Studentstvo prvního ročníku KALDu představilo na letošním festivalu Proces inscenaci Rámečkové delirium složenou ze tří loutkových miniatur. Klauzurním zadáním bylo ve vylosovaných skupinách kolektivně vytvořit krátký tvar na libovolné téma – s jedinou podmínkou, aby se celý odehrával v rámečku. Přestože se s ním každá ze skupin vypořádala naprosto odlišně, lze v miniaturách nalézt výpověď o povaze letošních prváků.

Za přibližně čtyřicet minut se na jevišti vystřídají cirkusová přehlídka jídla Trois minutes, nekorektní komedie o manželích na okraji společnosti Bůh je crackhead a variace na pohádku o třech prasátkách z prostředí paneláku Tři prasáci. Právě v námětech se všechny miniatury zcela rozcházejí. První zmíněná berli silného děje nemá a spoléhá na více či méně vtipné výstupy potravin bez začátku, středu a konce. Bůh je crackhead zase ukazuje příběh podobný filmům a počítačovým hrám Martyho „Řezníka“ Pohla: postavy manželů se na radu boží rozhodnou dealovat drogy, aby splatily dluh ruskému mafiánovi. Nenese v sobě však nic víc než vulgární jednohubku plnou černého humoru. Narativně nejpropracovanější je miniatura Tři prasáci, kde se z roztomilých prasátek stanou vlivem sídliště alkoholici, feťáci a podvodní prodejci hrnců, které musí potrestat strážce morálních zásad Vlk. Sází na ověřenou metodu a obrací známou pohádku naruby, což z ní dělá dějově nejpoutavější tvar.

V čem se naopak skupiny scházejí, je scénická nápaditost. S rámečkem a objekty se všechny vypořádaly se stejnou mírou kreativity. Tvůrčí tým Trois minutes vytváří manéž s malou točnou, na které jsou všichni vystupující postupně kreativně destruováni. Autoři druhé miniatury nahrazují rámeček za dvoukolový vozík, jenž se v průběhu otáčí a odhaluje dostihové závodiště, obývák, metro nebo prostor posmrtného života. Tvůrci v každé scéně překvapují něčím novým a v tom je jejich síla. Tři prasáci pak nabízejí komplexní scénografii, v níž využívají i prvky stínohry. Rámeček zde představuje okno, kterým můžeme nahlédnout do prasáckých životů prasat v podobě hraček pro psy, jejichž potenciál je využit na maximum: kromě typického chrochtání také kouří nebo zvrací.

Nejzásadnější a nejpozoruhodnější je však soudržnost a energie všech přítomných. I při sebevětší chybě zůstávají vzájemně napojení, až se stávají, jak jsem si to soukromě nazval, synchronně asynchronními, tedy sehranými v chybách i mimo ně. Jejich nasazení a nápaditost jsou tím, co Rámečkovému deliriu přidává na kvalitě a působivosti, a já doufám, že je ani v dalších letech studia neopustí.