Divadlo NoD uvedlo novou inscenaci Kasparov vs. Deep Blue režiséra Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Strýčkové Preslové. Na první pohled možná není úplně zřetelné, proč se dnes k souboji šachového velmistra Garryho Kasparova s počítačem Deep Blue z roku 1997 vracet. Počítač byl po zápase rozložen, společnosti IBM prudce stouply akcie a celá událost by se zpětně dala označit za promyšlený marketingový tah. Jenomže zároveň šlo o první okamžik, kdy si lidstvo naplno uvědomilo, že počítače dokážou překonat člověka i v oblasti, kterou považoval za vrchol vlastního intelektu.

Lukáš Černoch ztvárňující Kasparova v úvodní performativní přednášce představí svou postavu i různé druhy zahájení hry – abychom si dokázali představit, jaká kvanta informací musí obsáhnout člověk a kolik se jich musí „nalít“ do paměti počítače. Také si na scénu pozve diváka a odehraje s ním partii na čas, zatímco pobíhá po jevišti, komentuje vlastní myšlenkové pochody a vysvětluje pravidla. Jeho protihráč se může soustředit čistě na tahy, ale herec je neustále nucen rozptylovat sám sebe i publikum. Přestože skutečný velmistr během zápasu působil navenek téměř nehybně, inscenace naznačí, jak intenzivní chaos se mu musel odehrávat v hlavě.

Psychologická rovina je nakonec možná důležitější než samotné šachy. O tom, jak náročné je plánovat desítky tahů dopředu, máme asi všichni povědomí. Do hry ale vstupují i aspekty jako v každém jiném sportu – nervozita, vzduch v místnosti, stres. Zápas skončil výsledkem 3,5 ku 2,5 pro Deep Blue a jedním z nejznámějších momentů se stala partie, v níž Kasparova vykolejil zdánlivě „lidský“ tah počítače natolik, že se předčasně vzdal, přestože hra mohla skončit remízou. Byl dlouho přesvědčený, že počítači během zápasu pomáhal člověk. IBM navíc nikdy nezveřejnila, jak přesně Deep Blue jednotlivé tahy vypočítával.

Hlavní postava je v inscenaci pojatá jako opravdový král v kožichu a s korunou na hlavě, jehož fazóna se rozpadá, když ho postupně dostává do úzkých počítač a jeden mlčící operátor. Nakonec bojuje i mečem, ale těžký obouruční symbol starého světa už jen zdůrazňuje jeho bezmoc. Když ho Deep Blue donutí hrát ofenzivní hru, zoufale si roztrhá košili. Nemůže dělat nic jiného a nemá ani nikoho, komu by se podíval do očí a na koho by vyzkoušel svoje psychologické triky. Před čtvrtým kolem chce Černochův Kasparov zápas ukončit. Ve dveřích ho ale zastaví robotický pes, čímž na něj zpříma promluví budoucnost. Sice ji ještě nezná, ale na čtyřech nožkách a se svítícíma „očima“ ho už nyní děsí.

Janek & Natálka potvrzují, že umí mimořádně dobře propojovat dokumentární materiál s divadelní stylizací. Stejně jako ve 27 litrech umělé krve není forma pouhým doprovodem tématu, ale jeho přímým rozšířením. Na konci se šachové figurky samy rozpohybují po šachovnici, do dění vstupují kamery, projekce a ani robotický pes není jenom efektní atrakce navíc. Technologie symbolizující umělou inteligenci je součástí dramatické situace.

Závěrečný Kasparovův monolog už sklouzává k banálnímu sdělení o tom, že člověk je oproti AI stále jedinečný svou emocionalitou, hravostí nebo schopností cítit smutek z prohry a radost z vítězství. Mnohem zajímavější je ale to, že se inscenaci daří ryze divadelními prostředky ukázat fascinaci i úzkost z okamžiku, kdy člověk přestal být vrcholem vlastního systému. Možná je totiž celý příběh metaforou situace, ve které se dnes nacházíme i my sami. Stejně jako Deep Blue „nevěděl“, že hraje nějakou historickou partii, ani my úplně netušíme, jakou hru právě rozehráváme s vlastními technologiemi.