V pražském Švandově divadle uvádějí od letošního Valentýna adaptaci nejromantičtějšího příběhu všech dob (i když po vzniku Heated Rivalry už o tom možná můžeme pochybovat) – Romea a Julii. Tvůrčí tým kolem režiséra Martina Františáka se nepouští do přehnané aktualizace. Příběh zasazuje do bezčasí, spoléhá na herectví a na Shakespearova slova. A spíš než ta o lásce nechává v překladu Jiřího Joska vyznít zábavné repliky, jako jsou briskní dialogy mezi Romeem a Mercuziem nebo výroky, které mají větší přesah do současnosti („peníze jsou horší jed než ten, co mi prodáváš“).

Nejde o nutně ostrou novou interpretaci, která by přesně vysvětlovala, proč mezi Monteky a Kapulety panuje spor. Spíš se ukazuje, že jsou si obě rodiny velmi podobné. Hned v úvodu stojí všechny postavy na scéně v bílých oděvech sportovních šermířů a provádějí výpady za zvuků mrazivé hudby s nádechem italského popu (složil ji Ivan Acher). Později se převléknou do téměř identických černých kostýmů. Jsou vlastně k nerozeznání a jejich nenávist nedává smysl. O to mrazivější je závěr, kdy rodiče stojí nad těly potomků. Milenci v podání Oskara Hese a Anety Kalertové si ale neleží v náručí – sedí, jako by celé tragédii, kterou nezavinili, vyčítavě přihlíželi.

Klíčové události mladistvého vztahu se povedlo vystavět bez patosu. Někdy se sice herecké pojetí dostane do přílišné exprese, například ve chvíli, kdy Julie „zemře“, a vypjatá reakce ostatních může působit až nechtěně komicky, povedenější scény ale převažují. Obzvlášť zábavné jsou slovní přestřelky Romea a Mercuzia. Jan Grundman se této role ujímá s naprostou lehkostí a navazuje na chemii, kterou s Hesem mají už z inscenace Dějiny násilí (je z roku 2022, stále ale vřele doporučuji). Kalertová – dvacetiletá herečka, která se poprvé představila jako skvělá Valérie v inscenaci Laterny magiky Valérie a týden divů – pojímá Julii dětinštěji než Hes Romea. Ten má podobně jako Mercuzio a Benvolio fazónu lehkomyslného floutka v nátělníku, kalhotách s vysokým pasem (vraťme je do módy) a řetízky na krku.

O to je koneckonců kouzelnější, když se tento postrach Verony bláznivě zamiluje a jediné, na co se zmůže, je ležet na zemi v rohu jeviště – a to i ve scénách, v nichž vůbec nevystupuje. Zkrátka ani nedokáže odejít. Herecky má Kalertová nad Hesem mírně navrch, je přirozenější a ani blankvers z jejích úst nepůsobí násilně. Její Julie je zamilovaná uvěřitelně a roztomile a není pochyb o tom, proč jí Romeo tak rychle propadl. Na plese třeba s velkým zápalem italsky zarapuje.

V zadním prospektu jednoduché bílé scénografie připomínající taneční sál se nacházejí dvě velké praskliny, jimiž postavy do výjevů vcházejí. Podobná „nakřáplost“ prostupuje celým příběhem, ve zdánlivé dokonalosti se objevují trhliny. V lásce smrt, na maškarním bále masky kostlivců. Nejsilnější je inscenace ve skupinových, vizuálně výrazných a stylizovaných obrazech, doplněných přesným svícením a hudbou. Během nich se totiž zcela stírají rozdíly mezi oběma rody, mezi „my“ a „vy“. Romeo a Julie ve Švandově divadle nakonec není příběh o lásce, ale o nenávisti a jejích důsledcích. A tragický konec je strhující právě proto, že ukazuje, jak kvůli malichernostem necháváme umírat… děti.