Festival Antická Štvanice pořádaný souborem Tygr v tísni a VILOU Štvanice letos přinesl do plenéru pražského ostrova nové zpracování mýtu o Alkéstis, jež se obětuje pro svého muže Adméta a zemře. Autor nové Alkéstis Matěj Samec vyšel především ze hry dramatika Eurípida a napsal poetický text o čtyřech postavách – lépe řečeno několik dlouhých monologů, které mýtus přibližují k současnosti.

Režijně-dramaturgický tým ve složení Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková postavy umisťuje na velké stříbrné lesklé schody, které připomínají hrobku. Nacházejí se v blízkosti vltavského hučícího jezu, jenž neustále upomíná na přítomnost řeky Styx. Na začátku vystoupí Rosalie Malinská v roli Alkéstis (od 8. září ji vystřídá Veronika Vysoká Lapková). V atmosféře nadpřirozena a nejistoty, doprovázené jemným pohybovým projevem (ale na druhou stranu výraznou dikcí), vypráví o značně neuspokojivém životě své postavy. Alkéstis je manželkou bohatého vládce, má s ním dvě děti, pro něž žije – nic jiného ani dělat nemůže. A tak se v zoufalství a jakémsi duchovním deliriu, které se projevuje zpívaným pronášením modlitby k bohu Appolónovi, rozhodne spáchat sebevraždu. Od té doby už její příběh až bizarním způsobem vypráví někdo jiný.

Nejprve za ni slovo přebírá její manžel v podání Tomáše Havlínka (ze všech nejzábavnější a také nejlépe ztvárněná postava – je to trochu povrchní hlupák, který na nás hraje i smutek) a jeho otec Férés (Tomáš Petřík), později namachrovaný Héraklés (Jiří N. Jelínek), který Alkéstis jako u Eurípida nakonec vyvede z podsvětí. První dva se hádají nad jejím hrobem. Admétos zde představí teorii, že se pro něj Alkéstis obětovala, aby nemusel zemřít sám. Přitom to ale vypadá, že jen před polis zamlčuje „trapný“ fakt, že jeho dokonalá žena spáchala sebevraždu, protože byla ze života s ním až tak moc nešťastná. Ale opravdu se Alkéstis zabila, nebo je to celé metafora?

V této nejasnosti tkví největší problém inscenace – není úplně jasné, co má překrývání „realistické“ a „mytické“ fabule znamenat. Tyto dvě roviny se navzájem spíš znejasňují, než aby se významově posilovaly. Je Alkéstidina sebevražda současným překladem antické oběti, nebo je veškeré dění jen její poslední vidina? Tvůrčí tým vytvořil docela silnou současnou interpretaci Alkéstis jako ženy, která se ve vztahu postupně vzdala vlastního života. Pro manžela se obětovala již dávno před smrtí, když mu dala celý svůj život a všechny své touhy, porodila mu děti, starala se o něj. Sama nemá žádné ambice a, jak několikrát opakuje, vždycky dělala, co se jí řeklo. Jako by se inscenátorům mytologie – hlavně role Féréta a Hérakla – jen pletla, a navíc vedla k řetězení mnoha motivů: smrt a její přijetí, deprese, víra i její zneužívání (s bohem se tu díky vizuálním symbolům ztotožňuje sám Admétos), ageismus, pokrytectví… Inscenace je otevírá, ale jen málokdy je skutečně propojí s antickým vyprávěním, které je má nést.

Je vlastně obdivuhodné pokusit se každý rok vytvořit českou reinterpretaci antického příběhu. Nemůžu se ale nezeptat, zda by nestačilo vrátit se k původním textům, nebo spíš napsat pro zvolené téma hru mýty zcela nezatíženou. Do nové štvanické inscenace se po celou dobu přimotává snaha udržet čitelnou antickou linku, aniž by bylo zřejmé, co nového současnosti přináší. A je tak bohužel nakonec zbytečná.