Jan Kefer byl český hermetik, astrolog, předseda Universalie, tedy spolku „pracovníků okultních“ a člen druhého československého odboje. Před německou okupací navštívil Edvarda Beneše, aby mu nabídl své služby. Chtěl uskutečnit sérii astrálních útoků na Adolfa Hitlera, což prezident odmítl. Přesto několik takových pokusů sám realizoval. To, co může znít jako sci-fi, nacisté vnímali jako skutečnou hrozbu. V roce 1941 byl Kefer zatčen gestapem. Poté, co odmítl pozici v Hitlerově týmu astrologů, zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg.

Keferův život by mohl být ideální námět na velkofilm. Přesně cestou této stylizace se režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák rozhodli vydat v inscenaci Prokletí. Scénografie Antonína Šilara proměňuje sál vršovického Vzletu ve filmové studio, v jejímž centru se nachází velký green screen. Diváci dostávají roli komparzistů, při příchodu je usazuje asistent režie s vysílačkou, který má všechno pod palcem. Inscenační řešení ve formě „filmu na divadle“ dovoluje tvůrčímu týmu zaujmout od tématu, jímž je Keferův život, dostatečný odstup a zpracovávat dokumentární materiály s nadhledem. Na druhou stranu ale inscenátory nepouští příliš do hloubky příběhu, což je u tak neznámé látky škoda.

Herec představující Jana Kefera ve filmu o Janu Keferovi (Štěpán Lustyk), marně hledá vnitřní motivace své postavy. Velmi dobře jim naopak rozumí režisérka filmu (Magdaléna Borová), která všechno od atmosféry na filmovém setu a well beingu herectva až po svůj rodinný život podřizuje vlastním ideologickým vizím. Paralela vrcholí ve chvíli, kdy se Keferovo násilné odvedení od rodiny zrcadlí v režisérčině odmítnutí přerušit práci a odjet za nemocným synem.

Analogie dvou osob, jež jsou v naprosto odlišném kontextu obětmi svých vlastních vizí, ale dostatečně nezdůvodňuje propojení příběhu československého magického odboje s filmovým rámcem, který slouží spíš jen jako ozvláštnění inscenace. Naopak z herce ztvárňujícího nacistického důstojníka (Andrej Lyga), jenž si přenáší fikční názory a úlisnost i do běžného života, až mrazí. Komickou postavou je herec Pavla Baťka, který se s úkolem ztvárnit nejrozporuplnějšího československého státníka vyrovnává – jak jinak než – dlouhými debatami nad pivem. 

A právě v těchto momentech, paradoxně trochu bokem od titulního příběhu magického odboje, je inscenace nejsilnější. Erbes s Jedinákem umí zpracovat dokumentární materiály originálním a hlavně přístupným způsobem, který nerezignuje na humor ani podvratnou metaforičnost. Dokázali to už například v jiném díle podle skutečných událostí, úspěšném Discolandu uváděném v Divadle Na zábradlí.