociace Brněnská nezávislá divadla (BND). Dlouho mě zajímalo, proč se takové množství lidí z nezávislého brněnského divadla hromadně stěhuje do hlavního města. A také jsem chtěla vědět, jak to, že doposud bylo tak náročné udělat si přehled o brněnské nezávislé scéně. Následující řádky přinášejí odpovědi nejen na tyto otázky.

Na rozhovor do nově zrekonstruovaného nezřizovaného prostoru Co.labs jsem šla se záměrem popovídat si o situaci nezávislé divadelní scény v Brně do hloubky. Umožnili mi to tři lidé ze spolku Brněnská nezávislá divadla. Konkrétně Juraj Augustín, člen rady BND i uměleckého a výkonného vedení členské organizace Co.labs. Také se k nám připojila Eva Lietavová, která v BND reprezentuje nezávislé uskupení bazmek entertainment a současně je ředitelka Festivalu brněnských nezávislých divadel, jehož první ročník se uskuteční letos na podzim. A přidal se i Patrik Boušek, předseda rady BND a rovněž člen uskupení bazmek entertainment.

Rozhovor provázejí fotografie z inscenací brněnských nezávislých divadel. I když se hovor opakovaně točí kolem nedostatku peněz na scénografii a v důsledku toho i menší fotogentičnosti zdejších inscenací, fotografie dokládají, že to neplatí absolutně.

 

Jak moc se podle vás liší brněnské nezávislé divadlo od toho pražského?

Juraj:

Rámec, ve kterém divadla existují, je podobný tomu pražskému, ale některé parametry jsou výrazně odlišné. Jsem přesvědčený, že v Brně neexistuje v rámci nezávislého divadla konkurenční prostředí. Jak po ideové stránce tohoto slova tak po té praktické – nehraje se tady tolik, abychom si mohli navzájem krást diváctvo.

Patrik:

Myslím si, že každý den se v Brně hraje nějaké divadlo, ale určitě se nehraje každý den nezávislé divadlo. A ani podobné typy projektů se nepotkávají, třeba že by se potkaly dvě taneční premiéry. V Praze se tohle určitě děje častěji, zatímco v Brně jenom výjimečně.

 

Znamená to, že brněnská nezávislá divadla tvoří méně než ta pražská?

Juraj:

Míra reprízovanosti inscenací je hodně odlišná. Některá divadla třeba udělají více projektů za rok, jiná jeden projekt za dva roky. Praha financuje svou nezávislou scénu výrazně víc než Brno brněnskou, i na poměry toho, že je to dražší město je to opravdu nepoměrně víc. Jeden nezávislý spolek dostane v Praze tolik, jako celá nezávislá brněnská divadelní scéna dohromady, a často víc.

Eva:

Já nemám velkou zkušenost z pražské nezávislé scény, ale všímám si, že tenhle problém s financováním nezávislého divadla v Brně je hlubší a ovlivňuje pak i celkovou podobu našich inscenací. Začíná to vlastně už na škole. Nedávno jsem měla zkušenost s režií studentské inscenace na DAMU a bylo pro mě úplně šokující, když jsem zjistila, jak obrovský je nepoměr mezi penězi, které na výrobu svých inscenací dostává pražské a brněnské studentsvo. Nemluvě o tom, že v Praze mají k dispozici dílny, kde vám pomůžou s výrobou scénografie už na klauzury. Naše klauzury na JAMU vypadaly chudě, protože když nemáš peníze na scénografii, tak se soustředíš na herce a na text. A s touhle výbavou pak vstoupíš do brněnského grantového systému, který ti vůbec neposkytne lepší podmínky.

My jsme naše první dva projekty pod bazmek entertainment udělali dohromady za šedesát tisíc. A pak člověk vidí ty fotky nezávislých divadel v Praze a říká si: „Odkud na to mají? Tohle to je taková věc… A jak to tam převezli? Kdo jim to postavil? Odkud jsou peníze na tohleto všecko?“ Až v praxi jsem si začala uvědomovat, že není standard brněnského nezávislého divadla, že by měly inscenace super scénografii. Nikdy nemáme na to, abychom zaplatili někoho, kdo by něco vyrobil. Nebo něco, co by bylo větší než kufr dodávky, se kterým můžeme jezdit. To se následně odráží na tom, že ty věci pak vypadají míň sexy, jen těžko vytvoříš vizuální efekt.

Juraj:

Pokud máš takovéhle peníze na scénografii, tak co teprve na performerstvo a herectvo.

  

 

Jak to chodí v brněnském nezávislém divadle s performerstvem / herectvem?

Juraj:

V první řadě na scénu hodně dopadá masivní odliv brněnského herectva na volné noze do Prahy. Někteří tu zůstávají a já ani nevím, proč vlastně, asi jsou to srdcaři. Čímž nechci říct, že ti ostatní nejsou srdcaři, hodně profesně šikovných lidí prostě odchází. A důvod nebo jeden z důvodů je financování. Široká nabídka nezávislého divadla v Praze existenci herců na volné noze umožňuje.

Patrik:

Moje dlouhodobá vize je, že brněnským nezávislým divadlům, ne jenom spolku BND, ale všem těm divadlům, se bude tak dařit, že bude možné zůstat po škole jako herec či herečka na volné noze v Brně, dnes to jednoduše existenčně není možné.

Já myslím, že pokud naše projekty nemají být ojedinělé výkřiky do tmy, potřebujeme masivnější financování. Ono to pak totiž v praxi vypadá nějak takhle: „Uděláme jeden projekt, ten se zahraje třikrát, lidi by na to chodili dál, ale herci mi odešli do Prahy a cesťáky stojí tolik jako celá repríza.“ Anebo jiný scénář: „Herci mi odešli do angažmá, každý do jiného divadla, takže nemám šanci už nikdy dát dohromady ferman tak, aby zkoušeli společně.“

Eva:

Mně přijde, že spolupracujeme se strašně kvalitními a talentovanými lidmi, ale v úplně příšerných podmínkách.

Juraj:

Podle mě každý z nás zažil situaci, že se zkoušelo v brutálně drsných podmínkách: pět stupňů, větrovky a tam herci a herečky z Nároďáku, jako že čtená. To si podle mě nikdo neumí ani představit, že něco takového vůbec existuje. Herec z Národního jde zkoušet téměř za nula korun, aby čtenou měl ve větrovce, protože je tam kosa jak blázen. A hučí tam čtyři přímotopy, které to stejně nevytopí. To není ojedinělý případ.

  

 

V Praze se také občas zkouší v nevytopených prostorách a na některá představení se i publikum musí teple obléct.

Juraj:

Ale oproti Praze má ta brněnská nezávislá scéna minimální infrastrukturu. V Praze se spíš baví o tom, že by některá kulturní centra chtěla zmodernizovat. Nevím, jestli jich je tam dostatek, ale je jich hodně a určitě neporovnatelně víc než v Brně. Praha když dělá festival nezávislých scén Malá inventura, tak ho může rozprostřít po mnoha nezávislých prostorech. To by bylo v Brně nemyslitelné. My máme zrekonstruovaný Co.labs a pak velmi specifické prostory s velmi specifickým zaměřením: Industru, Barku a pak Káznici. No a ještě je tu zřizovaná Leitnerka a dál se dostáváme do kategorie intimních prostorů pro 50–60 diváků, což je z finančního hlediska už skoro problém, protože i když vyprodáte sál, tak máte finanční problémy. A pak jsou to minikavárenské prostory. Brno by ale potřebovalo alespoň tři až pět standardně velkých nezřizovaných prostorů.

Patrik:

Ono se to týká i vybavení, třeba světelných parků. V brněnských prostorech skoro nejsou inteligentní hlavy, takže různé vychytané světelné srandičky v těch divadlech tady nejdou udělat. Nepracujeme s tím ani v našich režijních koncepcích.

Juraj:

Tvz. nivteci (nivelační podesty, které slouží k vytváření vyvýšených pódií nebo pohyblivých podlah v divadlech – pozn. red.) jsou v pražských nezávislých divadlech takřka běžné vybavení. V Brně to dlouho měla jenom Industra, teď konečně to má i Co.labs.

Patrik:

Tady se používají i dřevěné praktikábly. (smích)

Juraj:

Samozřejmě i v Praze je občas vidět prakťák, ale je to na rozdíl od Brna buď umělecký záměr anebo velká rarita, případně v divadelním muzeu. To jsou takové konkrétní příklady, na kterých se to ale dá dobře vidět.

 

Čím to podle vás je, že jde do brněnského nezávislého divadla tak málo peněz?

Juraj:

Rozhodně to není tím, že by Brno dávalo oproti jiným městům málo peněz do kultury. Brněnští politici naopak říkají – a je to pravda, že Brno dává do kultury nejvíc peněz z celé České republiky v poměru na obyvatele. Brno dává do kultury 10%, což je obrovská částka. Takže já se často ocitám v situaci, kdy se bavíme na kulatých stolech v rámci České republiky a lidé mi říkají: „Jé, vy jste z Brna, vy se tam máte dobře, u vás se dává na kulturu nejvíc z celé České republiky.“ Jenomže ty peníze, než se rozdělí a dosednou na nezávislé divadlo, jsou už vybrakované, takže na nás má ta finanční štědrost minimální dopad. Situace má své historické důvody: např. Národní divadlo Brno není pod ministerstvem, je pod Brnem, takže už ono, aniž by to byla jeho chyba, odsaje tři sta padesát milionů.

Patrik:

Takže my, když chceme jít za vedením města, třeba za primátorkou, s tím, že potřebujeme víc peněz, tak oni mají v hlavě tuhle silnou informaci, že Brno už dává nejvíc z celé republiky. A ta pozice je tím pádem dopředu zabetonovaná. My nechceme říkat: „Nedávejte Nároďáku tolik,“ protože my jsme rádi, že jde tolik peněz do kultury. My se nechceme handrkovat, to je trapná debata pak.

Eva:

Když my chceme navýšit zdroje, tak je v tom implicitně obsažené, že chceme, aby je někomu vzali. Což je absurdní.

 

Mluvíte o velkém nedostatku prostředků a nutnosti pracovat bez důstojného ohodnocení. V Praze začíná v této oblasti narůstat fenomén etické zodpovědnosti, kdy je vnímáno jako problematické, pokud pracujete za nízké honoráře. Bere se to tak, že se podílíte na prekarizaci oboru. Objevují se tyto tendence nějak i v brněnské realitě?

Eva:

Občas se mi stává, že se potkám s lidmi z pražské nezávislé scény a dochází mezi námi k situacím, o kterých nevím, co si s nimi počít. Oni to třeba nemyslí špatně, když mi na informaci o našem rozpočtu řeknou: „Cože, tolik? Takové peníze bych vrátil.“ Nebo se tě technik zeptá: „A kolik platíte technikům? (…) Za tohle bych nepracoval.“ Já si potom říkám: „Takže já jsem ten největší loser, že jsem se na to nevykašlala a udělala to i za ty malé peníze?“

 

 

V jistém ohledu to zvenku působí, jako by brněnská nezávislá scéna byla hodně odolná. I když za to platí obrovskou cenu v podobě přetížení umělectva.

Juraj:

Já si dovolím nesouhlasit, podle mě je ta brněnská scéna hodně křehká. Ano, možná to nadšení může být u brněnských nezávislých divadel vytrvalejší, ale ty existenční otázky jsou tady mnohem křehčí. Pokud například pražské Studio ALTA dostane o 50 000 míň, tak to v tom milionovém rozpočtu skoro neucítí. Pokud Mikro-teatro dostane o 50 000 míň, tak můžou být nadšení, jak chtějí, ale pro ten rok ukončili činnost. Teď mě nechytejte za ty částky. Ale v tomhle je tento brněnský ekosystém podle mě extrémně zranitelný.

Eva:

Myslím si, že v Brně je několik spolků, které nic nezničí, ať se stane, co se stane. A nic je nezničilo, ať už jim byla přidělená jakákoli výše dotací. Ale tam se pohybujeme na hraně sebemrskačství zevnitř ve smyslu: „Tak já to prostě budu dělat, protože to miluju, a budu chudej a nebudu mít na dovolenou a důchodu se nedožiju vůbec.“ Ti lidé, co v Brně dělají nezávislé divadlo, jsou strašně silní, vytrvalí a blázniví, ale instituce jako takové jsou křehké. Stačí, že se třeba někomu narodí dítě a ten člověk si uvědomí, že odteď musí vydělávat dvakrát tolik, co dřív, protože už se nestará jen o sebe. A v takovou chvíli se ta instituce může rozpadnout velmi jednoduše a z pochopitelných důvodů. Všechna brněnská nezávislá divadla jsou extrémně navázaná na konkrétní lidi a jejich aktuální situaci.

Patrik:

Já si myslím, že nezávislé divadlo v Česku si teďka prochází takovým přechodem směrem k určité standardizaci ohledně pravidel spoluprací a odměňování. Ale k tomu je třeba dodat, že na všechny tyhle naše bohulibé snahy by měli zareagovat především naši hlavní finanční podporovatelé: stát, města, kraje. Jedna věc je říkat to dovnitř do scény a další komunikovat to s politiky. Protože častokrát neví, jak drahé je divadlo, kolik to stojí, jak dlouho to trvá. Občas to působí, jako by si představovali, že si ty inscenace vytváříme doma v obýváku a pak si do divadla odneseme scénografii v kufru a hotovo. Tohle je problém, který existuje jak v Brně, tak v Praze. V Brně na nás dopadá jinak než v Praze, ale je obecný.

 

Obecně teď v poslední době začala v nezávislém divadle sílit tendence k centralizaci – posilovat raději tu robustnější infrastrukturu než jednotlivé malé projekty. V situaci ekonomické krize to dává smysl, ale podle mě má tenhle postup i odvrácenou, devastační stránku. Spočívá v tom, že peníze směřují hlavně k těm ekonomicky nejsilnějším subjektům, což posiluje mimo jiné pragocentrismus.

Patrik:

V současnosti grantový systém například vůbec nepočítá se založením nového divadla. Ty částky, které mají šanci získat nové subjekty, když ještě nemají nárok požádat na celoroční činnost, jsou extrémně malé. Jestli se taková divadla udrží do dalších let, záleží hodně na štěstí. Bazmek by teď pravděpodobně vůbec neexistoval, kdyby jedna z našich prvních inscenací nebyla úspěšná a nehrála se za ten rok asi dvanáctkrát, protože si ji zaplatily různé festivaly a organizace. Pokrylo nám to polovinu další sezony a bez toho bychom tu dnes asi neseděli.

Eva:

Další věc je, že nás na Ministerstvu kultury lidé v komisích neznají, oni ty naše projekty neviděli. Pražská nezávislá divadla mají na tu státní komisi mnohem pevnější vazby. Nemluvím o žádném ovlivňování, ale jenom o tom podprahovém: „Znám je, viděla jsem je, líbilo se mi to, v pohodě.“ Nebo: „Znám je, sledoval jsem jejich tvorbu na škole, pak udělali tamto támhle…“ Naše situace je pak spíš ve stylu: „Vypadá to dobře, brněnští kolegové o nich mluví zajímavě, ale v životě jsem je ale neviděla, nevím co to je.“ I v tomhle je podle mě na nás kladen mnohem vyšší nárok, abychom se extrémně dobře odprezentovali jen v rámci žádosti, protože nemáme možnost se prezentovat naživo.

Patrik:

Protože pro nás je náročné ty věci v Praze zahrát.

Eva:

Na tenhle problém se pak nabalují ty překážky vyplývající z podmínek, které jsme zmiňovali dřív. I s málem prostředků se snažíš vymýšlet koncepty, které sice nebudou výpravné, ale herci a herečky budou hrát geniálně, scénář bude propracovaný… Jenže pak řešíš marketing a padne na tebe frustrace. Na fotkách totiž ten projekt nevypadá moc zajímavě, takže pokud tě neznají, tak si tě promotéři hromadně nevybírají, abys s inscenací objela regiony. Záznamy máme jenom pracovní, takže inscenace nevypadají tak lákavě, jakmile v nich není něco, co udrží pozornost, takže se nedostaneš na festival. Můžeš se hrozně moc snažit, ale stejně je snadné skončit tak, že nikoho nezajímáš. A pak se často připojí i mentální překážky. I kdybys uvažovala nad tím, že i v daných podmínkách uděláš něco velkolepého, tak už dopředu budeš vědět, jak by to bylo zahlcující, a radši od toho ustoupíš a uděláš zas něco jednoduchého.

 

  

To všechno, co popisujete, mi bohužel zapadá do obecnějších tendencí k odlivu lidí z Moravy, který se zdaleka netýká jenom kultury.

Juraj:

Ono jen tady na Jižní Moravě je taky poměrně málo kulturních center, která by dávala prostor nezřizované scéně. A jejich aktivita se různě mění podle toho, jaké mají ta centra zrovna peníze a kdo je aktuálně vede. Někdy, když se tam doveze něco odvážného, tak potom město dotyčného člověka, který to inicioval, odvolá. Připadá mi jako hrozná škoda i to, jak je pro nás složité dostat to naše divadlo dál v rámci kraje. V regionálních centrech jsou většinou lidé, kteří to vnímají stejně jako my. Také jsou nadšení ve smyslu: „Jo, pojďme sem dovézt něco zajímavého, i když na to nepřijde moc lidí. Zkusme to.“ Jenom je těžké najít způsob, jak to udělat.

 

Napadá mě, že na rozvoj kultury v regionech existují různé systémy podpory. Je pro vás obtížné se na ně napojit?

Juraj:

S tím souvisí fenomén Brna jako druhého města. Na různých kulatých stolech nebo v různých připomínkových řízeních dotačních programů myslím Brno naráží na to, že to není to hlavní město, není to Praha, ale ani to není region, kam putují ty jiné peníze na podporu regionální činnosti. Protože vždyť Brno je přece dostatečně veliké na to, aby si vystačilo samo. Nechci říct, že se máme hůř než kulturní centra v okrajových částech, ta bojují ještě s jinými obtížemi, které asi Brno má už přirozeně vyřešené. Často mám ale pocit, že naše problematika zůstává opravdu v takovém vzduchoprázdnu. Cítím, že nejsme centrum České republiky, ale nejsme ten region. Myslím, že i teď se chystají Norské granty, které budou zaměřené na regionální podporu, ale ne na Brno. A my si říkáme: „Panenko skákavá!“ Potřebujeme regionální podporu, protože v něčem se pereme s podobnými obtížemi. Financování z města není tak vysoké jako v Praze, abychom mohli opomíjet regionální dotace. Je to taková docela komplikovaná oblast.

 

V tomhle by vám teoreticky mohly pomoct celorepublikové profesní asociace. Předpokládám, že vaše divadla jsou členy například Asociace nezávislých divadel ČR. Chová se and. pragocentricky?

Juraj:

Myslím, že většina z nás jsou její členové a že to je silná a stabilní organizace, která v posledních letech dělá fakt hezkou práci. Nicméně většina členských subjektů je z Prahy. Patrik to bude vědět lépe než já, protože on je v radě i tam. Když se teď řešila kauza Prahy ohledně dotačního řízení, tak do toho Asociace nezávislých divadel výrazně vstupovala. Kdyby byl podobný problém v Brně, tak by se tohle nestalo, protože oni nemůžou pokrýt všechna města. Takže tady je takový prvek, že oni vykrývají kromě celorepublikové agendy i Prahu. Nepřijde mi to úplně šťastné, ale je to realita.

Patrik:

On je problém v tom nízkém lokálním zastoupení v regionech, protože pak se k and. hůř dostávají informace. Víme méně o tom, kdo v regionech je, jak to funguje, co se tam dělá, jaké jsou tam problémy. Protože všechna ministerstva jsou v Praze a každé krajské město má úplně jiný dotační systém. Ale and. se to snaží řešit, má dlouhodobou strategii, že se do těch regionů víc zapojí, jenom to vyžaduje velkou spolupráci s konkrétními členy z těch regionů. Takže my tady v Brně máme oproti regionům velkou výhodu. Je to tím, že jsme částečně propojení a že je nás tady hodně. Díky tomu se and. ohledně brněnských záležitostí mnohem líp sonduje, líp se nám o tom uvažuje a líp se nám rozděluje práce.

  

 

Takže je and. pragocentrická?

Eva:

Já to řeknu osobně. Já extrémně obdivuju práci and.. Když jsem těsně po škole měla možnost se skrze stáž v Divadle X10 seznámit s Lenkou Havlíkovou Kolihovou a Kryštofem Koláčkem a viděla, co dělají nad rámec divadla, tak mi to přišlo velmi inspirující. Doteď je sleduju a podle mě jsou hrozně důležití. Přesto jakožto členka divadla, které asociace zastupuje, čtu poctivě zápisy z and. a občas mě píchne, že tolik řeší Prahu. Mrzí mě to, ačkoliv to chápu a vím, proč se to děje. Patrik je tam v radě a díky tomu to dokážu nahlédnout i zevnitř. Přijde mi to ale nefér ke všem těm členským organizacím mimo Prahu. Možná bych ocenila, kdyby se kolem toho udělala v rámci and. nějaká jasná politika, jakým způsobem se řeší města a kraje, když je to celonárodní organizace.

Juraj:

Zároveň chápu, že vnitřně v té organizaci dává smysl, že všichni řeší Prahu. Jsou tam bez nároku na honorář, někde to řešit potřebují. Já vlastně jsem raději, že funguje and. a všechny síly se upírají do té organizace, než kdyby si Praha založila svoji pražskou asociaci. Hodně lidí by pak investovalo svoje časové zdroje a energii do ní, čímž by se oslabila and., protože by jí nevěnovali tolik pozornosti. Teď se všechno řeší na jedné schůzce, takže já jsem schopný to tolerovat. Ale pocity, když si čtu zápis, mám úplně stejné jako Eva. Kde je Brno? Kde je Olomouc? Kde je Ostrava?

Patrik:

Je tam velké zaměření na ministerstvo, and. je členem Unie zaměstnavatelských svazů, a to vyžaduje obrovský kus práce…

Juraj:

Já bych to řekl tak: mně racionálně nevadí, že and. řeší aktivně pražskou agendu, ale vždy, když se to děje, tak cítím mrzení.

Eva:

Souhlasím s Jurajem.

 

Kdy a za jakých okolností vznikla asociace Brněnská nezávislá divadla?

Patrik:

Ten spolek byl oficiálně zapsaný už v roce 2022 poté, co jsme v roce 2021 s Evou iniciovali setkávání s dalšími nezávislými divadly v Brně.

Eva:

V roce 2020 vznikl náš bazmek entertainment, takže my jsme na nezávislé scéně působili docela čerstvě. Teprve jsme se začínali zorientovávat. Pak nás někdo přizval k divadelnímu kulatému stolu ke kandidatuře Brna na kulturní město 2028, kde proběhla brutálně živá diskuze, která byla hodně o tom, že se vypočítávaly systémové problémy, se kterými jednotlivec moc nezmůže. Byli tam s námi lidi – pro nás tehdy relativně cizí –, kteří tady působili leta a z nějakého důvodu to nevzdali. Pro nás to bylo hrozně příjemné setkání, ze kterého jsme odcházeli a říkali si: „Hej, musíme něco vymyslet, abychom se víc potkávali a abychom se poznali mezi sebou!“

 

Bylo to divadlo bazmek entertainment, které dalo věci do pohybu?

Patrik:

Před námi už několik pokusů o založení asociace proběhlo, ale ty většinou pohořely na tom, že se řešily náročné záležitosti, jako společné abonmá. Nefungovalo to, protože lidé, kteří už byli zatížení administrací vlastních spolků, nebyli schopni paralelně ještě řešit společnou administraci zastřešující organizace. Nás ale napadlo, že bychom se mohli propojit a takhle náročné věci neřešit. Nevytvářet něco tak složitého, jako je společné abonmá, ale spíš platformu, v rámci které se budeme pravidelně setkávat a vyměňovat si zkušenosti. Téma pro nás ale bylo, jak víc propojit naše publika, a tak jsme se rozhodli začít s tím, že uděláme web, který bude pro publikum sloužit jako rozcestník. Když člověk chodí do jednoho, tak aby se mohl dozvědět, že v Brně existuje víc nezávislých divadel, a rovnou zjistil, kdy hrají, a třeba je zašel navštívit.

Eva:

My jsme v té době existovali jeden rok a hodně intenzivně jsme řešili marketing a tohle propojování cílovek, jak popisoval Patrik, nám připadalo jako cesta. Řekli jsme si, že když se propojíme, bude to určitě lepší, než když se každý bude starat sám o sebe. A tak jsme začali s Patrikem obvolávat všechna nezávislá divadla, která jsme znali, a některá jsme si museli vygooglit. Než se ten spolek založil, proběhlo několik velkých setkání, kde se tříbily a formulovaly potřeby a přání ohledně toho, jak by měl ten spolek fungovat, aby byl spravedlivý, demokratický, aby se nikdo necítil vyloučený. To bylo docela velké téma. A tyhle diskuse se pak přetransformovaly do toho, jak vypadají naše stanovy.

 

Takže jste navázali na směřování, která existovala v brněnském prostředí dlouhou dobu?

Juraj:

Co já pamatuji, tak o potřebě nějaké formy asociace se mluví od té doby, co nezávislé divadlo v Brně existuje. Jenomže podle mě se na to vždycky všichni dívali příliš racionálně a konstruktivně si řekli: „Nemáme na to kapacity.“ A potom přišli Eva s Patrikem kteří to konstruktivně podcenili a řekli si: „Jasně, to půjde.“ A tím se to prolomilo. On už vlastně nikdo z těch brněnských matadorů (myslím tím Líšeň nebo Feste, co působí dlouhá desetiletí) nevěřil, že by se na to sebraly síly. Nadneseně řečeno, možná už nad Brnem zlomili hůl a říkali si: „Něco takového strukturovaného v Brně nemůže vzniknout, to jsme na to moc malí a unavení.“

  

 

Takže váš klíč k prolomení záseku spočíval v pomalosti a spíše menších, postupných krocích?

Eva:

Od začátku jsme věděli, že musíme začít spolupracovat nízkoprahově. A pomalý postup se ukázal jako skvělá volba.

Patrik:

Než jsme se založili, tak jsme se scházeli rok a půl. A pak hned po založení jsme se zase rok a půl soustředili jenom na tvorbu webu. Když se to vyřešilo, web se spustil a my jsme řekli: „Hele, jsme tady!“ Ale už vlastně předtím jsme začali jako spolek komunikovat s brněnským magistrátem ve smyslu: „Máme v plánu být tady pro ta nezávislá divadla jako nějaký styčný bod, můžete se na nás obracet.“

Juraj:

Jenom naše cíle se nastavovaly v těch sedmnácti členech hrozně dlouho. To znamenalo domluvit se na tom, co je priorita. Zatím jsou všechny funkce neplacené, a tak jsme museli hodně zvážit, do čeho jsme schopní investovat energii a zdroje. Byla tam dvě taková křídla, která nakonec jedou paralelně. Jedno prosazovalo marketing a budování značky pro Brňany a Brňanky. A druhé křídlo zajímala spíš advokacie ve vztahu k magistrátu, abychom vytvořili jeden hlas mluvící za všech sedmnáct členů, který by fungoval jako partner během připomínkovacích řízení.

 

Snažíte si tedy udělat renomé jako profesní organizace a být partnerem pro politiky?

Patrik:

Tohle je jeden ze smyslů a cílů toho spolku.

Juraj:

Já si myslím, že poptávka ze strany magistrátu po tom, aby takové uskupení existovalo, byla velká. Pěkně se to dalo vidět na tom, že jakmile se o nás dozvěděl odbor kultury, okamžitě nás začal používat jako styčný bod pro nezávislá divadla v Brně. My jsme to na začátku nečekali, nebyli jsme na to vůbec připravení a neměli jsme na to aparát.

 

Jak je váš spolek organizovaný?

Juraj:

Je to klasická struktura spolku, tedy nejvyšší orgán je valná hromada, kde je celá členská základna, která dělá strategická rozhodnutí. Volí správní radu, předsednictvo. Takže nejvyšší orgán jsou všichni, kteří rozhodují a hlasují, je to výsostně demokratický systém.

Patrik:

Jenom valná hromada může vyhazovat a přijímat členy. Je to docela složité zorganizovat, protože tím pádem k nám nemůžou divadla vstupovat kdykoliv během roku, ale jen, když je odhlasuje určitý počet členů na valné hromadě. Jinak máme pětičlennou radu a snažíme se, aby se potkávala alespoň jednou za měsíc. Máme dvě valné hromady ročně. A pokud vyvstane nějaký problém nebo něco, co se má řešit nějak víc, tak zakládáme pracovní skupiny, ve kterých jsou nějací členové rady. Zároveň do nich oslovujeme i ty členské spolky, ať vyšlou někoho ze svých řad, kdo s tím pomůže, aby to všechno neřešila jenom rada.

  

 

Teď se mi vybavily frustrující vzpomínky na všechny ty valné hromady, které se musely zrušit, protože se dostavil neusnášeníschopný počet členů. Vy s tímhle problém nemáte?

Patrik:

Myslím si, že tohle se hodně proměňuje podle toho, jakou mají jednotlivé spolky kapacitu v závislosti na tom, co se děje v jejich vlastních vnitřních strukturách. Průběžně se mění jejich schopnost být pozorný a přítomný. Někdo chodí pravidelně i na naše měsíční rady, které jsou vždycky otevřené a může se na ně přihlásit z členstva kdokoliv. Většinou se tohle využívá ve chvíli, kdy se řeší nějaké konkrétní téma.

 

Kde sháníte na svou činnost peníze?

Patrik:

Jsme zapsaný spolek, který nyní financují členské příspěvky. Až doteď jsme neměli žádný personál a prostředky jsme potřebovali jen na náklady na web, na grafika, programátora a webmastera. Teď se naše agenda postupně rozrůstá, tak jsme si řekli, že by to chtělo člověka, který se bude starat o produkci nebo pomůže s administrativou a tak. Tohle budeme projednávat na valné hromadě, kde půjde o vytvoření rozpočtu, ve kterém se bude s touhle funkcí počítat. Na základě toho zjistíme, kolik peněz bychom zatím potřebovali vybrat z členských příspěvků. A uvidíme, jaké další věci bychom do toho chtěli zahrnout. Případně, jestli budeme dělat nějaký fundraising, shánět peníze ještě jinde.

Juraj:

Pro úplnost ještě dodám, že uvnitř spolku řešíme ideovou otázku, jestli je vhodné, aby někdy žádal na svou běžnou činnost granty od města. (Teď nemluvím o tom podzimním festivalu – na ten jsme naopak granty požádali.) Z nějaké části totiž spolek BND existuje proto, aby byl k městu kritický. Ne vulgárně nebo nějak dramaticky, ale aby kriticky připomínkoval procesy města, které mají vliv na náš obor. Nemáme na to sjednocený pohled a hodně o tom teď debatujeme. Na jednu stranu peníze potřebujeme, abychom ten spolek mohli profesionalizovat a dělat svou práci hlouběji, protože na advokacii a marketing je potřeba hodně času, na druhou stranu se nám zdá ideově sporné přijímat peníze od někoho, koho chceme kritizovat. Teď jsme nezávislý spolek, který si platí ti lidé, kteří ho využívají.

 

 

Jakých konkrétních výsledků či úspěchů jste za dobu svého působení dosáhli?

Patrik:

První velký úspěch byl ten společný web, na který si každé členské divadlo může dát svůj program. Ono dřív bylo hodně obtížné zjistit, kdy hrálo které divadlo, když se ještě muselo chodit na stránky těch jednotlivých subjektů.

Eva:

Já doplním, že na naší úplně první schůzi, kterou jsme měli v Káznici, jsme měli takovou prezentaci, kterou jsme chtěli nalákat lidi do toho spolku. Jeden z těch slidů byl screenshot Google vyhledávače poté, co jsme zadali „nezávislá divadla Brno“ a vyskočil seznam výsledků. První byla Husa na provázku (zřizované divadlo, pozn. red.), pak dlouho nic a teprve potom Líšeň. Byl to dost frustrující stav. Pokud člověk nevěděl, jaké přesně nezávislé divadlo hledá, neměl šanci se zorientovat.

 

Zvýšila se po spuštění webu divadlům návštěvnost?

Juraj:

Já myslím, že teď je ten vliv statisticky zanedbatelný. Nemusí to tak zůstat, pokud budeme schopní zafinancovat marketing. Bez něho ta čísla nepůjdou nahoru nějakým zázračným způsobem.

Patrik:

Já bych se ještě vrátil k těm dosavadním úspěchům, protože ono to souvisí s návštěvností i s marketingem. Podařilo se nám sehnat peníze na Festival brněnských nezávislých divadel, který proběhne letos na podzim, což je velká věc. Od města Brna jsme dostali individuální dotaci milion čtyři sta tisíc, uspěli jsme s žádostí na ministerstvu a máme žádost i na kraji, která se ale ještě řeší.

Juraj:

My jsme měli nějakou stanovenou hranici, že pokud se rozpočet neposkládá dobře, tak do toho vůbec nepůjdeme, protože ho nechceme dělat „na koleni“. Nechtěli jsme, aby divadla hrála zadarmo nebo si dokonce svoje účinkování sama dotovala, když už tak mají málo peněz. Díky těm částkám, které zmínil Patrik, můžeme tohle naplnit. Festivalový tým nepracuje ve volném čase, ale naplno a profesionálně a taky propagaci si konečně budeme moct dovolit relevantní. Konečně bude vidět v ulicích Brna, že tu existuje něco jako nezávislé divadlo. Protože v běžném provozu nikdo z nás nemá na reklamu v ulicích. Občas si někdo zaplatí PR na sociálních sítích nebo udělá výlep v jednotkách kusů. Ani my neoblepíme celé město, ale měli bychom mít relevantní dopad třeba v médiích.

  

 

Takže má festival fungovat také jako PR?

Eva:

Už při zakládání spolku tam byl nápad na festival, protože všichni cítí, že festival je něco, co se nám povede lépe zpropagovat, protože o to budou mít zájem ať už politici, nebo média nebo veřejnost nebo odborná veřejnost. Brno je město festivalů… Díky tomu, že jsme sehnali dostatečné financování, tak se ten efekt může znásobit. Divadla budou vědět, že dostanou za svou práci zaplaceno, takže ona sama budou mít mnohem větší motivaci propagovat festival. PR nebude jen festivalové, ale i to, které udělají ty členské organizace. Doufám, že to bude mít nějaký efekt, který snad povede k druhému ročníku za ty dva roky.

 

Dosáhli jste nějakých konkrétních výsledků v oblasti kulturní advokacie?

Patrik:

Vstoupili jsme do diskuse s magistrátem Brna o tom, jak je rozdělený koláč brněnských dotací na kulturu. Brno je město hudby, takže má různé dotační programy pro klasickou hudbu, pro moderní hudbu a docela velká část toho koláče jde na hudební kluby. My jsme vznesli otázku, jestli by do téhle kategorie nemohly spadat i další organizace spravující kulturní prostory. Protože některé kluby uvádějí i divadelní představení, tak proč by v tomhle okruhu nemohl být třeba i Co.labs. Povedlo se nám vyargumentovat s městem, že tohle se změní. Že to, co bylo určené jen na hudební kluby (třetí, čtvrtá kolonka na podporu hudby), tak by bylo dostupné i pro další kulturní centra.

 

Co na to říkají hudební kluby?

Patrik:

To ještě nevíme a ani nevím, jak jsou o téhle transformaci informovaní. Zatím víme, že se to nejspíš stane nejdřív v roce 2027. Letos se bude digitalizovat systém magistrátních žádostí, takže tuhle změnu programu by nestihli paralelně zprocesovat a je třeba rok počkat.

Juraj:

Ale nemáme zatím s jistotou potvrzené, že se to stane. Ještě to politicky neprošlo a může z toho být zajímavá brněnská debata, až se to vypustí.

Eva:

To se bude ale jednat až s novým vedením.

Patrik:

Původně to vypadalo, jako že to bude už letos, tak jsme z toho měli radost. Nicméně to znamená, že jsme pro město takovým partnerem, že s námi jsou ochotní tohle řešit. Už jenom tohle je dobré.

Juraj:

Ještě mě napadl jeden dodatek k těm rozdílům mezi Prahou a Brnem, který je naopak pozitivní pro Brno. Sice máme problém s množstvím financí a s pochopením ze strany politiků, ale co se týče oboru kultury, tak minimálně poslední roky tam je relativně stabilní tým, který upřímně zajímá, jak ta scéna funguje, a kontinuálně vyvíjí aktivní činnost, abychom se o těch věcech bavili, mohli je připomínkovat a mohli o nich jednat. Já si myslím, že máme na městě velmi schopné úředníky a úřednice. Oni rozumí naší problematice, třeba i tomu, proč chceme udělat festival nezávislých divadel. Jejich zájem o brněnskou scénu je myslím upřímný a dlouhodobý. To jádro kulturního odboru je stabilní po celá léta, není tam velká fluktuace lidí, a tudíž nemusíme věci vysvětlovat pořád znovu. Tohle si myslím, že pražské subjekty nemají, protože pro ně už je magistrát velmi vzdálený partner, se kterým komunikují formou žádosti o dotaci, ale my se s našimi kolegy a kolegyněmi z odboru kultury skoro na týdenní bázi potkáváme.

Patrik:

Zároveň si myslím, že nejsou pasivní, nečekají jenom, co přijde za impuls, ale že se vlastně fakt snaží přicházet s novými podněty. Vztahy s lidmi z magistrátu se budovaly dlouhodobě a hodně pomohlo, že vznikl ten jeden styčný kanál. Úplně se podařilo odbourat ten střet: „Umělci furt jenom něco chtějí a magistrát je zastavuje a furt jenom říká, že to nejde.“

 

ptala se Barbora Etlíková