O spolupráci CTM festivalu a Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz jsem pro Sporu psala už minulý rok. Ve svém textu jsem se tehdy věnovala performanci Cortex, na níž se podílela argentinská DJka a producentka Tayhana společně s Performance Group usazenou v Berlíně. Loňský formát byl vyloženě taneční, letos však prostřednictvím kooperace obou institucí vzniklo něco daleko jemnějšího a především méně spektakulárního.

Jako první přišla na řadu premiéra audiovizuální show Lunng hudebního producenta Sama Slatera, která se skládala z několika vrstev. Hudebníci a hudebnice se v průběhu performance dynamicky střídali ve hře na hudební nástroje a zněla také těžká experimentální elektronika plná zvukového designu. Čas od času ho podtrhoval intenzivní stroboskop, důležitou roli ale hrála i projekce složená ze záběrů z palubní desky auta. Vizuální komponent byl navíc doplněn o dvojici světel, svítících tak oslnivě, až velmi efektivně podporovaly představu, že na jevišti skutečně stojí automobil.

Intenzivní zážitek z první performance skvěle vyvážila druhá část, v níž se představila americká doom-folková hudebnice Emma Ruth Rundle. Jen za kytarového doprovodu odehrála několik písní tematicky se točících kolem ničivého požáru v její rodné Kalifornii, ruské agrese na Ukrajině, izraelské agrese na území Palestiny či skandálu Noama Chomského v kontextu nově zveřejněných informací o Jeffreym Epsteinovi. Do surových písní a naléhavého zpěvu čas od času vstupovaly také mluvené úvody hudebnice, které z celé události vytvořily útvar výrazně překračující pomyslné hranice koncertního média.

Přestože pro mě bylo zpočátku obtížné pochopit spojení těchto vystoupení v rámci jednoho večera, nakonec jsem z Volksbühne odcházela nadšená. Obě performance byly silně konceptuální, byť každá naprosto odlišným způsobem. První se nesla v představě děsivého roadtripu plného hutných zvukových kompozic, z nichž občas až bolely oči, uši a tělo. Druhá performance zase díky existenciálním textům a naléhavé kytaře podivně melancholickým způsobem nabídla určitou formu vypořádání se s tím, co se v současném světě děje.