Týna s Dominikem se na základě ohlasů na jejich kolaborativní texty opět společně vydali do divadla. Volba tentokrát padla na inscenaci brněnského HaDivadla Rozložíš paměť. Jak vnímali adaptaci oceňovaného románu Marka Torčíka v režii Ondřeje Štefaňáka a dramaturgii Justiny Grecové pak čtenářstvu Spory opět přibližují prostřednictvím setkání v Google dokumentu.

Dominik: Torčíkův román jsem četl už relativně před delší dobou, v období, kdy vyšel, tudíž někdy na konci roku 2023. Můj čtenářský zážitek byl silný, v hlavě mi z něj utkvělo mnoho obrazů a specifická práce s jazykem. Přiznám se, že o divadelní adaptaci jsem měl už od začátku jisté pochybnosti. Expresivní, výrazně stylizovaná poetika režiséra Ondřeje Štefaňáka mi k tlumenému a lyrickému stylu Torčíka zkrátka neseděla – a zkušenost z představení moje obavy bohužel potvrdila. Spisovatel vykresluje náročné dospívání queer chlapce na moravské periferii tiše, o to naléhavěji ale vystupuje jeho syrovost. Když se takový text překlopí do až groteskní divadelní vykloubenosti, přestává to pro mě fungovat.

Týna: Já jsem sice předlohu nečetla, ale o expresi, jež je pro režiséra typická, jsem také před představením přemýšlela. Zvlášť ve spojení s autofikčním materiálem, který pojednává o těžkých tématech a traumatických událostech. S jeho inscenováním se tak pro mě automaticky pojí řada etických otázek; přesto, že je v předloze přítomný aspekt fikčního rámce, stále se u jeho zpracovávání jedná o přetavení – do jisté míry – autentických zkušeností jiné osoby ve vlastní umělecké dílo. Režie by tak měla neustálé hledat rovnováhu mezi vlastním gestem a potřebnou mírou citlivosti.  

Dominik: To je zajímavý postřeh. Adaptace autofikční literatury se poslední dobou na českých jevištích objevují hojně, pravdou ale je, že etické otázky s tím spojené pro mě nikdy nevystupovaly natolik naléhavě jako v případě Rozložíš paměť. V něčem se inscenování autofikce může blížit až dokumentárnímu divadlu. Byť se zde stále jedná o částečně fikční beletrii, dochází ke zmocňování se cizího příběhu, který někdo prožil. Možná i z toho důvodu jsem měl tendenci na představení koukat víc autorovýma očima, o to víc, že se inscenace od románu poměrně vzdálila. V souladu s režisérovým divadelním jazykem totiž dramatizace v celku pochopitelně akcentuje trochu jiná témata než ta, která třeba pro mě v knize byla klíčová – intimní zpověď posouvá víc směrem ke společensko-politické kritice.  

Týna: Je pravda, že více než o hlavní postavě se z inscenace dozvídáme o prostředí, které ji formuje. Z adaptace vystupují témata maloměsta a jeho (ne)inkluzivity, závislostí, mezigeneračních traumat a všudypřítomného násilí. Spíš než jejich vnitřní prožívání je ale zdůrazňována samotná situace, kdy k nespravedlnosti a agresi dochází, a to právě skrze zmíněnou groteskní vykloubenost, s níž třeba ‍dost pracuje Josef Filip Kostka, představitel šikanátora ze základní školy. Naopak Jáchym Sůra přistupuje k ústřední postavě Marka velmi citlivě. V jeho podání se protagonista noří do introspekce s mírným odstupem, vrací se k bolesti z dospívání téměř pragmaticky, protože toho jinak není schopný, což se zrcadlí i v jeho často nepřítomném pohledu a rozvláčných gestech.    

Dominik: Pojetí postav, které popisuješ, ostatně dává smysl s ohledem na strukturu příběhu definovanou právě procesem vzpomínání. Marek v civilnějším podání Sůry je kombinací své minulosti i přítomnosti – jako jediný vystupuje v pozici subjektu a existuje i v současném okamžiku, tedy když se k těmto událostem vrací na základě zprávy o smrti svého dědy. Zbylé postavy však představují pouze otisky v jeho paměti. Hyperbola, s níž jsou vyzobrazeny, tak může odkazovat k tomu, jak si věci i lidi často pamatujeme: zveličeně, prostřednictvím několika výrazných rysů, které se nám vryly do paměti. Dobře je to vidět i na postavě dědy v podání Simony Pekové, výrazně stylizované pomocí specifických prvků: ulízlý účes, bledá pleť nebo objemný oblek.

Týna: Zároveň mě ale mrzelo, že se s tématem paměti v inscenaci nepracuje víc. Do její formy se vlastně nijak specificky nepropisuje, nepoukazuje se způsob, jakým se ke své minulosti v myšlenkách vracíme. Jedná se vlastně o sled epizod, které nejsou řazeny chronologicky. 

Dominik: To zviditelňování vlastní paměti je právě jedna z vrstev románu, kterou adaptace spíše upozaďuje. Mám tendenci ji srovnávat s Obyčejnou ženou Annie Ernaux v režii Elišky Říhové, kde se proces vzpomínání také silně reflektuje a jedná se vyloženě o ústřední princip struktury inscenace i prostoru. Tehdy pro mě bylo fascinující pozorovat, jak se tvůrčímu týmu podařilo tyhle literární postupy přenést do divadelního jazyka. 

Týna: Což by na druhou stranu nekonvenovalo s poetikou Ondřeje Štefaňáka, který místo křehkých obrazů volí zobrazování dramatických (a mnohdy vyhrocených) situací. Musím ale přiznat, že se mnou inscenace začala víc komunikovat v druhé polovině, kdy se výrazně „zklidnila“, což vyústilo v závěrečnou scénu smíření a tanec s diváky. I když se může zdát ukončování představení společným melancholickým ploužákem jako divadelní klišé, cítila jsem největší propojení s vnitřním světem hlavní postavy a procesem vyrovnávání se s vlastní minulostí. Karikovanost vedlejších postav vybledla, Marek se k nim konečně mohl vztáhnout jinak než přes řetězec bolestivých vzpomínek a přijmout je s určitou mírou pochopení. Protože Everybody Hurts. Sometimes.