performer Daniel Nerlich a jeho stínové identity v inscenaci /Imagine: hellos and goodbyes, Foto: M. Korbel
Ve chvíli, kdy začínám psát další kapitolu o avatarech jako performativním prostředku, se objevují následující zprávy ze světa: Kromě toho, že si poradce slovenské ministryně kultury myslí, že Země je placatá, také: „Zpěvačka FKA Twigs na tiskové konferenci uvedla, že vytvořila svůj Deep Fake a v několika světových jazycích začala prostřednictvím umělé inteligence komunikovat se svými fanoušky tak, aby se mohla naplno věnovat hudbě.”[1] A také: „Ukrajinské ministerstvo zahraničí má novou AI mluvčí - Victorii Shi (Stručnyj Intelekt)”[2], Ukrajinský úřad chce díky tomu šetřit lidské zdroje a nechat diplomaty se soustředit na důležitější úkoly. Mluvčí Shi je prvním digitálním prototypem politické funkce a shodou okolností vypadá tak trochu jako britská zpěvačka FKA Twigs. Jedná se o transhumanismus v praxi? Tři hlavní pilíře transhumanismu totiž jsou: super-inteligence, super-dlouhověkost a super-wellbeing.
O potřebě transcendence ani o transformaci, ve které se nacházíme, není pochyb a otázkou zůstává: jak posthumanistickou zkušenost reflektuje současná česká kultura a divadlo? Díky spolupráci s německými tvůrci a výzkumu, který částečně provádím v německojazyčném prostředí, čerpám inspiraci a usiluji o to, aplikovat výzkum dále jak v teorii, tak divadelní praxi i v prostředí českém. Odpověď na zmíněné otázky nemusí být nutně v použití digitálních inovací na jevišti (i když divadlo jako médium od svého vzniku využívalo další možná a nová média jako nástroje), ale právě naopak – mohou ji přinášet dramaturgické a performativní prostředky a práce s tělem, které odráží naši ztrátu jistoty nebo informace o tom, co znamená být lidskou bytostí. Není konec konců technologie součástí nás samotných? A mohla by být nástrojem, jak lépe poznat sebe sama?
V kontextu divadla a performativity v posthumanistické a transhumanistické éře aspiruji zkoumat, jak se pojem člověka redefinuje a přehodnocuje ve světle technologického pokroku, zejména v oblastech jako umělá inteligence, biotechnologie (biotechnologie je multidisciplinární obor, který zahrnuje integraci přírodních a technických věd s cílem dosáhnout využití organismů a jejich částí pro výrobky a služby) a kyborgologie (obor, který zkoumá interakci mezi člověkem a technologií z antropologické perspektivy).
Posthumanismus zpochybňuje tradiční pojetí toho, co znamená být člověkem, a naznačuje, že lidská identita není pevně daná, ale spíše proměnlivá a neustále se vyvíjející. Tento pohled uznává vliv technologií na lidskou existenci a zkoumá možnosti překonání biologických omezení.
Divadlo je již dlouho prostorem pro zkoumání a redefinování norem a identity, dějinnosti a ztělesnění. V posthumanistické éře poskytuje divadlo platformu pro bádání o tom, jak se technologie prolíná s lidskou zkušeností a jak utváří naše chápání sebe sama a světa kolem nás. V čem jsou nové technologické nástroje jiné než ty dosavadní? Uvedu příklad: pro vizualizaci našich snů, představ o sobě a o světě jsme vyvinuli štětec, barvy a plátno, nyní tu máme digitální programy generující naše myšlenky. V našem vědomí a podvědomí je vše odjakživa ukryto, a nyní je tu nový, jiný způsob, jak naše podvědomí materializujeme či de-materializujeme. Fyzická realita je vlastně virtuální, zatímco jedině vědomí je skutečné, existující. Jak na svém Facebookovém účtu píše česká filozofka technologie Dita Malečková:
„Naše vnímání světa je virtuálně generované mozkem. Všechny vnímatelné objekty jsou reprezentací mysli, interpretované z perspektivy vlastního já. Osobní já je také reprezentace a lze ji dekonstruovat. Vnímání reality je trans.“[3]
Tvrzení není daleko od uvažování francouzského filozofa Maurice Merleau-Pontyho. Ústředním tématem fenomenologického bádání (Phénoménologie de la perception, 1945) je jeho víra ve fyzické schopnosti člověka vyrovnat se se světem, přičemž tělesnost definuje jako základní spojení ducha a těla. Jeho filozofické dílo znamená významný odklon od západního dualismu, čímž rehabilitoval roli těla v západním myšlení a sjednotil ho s myslí. Ponty tvrdí, že naše chápání a intelektuální schopnosti jsou hluboce zakořeněné v těle, a považuje lidskou formu za subjekt i objekt, jehož prostřednictvím vnímáme svět a komunikujeme s ním. Naše tělesná existence zásadním způsobem formuje naše kognitivní zkušenosti a interpretace.
Potřebujeme potom tzv. „umělou inteligenci”? Tím, že je přítomna, tak to vypadá, že ano, stejně jako potřebujeme akceptovat vývoj a evoluční proces a fakt, že je umělá inteligence součástí nás samotných. Jedině tak se lze vyhnout dystopickým verzím budoucnosti.
Performativita
V návaznosti na teorie Judith Butler se performativita vztahuje k myšlence, že identita není vrozená, ale spíše konstruovaná prostřednictvím performativity a opakování. V posthumanistickém kontextu performativita přesahuje rámec lidských aktérů a zahrnuje i ne-lidské aktéry, jako jsou umělé inteligence, roboti a další formy technologií, ale i zvířata, rostliny atd. V divadelním umění frekventovaně vystupují postavy nebo účinkující, jejichž identity stírají hranice mezi lidským a ne-lidským, organickým a syntetickým. Může jít o používání protéz, nositelných technologií, virtuální reality nebo jiných prostředků, které mění nebo rozšiřují tělo. Tranzice – pohyb a transformace – proměna – ve které jsme neustále, je součástí našeho bytí. Není potom performativita (kupříkladu reflektování této tranzice) přirozenou součástí našeho pohybu, stejně jako potřeba „pomocníků” na této cestě – avatarů, extenzí, asistentů, protéz, nových identit?
Při zkoumání možností posthumánního vývoje se setkáváme také s etickými otázkami, které se týkají jednání, autonomie a důsledků technologických výkonů. Kdo může definovat člověka? Jaké jsou důsledky spojení lidských a ne-lidských prvků v performanci? Celkově nás divadlo a performativita v posthumánní éře vybízejí k přehodnocení našich předpokladů o identitě, ztělesnění a hranicích mezi člověkem a strojem. Vyzývají nás, abychom si představili nové formy vyjádření a nové způsoby chápání sebe sama ve vztahu k technologiím.
Performativita avatarů je fascinující oblastí mého výzkumu, zejména v kontextu digitálního umění, virtuálních prostředí a online komunit. Zároveň pracuji s uvažováním o tzv. „reálných avatarech” a maskách, kterými mohou být nejen naše sociální identity, ale například i herci, kteří jsou fyzicky přítomni na jevišti, nebo postavy, se kterými se ztotožňuji ve filmovém záznamu. Avataři umožňují uživatelům konstruovat a prezentovat různé aspekty identity ve virtuálním prostoru. Tento proces utváření identity může zahrnovat výběr vzhledu, vlastností a chování avatara, které se mohou lišit od jeho offline já, což vede k otázkám o autenticitě, sebevyjádření a performativní povaze identity.
Stínové identity poskytují uživatelům také pocit ztělesnění a zastupování ve virtuálním prostředí, což lidem umožňuje pohybovat se v digitálním prostoru a interagovat s ním způsobem, který odráží fyzické činnosti a zkušenosti. Performativní aspekty chování avatarů mohou ovlivňovat sociální interakce, vztahy a vytváření virtuálních komunit i IRL (i ve fyzickém světě). Zároveň někteří digitální tvůrci tvrdí, že poskytují své reálné tělo k tvorbě toho virtuálního. Jedním z příkladů je berlínská umělkyně ruského původu Alla Pop, která pracuje s avatary a pohybuje se na pomezí performance, hudby a výtvarného umění.
Umělci zkoumají tvůrčí potenciál avatarů v kontextu digitálního performativního umění a využívají je jako nástroje pro sebevyjádření, vyprávění příběhů a zapojení publika. Avatary lze naprogramovat tak, aby prováděly stanovené akce, reagovaly na vstupy uživatele nebo komunikovaly s jinými avatary v reálném čase, čímž se stírají hranice mezi lidskými a digitálními performery.
Používání avatarů ale také vyvolává otázky týkající se dynamiky moci, reprezentace a etiky ve virtuálním prostředí. Témata, jako je gender, rasa a handicap, jsou často vyjednávána prostřednictvím designu avatarů a jejich vystupování, což poukazuje na složitou interakci mezi virtuálními a reálnými identitami. Pokroky v technologii virtuální reality rozšířily možnosti způsobu práce s různými programy a nástroji a umožnily uživatelům obývat digitální prostředí a interagovat s ním více pohlcujícím způsobem. Performativní potenciál avatarů se zvyšuje ve virtuální realitě, kde se uživatelé mohou zapojit do svého okolí sledováním pohybu celého těla a pomocí prostorového zvuku (motion capturing apod.). Zkoumáním performativity avatarů v těchto kontextech můžeme probádat, jak jsou digitální identity konstruovány, vyjednávány a předváděny ve virtuálních prostorách, stejně jako důsledky pro sociální interakci, umělecké vyjádření a kulturní kritiku.
Významným umělcem v této oblasti je britský básník a digitální tvůrce Ed Atkins. Atkins je britský umělec známý svou prací v oblasti videoartu a digitální animace. Často vytváří hyperrealistické digitální avatary, přes které se zabývá otázkami identity, technologie a lidského údělu. Atkinsova díla stírají hranice mezi virtuálním a reálným, vyzývají diváky, aby zpochybnili autenticitu toho, co vidí, a zpochybňují konvenční pojetí ztělesnění. S pro něho typickým černým humorem kritizuje lidskou fascinaci virtuálními světy tím, že vytváří svůj vlastní a využívá digitální tělo, aby nám připomněl naši vlastní fyzickou podstatu.
Atkins, který využívá nejmodernější digitální technologie při výrobě i zobrazování, je známý především svými videi ve vysokém rozlišení, prostorovou zvukovou stopou a digitální kompozicí - spíše než kresbami a kolážemi, které jsou stejně působivé a stejně zlověstné jako jeho digitální díla. Ale teprve v roce 2012 „nebo tak nějak“ vstoupil Atkins na pole počítačem generovaných obrazů jako umělec:
„Snažil jsem se přijít na to, na co namířit fotoaparát, co by fotografické zobrazení mohlo přinést kritického a nového, co by se týkalo jeho předmětu. CGI (computer-generated imagery pozn. red.) se tomuto problému vyhýbá: je generativní. Mohu stavět od nuly, štěpit velmi blízko společenskému diskurzu, protože generované obrazy nikdy nespadají zpět do bezprostřednosti reality, ale spíše ji hmatatelně obcházejí,“ vysvětluje. Atkins přitom zkoumá způsob, jakým prožíváme realitu ve světě, který se stává stále více virtuálním, a zabývá se existenciálními otázkami, jak v digitalizovaném, „odhmotněném” světě prožíváme lásku, sex, smrt a vztahy.
Atkinsova videa kombinují animované obličeje, části těla, zvířata, tekutiny – v podstatě všechny věci, které je nejobtížnější animovat digitálně – s opakujícími se úryvky mluvených textů, poezie, hudby a rytmického zvuku vytvářejí ponurý fantazijní svět, v němž je tělo digitální fantazií. Atkinsonův způsob práce komentuje sociální sítě a virtuální společnosti a propojuje je s těmito jím vytvořenými světy, v nichž si můžeme hrát s různými verzemi sebe sama. Atkins pracuje převážně na svém laptopu a vytváří avatary své vlastní osoby, přičemž k oživení těchto syrových a emotivních digitálních dvojníků používá vlastní hlas a pohyby; umělec v oněch videích doslova hraje. „Přemýšlím o rozšíření pojmu ‚performance‘, aby zahrnoval výpočetní výkon počítače, způsoby, jakými se něčemu daří být ‚skutečné‘ přesvědčivé. V těchto souvislostech se moje videa sama prezentují.“ (Joline Platje v rozhovoru s Edem Atkinsnem pro GlamCult, www.edatkins.co.uk)
Německá režisérka Susanne Kennedy (jejíž práci jsme měli možnost vidět i v Praze, ale rozhodně stojí za to, navštívit berlínskou Volksbühne a podívat se na její poslední představení The Work) je známá svým inovativním přístupem k divadlu, v němž se mísí prvky performance, videa a technologie. Její díla často zkoumají témata moci, identity a konstrukce reality. Její inscenace se vyznačují vizuálně působivými obrazy a pohlcující atmosférou a vytvářejí jedinečné divadelní zážitky, které posouvají hranice tradičního jevištního umění. Spolupracovník Kennedy, Markus Selg je německý umělec známý svými multimediálními instalacemi, které zahrnují video, sochy a performance. Ve své tvorbě se často zabývá tématy mystiky, rituálů a podvědomí. Selgova díla často obsahují abstraktní obrazy a symbolické motivy a podněcují diváky, aby se zabývali mystikou a neznámem. Kennedy a Selg společně spolupracují na různých projektech, které spojují jejich zkušenosti v oblasti divadla a výtvarného umění. Výsledkem jejich spolupráce jsou často vizuálně a tematicky velice stimulující představení, která zpochybňují vnímání diváků a vybízejí je k prozkoumání nových oblastí a zkušeností.
Společně s německým divadelním uskupením FARN KOLLEKTIV (jehož stálým členem je berlínský choreograf a dramaturg, také ředitel mnichovského tanečního festivalu DIVE Tobias Staab) jsme v roce 2024 pracovali na vývoji performance, která nese název /Imagine: hellos and goodbyes [4].(/Imagine je kód často využívaný k promptingu - generování dat. /Imagine: hellos and Goodbyes mělo premiéru 28. 11. 2024 v kulturním centru E-werk ve Freiburgu a bude uvedeno jako hostující inscenace v Olomouckém divadle Central 03. 03. 2025). Ve zkratce jde o vyrovnávání se se smrtí a přijímání smrti jako součásti života a jak se pohled na fenomén smrti a na rituály vlivem digitálních technologií proměňuje.
performer Daniel Nerlich a jeho stínové identity v inscenaci /Imagine: hellos and goodbyes, Foto: M. Korbel
Po prvním setkání inscenačního týmu v dubnu v Berlíně jsem s Tobiasem Staabem diskutovala na téma avatar jako stínová identita, neboť s avatary ve svých projektech, jako je Autonomous Avatar, pracuje již delší dobu:
1. S avatary pracuješ ve své tvorbě již dlouho. Co pro tebe avatar ztělesňuje (znamená)? Co je to autonomní avatar? A co je to nedokonalý avatar? Mluvili jsme o tom, že avataři v digitálních virtuálních světech falešně představují dokonalé verze lidí, ale mě zajímá, jak mě tyto „stínové identity“ nutí zabývat se fenomény stáří, změny a jinakosti. (Někde jsem také četla, v knize o robotických loutkách od jednoho českého autora, že tyto „náhradní identity“ mohou nejen beztrestně páchat hříchy za nás, ale mohou nám také pomoci nést břemeno našich vlastních hříchů.)
Především, avatar je postava z hinduistické teologie. Odkazuje na boha, který na sebe bere fyzickou podobu, aby mohl chodit po zemi... Dnes se o postavě ve videohře obecně mluví jako o avatarovi... Jde tedy o umělou tělesnost, kterou přijmete, abyste mohli fungovat v jiném světě... Přijímáte novou identitu – a to je něco, čím se v současné době velmi zabýváme. Otevírá nám tedy digitální svět možnosti, jak na sebe vzít jinou – možná vícenásobnou – identitu? Identita tak získává jinou kvalitu, než je ta, která ji charakterizovala v 19. století. Už neztělesňuje trvalost v čase, ale spíše označuje stav, kterým se dočasně prochází. To, co zní jako formule svobody nových možností, se v naší neoliberální realitě rychle změnilo v požadavek, který vstupuje do našich životů jako nutkání být flexibilní. Ale zůstaňme v digitální sféře: pokud si mohu zvolit identitu, pak mám přirozeně tendenci jednoduše realizovat určité ideály nebo ideální představy, které o sobě mám... Myslím, že právě proto se v digitální sféře obvykle setkáváme s groteskním přeháněním představ o dokonalosti. Obvykle jde o svalnatá mužská těla nebo přehnané ženské tvary v souladu s aktuálním ideálem krásy... Kyberfeminismus si na to stěžoval už v 90. letech, že v nekonečných možnostech kyberprostoru (jak se mu ještě v 90. letech říkalo) jsme prostě vrženi zpět do binárních tělesných modelů a tradičních ideálů krásy... Bylo by však mnohem zajímavější představit si v digitálním světě jiná těla, včetně stárnoucích těl nebo jiných tvarů těla... Bylo by zajímavé vidět avatary, kteří by mohli odrážet zranitelnost člověka, a ne jen ideál dokonalosti... Protože když vidím ty dokonalé, hladké povrchy digitálních avatarů, nevyhnutelně si vzpomenu na své křehké, ubývající, umírající tělo.
2. Pro mě může být herec na jevišti také avatarem. Když herec komunikuje se svým vlastním digitálním avatarem tady a teď, představuji si, že je to něco jako nekonečné množství zrcadel, která se navzájem odrážejí. Alenka se vydává do říše za zrcadlem, aby se dozvěděla něco o sobě a možná se postavila realitě vlastní zranitelnosti. Je cílem vaší práce, aby diváci něco takového během představení zažili? Co bys rád zažil jako divák ty?
Těžko mohu spekulovat o tom, co prožívají diváci. Původně jsme záměrně pracovali s tancem, a ne s herectvím, abychom k tomu přistupovali spíše z fyzické než psychologické perspektivy. Ani pro mě není snadné přistupovat k tématu verbálně. To, co nazýváš zrcadlovými osami, bych spíše popsal jako utváření vztahů – jev, který nutně vzniká, jakmile přijdeme do kontaktu s lidskými těly, a který je zvláštním způsobem akcentován v jevištní nebo instalační situaci. V těchto vztazích se stávají fyzicky hmatatelné síly, které se neomezují na čistě lidské interakce, ale které vznikají mezi těly. Nemám na mysli jen lidi, ale také zvířata, rostliny a předměty. Digitál funguje díky své nehmotné povaze zásadně jinak. Spíše má tajemný charakter snů, a proto má velkou přitažlivost. Ale pro mě je to vždy také fantazie fyzického rozpuštění... Myslím, že právě to mě v této souvislosti stále znovu fascinuje a dojímá.
3. Během divadelních performancí v hledišti zažíváme nové emoce a zkušenosti znovu a znovu a s pomocí dvojníků herců, vnímáme, umíráme znovu a znovu. Představuji si, že představení s pracovním názvem /Imagine: hellos and goodbyes nás může povzbudit k tomu, abychom smrt přijali jako součást života a nevystavovali se tak nebezpečí útěku do jiných světů a identit prostřednictvím strachu a potlačování – ať už do digitálního světa nebo jiného. Co si o tom myslíš? A vidíš v nevědomém používání digitálních technologií nějaké nebezpečí?
Pro začátek je dobré o smrti znovu více mluvit. Domnívám se, že tabuizování a vylučování smrti z našeho myšlení není zrovna spásný způsob, jak přistupovat k životu. Zabývat se smrtí vždy znamená přemýšlet o životě. V souladu s tím si myslím, že je důležité vést tuto diskusi a přijmout smrt do středu našeho života. Smrt se týká nás všech. V souvislosti s digitálním světem to vyvolává mnoho otázek: digitální svět znamená zpřístupnění celého světa, bezčasí, zatímco smrt znamená jistý druh usebrání se. Datové záznamy a informace kolující po internetu nečiní smrt hmatatelnější. Digitál je navíc svůdný prostor plný skrýší a temných míst a nabízí potenciál pro nové touhy a závislosti v mnoha různých podobách. Jednou z těchto tužeb může být překonání smrti, téměř náboženská naděje v příslib spásy, který technologie nabízí. A přestože je tedy obtížné tyto perspektivy sladit, je pozoruhodné, že prolínání fyzické a digitální reality charakterizuje náš smysl pro realitu do té míry, že v těchto technologiích hledáme odpovědi. Mám na mysli transhumanistické myšlenky, jako je uložení vědomí jako souboru dat. Jsou to názory, které až dojemným způsobem odhalují lidskou potřebu transcendence (Nebo strach? pozn. aut.). Spíše to pozoruji, než abych to odsuzoval. A nemyslím si, že umělecké dílo může udělat víc než klást takové otázky a doufat, že budou rezonovat ve společenském diskurzu.
4. Naposledy jsme spolu mluvili o mizejících rituálech. Co takové mizení znamená pro lidstvo? Jak důležité je pro dnešní lidi zachovávat staré rituály a co znamená vytvářet nové?
Rituály vnímám především jako kolektivní choreografie, které vytvářejí společenství. Zajímavý pro mě není ani tak konkrétní význam v určitých kulturách, ale to, že existuje mechanismus, performativní fyzické provedení, které má silné účinky na psychický stav. Rituály mají v západní společnosti pochybnou pověst, protože se zdá, že implikují rozpuštění subjektivity. Zejména v Německu bývají lidé skeptičtí k jakékoli formě ideologické kolektivity – v neposlední řadě kvůli nacionálněsocialistické minulosti. A kult individuality a autenticity naší postkapitalistické současnosti také oslavuje spíše „já“než kolektivní „my“ jako sebeobraz. O této otázce jsem v posledních letech hodně přemýšlel prostřednictvím své práce s těly v tanci, ale také prostřednictvím konfrontace se smrtí v různých kulturách. Rituály jako kolektivní praktiky se staly důležitou součástí mé práce a znovu a znovu zažívám jejich účinnost. Protože je vnímám především jako mechaniku, jako choreografii, není pro mě otázka starých či nových rituálů tak důležitá jako pro někoho, kdo se zabývá například zachováním kulturních tradic. Zajímá mě spíše přechod od fyzického k mentálnímu pohybu, spojení od nevědomí k vědomí, které má v sobě vždy něco tajemného.
performer Daniel Nerlich a jeho stínové identity v inscenaci /Imagine: hellos and goodbyes, Foto: M. Korbel
Autonomní avatar
Tobias Staab v roce 2020 vytvořil ve spolupráci se scénografkou Nadjou Sofia Eller první taneční performance na toto téma Autonomous Avatar. Představení jsem měla možnost vidět v rámci festivalu A maze Fest v Berlíně v květnu 2024. Koncept kombinace živých tanečníků s naprogramovanými avatary se týká posthumanismu a prolínání technologií s performativním uměním. Použití naprogramovaných avatarů vedle živých tanečníků otevírá řadu tvůrčích možností pro zkoumání vztahu mezi lidským tělem a digitálními reprezentacemi, stejně jako interakce mezi fyzickým a virtuálním prostorem. Performativními způsoby maže hranice mezi reálným a virtuálním a vyzývá diváky, aby přehodnotili své vnímání ztělesnění a přítomnosti v představení. Jeho představení jsou příkladem toho, jak se umělci zabývají těmito myšlenkami v praxi...
Na podzim roku 2024 jsem se zúčastnila festivalu PAD ve Wiesbadenu, který se zabývá využitím digitálních technologií v performanci a prezentuje taková díla. V rámci workshopu s již zmíněnou tvůrkyní Alla Pop účastníci obdrželi následující dotazník. Pokud máte chuť a čas, odpovězte na tyto otázky a ponechte si je k rozjímání nebo diskutujte a odpovědi posílejte na andrijanka1@gmail.com.
1. Kde a jak se setkáváte s umělou inteligencí? Kde se vám AI zdá spíše neviditelná?
2. Čeho se nejvíc bojíte v souvislosti s AI technologiemi? A co vám v souvislosti s AI dodává sílu?
3. Jak tyto technologie ovlivňují svět kolem vás? Jak ovlivňují vaše tělo, vaši mysl, vaše vztahy, komunitu?
4. Je něco, co byste rádi v tomto směru změnili a jak?
Andrijana Trpković
Text je součástí cyklu, jehož první díl naleznete zde.
Poznámky pod čarou:
[2] https://cc.cz/vytvorila-ji-umela-inteligence-ale-nepoznate-to-ukrajinske-ministerstvo-zahranici-ma-novou-mluvci/
[3] Originál citátu, který byl uveden v angličtině: „Our perception of the World is VR generated by the Brain. All experienceable objects are representations of the mind, interpreted from the perspective of self. The personal self is representation too, and can be deconstructed. The perception of reality is a trance.”
[4] /Imagine: hellos and Goodbyes mělo premiéru 28. 11. v kulturním centru E-werk ve Freiburgu a bude uvedeno jako hostující inscenace v Olomouckém divadle Central 03. 03. 2025