Ocitáme se v rajské zahradě nevědomosti. Performeři přicházejí na scénu v kostýmech se zvířecími vzory, čemuž odpovídá i jejich pohybová stylizace. Ohledávají prostor, zkoumají diváctvo coby narušitele, jejich pozornost se ovšem postupně upírá k jablkům vyrovnaným uprostřed sálu. Z prvního zakousnutí se stává extatické hryzání odrážející touhu po poznání. Následuje ovšem šok a strach. Raději se odvracejí od toho, co se o sobě i ostatních dozvěděli, a snaží se zapomenout. Přerodili se v lidi, kteří scrollují na mobilech modře osvětlujících jejich tváře v jinak zcela tmavém sále Venuše ve Švehlovce.

Kolektiv Playroom odpremiéroval imerzivní performance Guilty Pleasure v rámci loňského ročníku festivalu Případ pro sociálku. Jeho tématem byl fenomén hromadění – materiálních věcí, vztahů, vzpomínek i zvyků – a právě slastných neřestí neboli guilty pleasures. Ty zkoumal jako formu určité pokoutné touhy, kterou si neodvažujeme přiznat. V samotné performance tvůrci přistupují k tématu z hlediska určité animálnosti a pudovosti a hledají původ novodobých hříchů právě v nutkavé potřebě vykonat něco zakázaného a banálního, nebo si oddechnout od nepřetržité produktivity a seberozvoje. Akcentují potřebu uznání, tlak na úspěch, závislost na názorech ostatních a popularitě. Mezi sedmero hříchů se pak dle tvůrců řadí například konzumerismus, zvrácené představy o vztazích, přehnaná kontrola, nadužívání sociálních sítí a celkově digitálních technologií, přičemž tyto příklady demonstrují na autentických situacích z vlastního života.

Performance je členěna do několika samostatných celků, kterými provází vždy jeden z performerů a ostatní mu sekundují v pozadí. K imerzivitě performance nahrává i uspořádání prostoru: uprostřed sálu je dlouhé molo, podél něhož sedí diváci z obou stran. Performeři tak nemají problém zcela nenuceně a samozřejmě aktivizovat publikum, vtahovat ho do výstupů a obratně s ním improvizovat – v rámci pořadu „Peče celá Venuše“ diváci pečou houstičky, v reality show zase hlasují o největším hereckém talentu a naučí se i tiktokový taneček. Proběhnou ale i romantické scény performera a diváka jako parafráze kultovního pořadu Rande či filmu Titanic. Celá performance je velmi barevná, extravagantní a tělesná, vždy ale působí velmi autenticky.

Až paradoxně velmi citlivě dokáží tvůrci otevírat také závažná témata ztráty blízké osoby či sexuální orientace a sebepřijetí. V závěru opečují diváky skupinovou terapií křiku a zatančí si s nimi ploužák. Lavírují tak v celkovém vyznění mezi intimní, citlivou zpovědí a komickou až bulvární přehlídkou pop kultury. Performance tak i skrze svou imerzivitu funguje jako samotná guilty pleasure – poskytuje úlevu plynoucí z vědomého vykonávání neproduktivní činnosti a podněcuje tak diváky k vyslyšení jejich pudů, které si možná budou později trochu vyčítat.