Nechtít děti, teda nechtít přivádět do tohohle světa další lidi. Bát se toho, jak se nám planeta před očima mění - jo, jak hoří. Obviňovat z klimatických krizí nám předešlé generace a sám toho moc nedělat. I tak mít výčitky, když jednou za dva roky za ten našetřený peníz letím letadlem někam k moři. Aha, moře jednou bude všude tam, kde bejt nemá a jeho teploty budou taky úplně nesmyslný. Maximálně tak třídit odpad, nepoužívat tolik jednorázových věcí, střídmě poučovat starší a úplné ignoranty a sám jím trochu být. Mít ale i tak pak klimatickou úzkost a zoufat si. Jo jo jo.

–––––

_{Foto Patrik Borecký}

V pražském divadle A Studio Rubín už přes rok uvádí inscenaci Endemité: Příběhy mizení. Ta vznikla na základě společného textu Dagmar Fričové a Matthiase Naumanna a pro trojici žen v jejím obsazení se stává platformou pro skečovité, schematické a humorně-potemnělé vyprávění o stavu naší planety a o těch, co se na ní množí a ubližují jí - o nás lidech. Tereza Hof, Halka Třešňáková a Jana Kozubková se v malém prostoru jakoby (vlastně doslovně) vysvlékají ze svých civilů a stávají se nositelkami řady situací a dějových linek. Tu jsou prapodivným cestovatelem v čase, který o klimatické krizi hlásal už dvě stě let zpátky, tu pařezem věštící budoucnost, jindy zase dvanáctiletou aktivistkou, která utekla z domova, aby na problematiku globálního oteplování upozornila.

_{Foto Patrik Borecký}

V režii Lucie Ferenzové, umělecké šéfky Rubínu, se taková názorová a hodnotová scénická výpověď prezentuje coby chaotická koláž s prvky řachandózních i zdánlivě smrtelně vážných momentů. Všechny tři herečky projevují um přeskakovat z polohy do polohy a momenty, v nichž představují konkrétní postavy střídají ty, kdy dění na jevišti zcizují a z civilních pozic jej komentují či moderují. Stand-upové skeče, jako ten o rodince, co jede lyžovat, i když na horách už žádný sníh není (představte si to jako Partičku…), vyvažuje pak snově seriózní linka, v níž v jakémsi magicko-realistickém hávu dochází k tomu už ale opravdu vážnému sdělení. Sál pozhasne, objeví se kouř, rozduní se temná hudba a ženy vyprávějí o temných a bolavých vodách naší planety, o jezerních duchách vědících pravdu a o moudrých lesích, které vlivem člověka vysychají a umírají.

Celek Endemitů ale není přeplácán jen režijně, dramaturgicky a scénicky. Ženy snad každou minutou přinášejí další a další plastové lahve, nové kousky oblečení, na telefon natáčejí živě promítané pozadí a na malém jevišti vytvářejí chaotickou změť, v níž se orientuje vlastně jen ztěží. Praštěnost a rozjuchanost jejich společné akce pak navíc dost bolavě upozaďuje možnost potenciálního edukativního a osvětového výkladu, který by v rámci daného tématu měl v dnešní době vyznívat jako alarmující varování a neoddiskutovatelný apel na většinovou společnost i celé vlády a státy.

_{Foto Patrik Borecký}

První odstavec celého textu je můj osobní přístup k tématu udržitelnosti a klimatické krize, jenže takový, který existoval dávno před zhlédnutím Endemitů. Dané téma inscenace v podstatě jen pojmenovává a konstatuje. Působí tak coby vyprázdněná schematická agenda klouzající se leda tak po povrchu. Varuje varované, přesvědčuje přesvědčené a straší vystrašené. A vlastně ani to ne.