Být gayem je sranda. Miluju být gayem. Baví mě queer themed popkultura, miluju sassines queer lidí, zbožňuju jejich styl humoru a podivně nabyté privilegium, kterého se mi coby gay muži dostává. Ale jsem bílý cis gay muž, a i když jsem si logicky prožil svou dávku šikany, homofobie a ostrakizace, stále se na pomyslném heteronormativním žebříčku privilegovanosti nacházím poměrně vysoko. Co kdyby mi na Grindru (seznamovací appce pro gaye založené primárně na hookup culture – sexu…) napsal trans muž? Jak bych ho přijal a jak bych s ním komunikoval?

Takové téma zpracovávají performer João d'Orey a režisérka Malaya Stern Takeda v díle na pomezí zpovědi a částečně i rituálu, T-Boy on Grindr. Sledují v něm cestu náctiletého trans kluka, který se snaží zorientovat v na první pohled inkluzivním a otevřeném světě gay komunity. Jenže universum postavené na zkratkovitém domlouvání jednorázového sexu je pro člověka naplněného láskou, něhou a touhou po blízkosti a upřímnosti matoucí – ne li toxické.

Tato hlavní linka má v energické one man show bez hluchých míst podobu klipovitého výstupu, který může připomínat stand-up. Autofikční a verbální vyprávění o novém světě randění střídají písně o lásce, cuntiness a feeling fierce. Ty pak zase nahrazují modifikovaným hlasem předčítané zprávy od uživatelů Grindru a T-Boyova reakce na ně či interakce s publikem přímo v hledišti ARCHY+, kde Maxim Gorki Theater s performancí hostovalo.

Celek brilantně balancuje mezi campovou stylizací a osobní výpovědí a nesklouzává pouze do vod humoru založeného na sexualitě. Řeší i otázky tranzice a toho, jestli a jak lékařská supervize (konkrétně v Německu) vytváří či spíše nevytváří bezpečné a důstojné prostředí pro její žadatele a žadatelky. D'Oreyova performance tak ve mně, kromě zábavy a úžasu nad interpretačními schopnostmi jediného herce, vzbuzuje i jakýsi second-hand pocit viny spojený s mojí neotřesitelně privilegovanou pozicí, o níž píšu na začátku.