Jedním z největších překvapení audiovizuální tvorby minulého roku byl pro mě jednoznačně sci-fi seriál Pluribus. Na základě virové nákazy, která zamořila planetu Zemi, se v něm až na hrstku lidí veškerá populace spojí do jednoho organismu se sdíleným kolektivním vědomím. Díky vzniku tohoto mírumilovného a šťastného způsobu soužití mizí mnohé neduhy lidstva, ale spolu s nimi také to, „co nás dělá lidmi“. Na půdorysu jednoduché premisy tak seriál nutí diváctvo pokládat si nelehké otázky o napětí mezi jednotlivcem a společenstvím, které vyznívají o to plastičtěji v kontextu doby, kdy přehodnocujeme individualistickou rétoriku a vyzdvihujeme důležitost komunit. 

Nad podobnými otázkami jsem uvažoval i během představení Pieces and Elements, které otevřelo letošní ročník festivalu Bazaar. Německá choreografka Isabelle Schad v něm podobný kolektivní organismus vytváří z těl osmi tanečníků a tanečnic. Oděni jsou do stejných černých úborů a většinu času jim ani nevidíme do obličeje, jejich individualita je tak do značné míry potlačená, jejich identita depersonalizovaná. Přesto rozdíly mezi nimi ještě zcela nemizí tak jako v seriálu Pluribus. Tanečnictvo se sice většinu času pohybuje ve skupinových formacích, není však dokonale synchronní a můžeme pozorovat záchvěvy samostatného jednání – občas se někdo odtrhne, proběhne interakce jeden na jednoho, skupina vzniká a zase se rozpadá. Právě prostřednictvím těchto nuancí mi v mysli vyvstávaly otázky o vztahu jednotlivce a společenství, o tom, co nám přítomnost v kolektivu bere a co dává.

V okamžicích, kdy individualita ustoupila do pozadí, se současně proměnil i způsob, jakým jsem těla na jevišti vnímal. Choreografie založená na opakujících se trhavých, kmitavých pohybech mi často připomínala třeba pohyb mikroskopických částic nebo buněčných organismů. V tom se ostatně odráží i motto letošního ročníku festivalu společenstva lidská i nelidská. Schad nakládá s těly performerů jako s materiálem, spíše než jako se subjekty, a zdůrazňuje to i tím, že je obnažuje. Choreografka je modeluje do různých formací, které opravdu působí spíš ne-lidsky: obzvlášť ty vytvořené primárně z různě propletených končetin. Light designem zvýrazněné struktury šlach, kostí, svalů a kloubů pak vyvolávají zvláštní uncanny efekt – něco tak důvěrně známého jako lidské tělo je zde ukázáno z natolik vykloubené perspektivy (místy skoro doslova), až vyvolává opravdu zneklidňující dojem.

Přesto choreografie oproti vědeckofantasticky vyhrocenému Pluribusu vyznívá realističtěji. Schad nezobrazuje utopii kolektivní harmonie, ani dystopii kompletní ztráty individuality. Skupinová dynamika i role jednotlivce vyznívá jako proměnlivá a křehká záležitost, podobně jako ve skutečnosti – ať už u společenstev lidských, nebo nelidských.