Ibsena jsem měl vždycky rád. Depresivní postavy, masivní existenciální krize, sebevražda laškovně číhající za každým rohem, bohatí lidé, kteří nevědí, co se životem – prostě cunty aesthetic nálož konce 19. století s příměsí estetiky Lany Del Rey a grunge coded období, které jsme zažili kolem roku 2016 na Tumblru.

Ještě radši mám odvážné jevištní adaptace velkých evropských i světových klasik, které na dekády a stovky let starých textech stále nacházejí něco nového, svěžího a třeba i neobjeveného, co může zaujmout i dnešního člověka. Ale Heda Gablerová, březnový přírůstek pražské Činohry Národního divadla, mi taková bohužel nepřišla.

Na konci ukřičeného deklamačního večera s rádoby komickými aktualizacemi a zhruba tak nulovou prací s alespoň nějakou choreografií mi zůstala jen vzpomínka na sugestivní scénografii v podobě ultraminimalistické domácnosti odstřižené od okolního světa. Právě scéna a také herectví Pavly Beretové v hlavní roli dokázaly alespoň částečně udržet inscenaci pohromadě. Že by to ovšem stačilo, se říct nedá.

Maďarský režisér Viktor Bodó vzbudil pár let zpátky vyloženě pozitivní rozruch na plzeňském festivalu Divadlo svým Romeem a Julií z automyčky. Nyní zasadil bolavý a strastiplný příběh manželského páru do hypermoderního domu někde v lesích za Oslem. Střet nově nastěhované rodinky s až futuristickými udělátky v jejich haciendě, se stává základem zhruba dvou milionů „vtípků”, táhnoucích se celou dvě a půl hodiny dlouhou inscenací. Omrzí se to hned.

Dalším aktualizačním prvkem jsou patrně závislosti a jejich zhoubný vliv na člověka – kdybyste náhodou nevěděli, jak všelijak se dají užívat návykové látky, stačí zajít na Hedu, kde vám režie takové příklady naservíruje zhruba každou třetí minutu. Mezi nimi se pak v pozadí roztomile rozvíjí dobře známý příběh zhrzené paničky Hedy, která ve svém životě prostě potřebuje zažít něco velkolepého a mermomocí chce ovládat cizí životy (same, sis). Beretová jí dodává velkolepě drásavou hloubku, jenže orloj herců, hereček a jejich postav se kolem točí v mechanickém rytmu, který její výkon spíš rozmělňuje, než aby mu vytvářel oporu.

V atraktivní a sofistikované scénografii sestávající z chladných stěn moderní vily a divokého lesa za zdmi a skly (jestlipak to není nějaká metafora…) sleduji jen koncepčně vyprázdněnou a schematickou podívanou, která mě i přes výkon hlavní představitelky opravdu neskonale nudí.

Nehodlám prskat nic ve stylu: „Na Ibsena mi nesahejte”. To naopak. Spíš netuším, proč taková adaptace musela vzniknout dnes, a co by mělo být jejím sdělením. Hraje se o toxických vztazích, toxických látkách nebo o toxické společnosti, která chce víc a víc? Já totiž netuším. A od inscenace, které se patrně díky mezinárodní spolupráci dostalo opravdu masivního PR, bych víc a víc opravdu očekával.