Divadlo v Dlouhé pod novým vedením má za sebou druhou premiéru sezóny, tentokrát v rámci cyklu Krátká Dlouhá, jenž zahrnuje komorní inscenace uváděné v prostoru divadelního foyer. V pojetí režisérky Elišky Balog a scénografa Jakuba Šulíka se ze vstupní haly stává plně vybavený, útulný hotelový pokoj. Ten obývají dvě ženy (Eva Hacurová a Kristýna Jedličková) a především vzpomínky na jejich intenzivní, spalující a vyčerpávající milostný vztah.

Inscenace mladého tvůrčího týmu vychází z oceňovaného francouzského románu Pauline Delabroy-Allard Taková je Sarah, který sleduje příběh dvou žen ve středním věku, nejmenované vypravěčky a houslistky Sarah. Ty se setkávají, zahoří intenzivní láskou, prochází náročným coming outem a posléze se bolestně rozchází. Osudová láska – a zvlášť pokud je toxická – se ale nesnadno opouští. Zůstává v myšlenkách, místnostech, předmětech, nedokončených rozhovorech a náhodných nočních telefonátech.

Stejně jako literární předloha volí inscenace výhradně perspektivu vypravěčky, která se k příběhu zpětně vrací. Reflexe minulosti pro ni představuje formu osamostatnění, první krok, jak se od vztahu posunout dál. Eva Hacurová tak zastává téměř monodramatickou roli, Kristýna Jedličková zase skoro němou, byť hotelový pokoj prakticky neopustí. Přichází bez pozvání, skládá ložní prádlo, zapíná neustále hučící vysavač, je všudypřítomná, živá. Hacurové vypravěčka naopak v ničivém vztahu pozbývá energie, Sarah ve stylizaci upírky ji doslova vysává. Je tedy na ní, aby skrze vyprávění opět převzala nadvládu nad svým životem, nad svými myšlenkami i vzpomínkami. 

Tématu vzpomínání a vyrovnávání se s minulostí se ostatně Eliška Balog věnovala už v Obyčejné ženě podle předlohy Annie Ernaux, v níž režisérčin vysoce obrazový jazyk přesně ztvárnil fragmentárnost lidské paměti. Inscenací Ona je živá však dokazuje, že umí zpracovat i značně lineárnější příběh, přičemž nezanevírá na důraz na vizualitu, metaforičnost ani svůj specifický humor. Ten dovádí herecké duo k dokonalosti: Jedličkové Sarah se ve vzpomínkách stává až komiksovým padouchem zhmotněným mechanickými pohyby a groteskní mimikou, Hacurové vypravěčka umně přepíná mezi realistickým emočním vypětím a sympatickou sebeironií. Nakonec samotné opouštění nezdravého vztahu není jen přímočarou cestou odpoutání se od „padoucha“ a truchlení, ale dlouhým a turbulentním nořením se do sebe sama, kdy může být humor jedním z mnoha obranných mechanismů.