Už druhou sezonu vybírá porota sestavená a organizovaná platformou Podhoubí laureáty navržené na udělení Ceny Josefa Balvína. Na základě dohody mezi vedením Pražského divadelního festivalu německého jazyka a redakcí Podhoubí zveřejňujeme návrh na udělení CJB za sezonu 2025/26.

Festival se rozhodl udělit Cenu Josefa Balvína inscenaci Projekt Casanova: Jak voní ramlice, české adaptaci hry Petera Wekwertha Der Duft der Häsin v podání souboru Geisslers Hofcomoedianten. Repríza k této příležitosti se odehraje 23. 11. ve VILE Štvanice. Na následujících řádcích otiskujeme zdůvodnění výběru všech nominovaných děl, z nichž na základě doporučení poroty vedení festivalu letos volilo.

Členstvo poroty – teatroložka a překladatelka Zuzana Augustová, teatrolog a editor Tomáš Kubart, kritička a doktorandka divadelních studií Eliška Raiterová, kurátorka, kulturní manažerka a překladatelka Barbora Schnelle a student*ka divadelní vědy a germanistiky Pavel Maršálek – se ve složení pro ročník 2025/2026 sešli za účelem ocenění inscenací, které posouvají hranice současného divadla jak esteticky, tak společensky.

 

Nekonečný příběh (Michael Ende, režie Adam Steinbauer, Divadlo Polárka, premiéra 1. 11. 2025)

 

 

Porota se rozhodla ocenit režijně-dramaturgickou koncepci Adama Steinbauera a Dagmar Haladové, kteří představili v Divadle Polárka odvážnou a myšlenkově vrstevnatou adaptaci fantasy románu Michaela Endeho Nekonečný příběh (1979). Inscenace důsledně překračuje rámec dobrodružného vyprávění a akcentuje temnější a komplikovanější existenciální rovinu předlohy, která rozvíjí téma krize identity a cesty k sebepoznání.

Výrazným posunem oproti předloze (ale také např. vůči slavnému filmu z roku 1984) je přesazení děje z antikvariátu a půdy do nemocnice a školy, institucí vykreslených zde jako uniformní a sterilní prostředí potlačující tvořivost a jinakost. „Nicota“ ve Steinbauerově pojetí představuje rozpad imaginace, motiv amuletu Auryn „Konej, co si přeješ“ zase významné etické dilema současnosti – rozdíl mezi bezbřehou libovůlí a vědomou odpovědnou volbou. Příběh hlavního hrdiny Bastiána se tak proměňuje v obraz ztráty identity v přebytku možností a v kritickou reflexi eskapismu. Inscenace dále citlivě a v úzkém vztahu k ústřednímu tématu otevírá témata ztráty blízkého člověka, šikany, samoty a potřeby lásky. Porota rovněž oceňuje další dílčí výklady a jejich scénické provedení (šťastný drak Falco jako světelný pás či posílení ženských postav včetně lovkyně Átrej a nově dopsané kamarádky Kristýny jako významové protiváhy a doplnění Bastiánova jednání a zároveň rozšíření spektra postav, s nimiž se publikum může ztotožnit).

Porota by touto nominací rovněž ráda ocenila schopnost Polárky dlouhodobě rozvíjet a kultivovat divadlo pro mladé publikum sofistikovaným a zároveň přístupným uchopováním současných otázek. Nekonečný příběh coby inscenace, která chápe fantazii jako aktivní nástroj orientace ve světě, nikoli jen jako prostředek úniku, do této linie dobře zapadá.

 

Pan Biedermann a žháři (Max Frisch, režie Jan Doležel, HaDivadlo, premiéra 22. 5. 2026)

 

 

Porota oceňuje přístup inscenačního týmu HaDivadla k dramatickému textu Pan Biedermann a žháři (1953), k jehož napsání Frische inspiroval komunistický puč v Československu v únoru 1948. V interpretaci Jana Doležela a Jany Vaverkové není text pouhým varováním před extremismem, ale je rozvíjen prostřednictvím psychoanalytického výkladu inspirovaného C. G. Jungem, jenž zdůrazňuje vliv nevědomí na jednání hlavního hrdiny, a zároveň je podpořen výraznou vizuální stylizací inspirovanou surrealismem, konkrétně obrazovým světem Reného Magritta umocňujícím snovou rovinu inscenace.

Režisér s dramaturgyní rozšířili scénář o výňatky ze současné politické teorie, čímž inscenaci jemně vztahují k současným způsobům uvažování o politice. Postava Anny v tomto kontextu cituje filozofku kritické teorie Evu von Redecker a oproti předloze je významově rozšířena sloučením s postavou třetího žháře. Magdalena Kuntová tuto povětšinou mlčenlivou postavu ztvárňuje distingovanými gesty a výrazy. Následné odhalení portrétu Stalina (namísto obvyklého Che Guevary) na tričku spolu s hlásáním dlouhodobé kontinuální revoluce posouvá postavu směrem k fanatické ideologicky vyhraněné poloze.

Ema Lovecká a Kanwar Šulc expresivně ztvárňují groteskní a zároveň zneklidňující žhářské duo Pepiho Schmitze a Viliho Eisenringa, jejichž stylizace osciluje mezi ambivalentními postavami anarchistů, jimž jde o vyburcování měšťáků z lhostejnosti, a cynickými extremisty. Postavy rozehrávají fantazijně, hravě a takřka dětsky sympaticky (zejména Ema Lovecká), v kontrastu s jejich destruktivním jednáním. Jejich herecké výkony i kreace Radima Chyby v roli Vůdce Chóru tvoří výraznou kvalitu inscenace a napomáhají její soudržnosti.

Výhrada poroty se týká poněkud nevýrazného hereckého ztvárnění oportunistických reprezentantů střední třídy, Pana a Paní Biedermannových, které přispívá k nejasnosti výpovědi inscenace jako celku.

 

Projekt Casanova: Jak voní ramlice (Peter Wekwerth, režie Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten, premiéra 27. 9. 2025, předpremiéry 19. a 20. září 2025 v Duchcově)

 

 

Porota oceňuje inscenaci Projekt Casanova: Jak voní ramlice, českou adaptaci hry Petera Wekwertha Der Duft der Häsin (2025) v podání souboru Geisslers Hofcomoedianten, za divadelně nápadité ztvárnění mýtu o Casanovovi v podobě živého, ironického a překvapivě křehkého jevištního portrétu. Inscenace v režii Petra Haška čerpá z charakteristické neobarokní poetiky souboru a kombinuje groteskní stylizaci, fyzickou akci, hudebnost a přesné načasování gagů.

Inscenace překračuje v samotné předloze poněkud omezený anekdotický rámec Casanovových posledních dnů a otevírá mnohovrstevnatou reflexi stárnutí, touhy, tělesného úpadku, napětí mezi společenskými vrstvami a nutnosti zachovat si vitalitu i na pokraji vyčerpání. Její scénický jazyk je záměrně fragmentární a hravý: inscenace opakovaně pracuje proti pouhé ilustraci textu a umožňuje, aby humor, erotické napětí, melancholie a filozofická reflexe koexistovaly v jemně vyváženém rytmu.

Porota zvláště oceňuje ansámblový výkon Vojtěcha Franců, Lucie Valenové, Jiřího Brnuly a Bartoloměje Veselého. Zejména výkon Vojtěcha Franců v roli Casanovy na pokraji pohybového divadla a akrobacie je rozehraný s obrovskou dávkou pohybové a výrazové hravosti, která v pozitivním smyslu zcela ruší realistickou poetiku textu. Zcela nerealisticky a spíše symbolicky působí také scénografie v podobě červeného kulečníkového stolu, na němž a kolem nějž se vše odehrává. Spolu s cross-genderovým obsazením navozuje a umocňuje scénografie rovinu hravosti a hry jako principu, který povyšuje dramatické dění, jež by jinak mohlo být plné klišé. Díky herecké souhře se Casanova posouvá z piedestalu legendy k lidštější, zranitelnější a smyslově vnímavější postavě, zatímco repliky Míly (Bartoloměj Veselý) a Pütze (Lucie Valenová) dodávají inscenaci sociální a emocionální hloubku.

Inscenaci Geisslers Hofcomedianten je třeba ocenit tím spíše, že soubor vytvořil originální dílo na základě naprosto konvenční, ba pokleslé textové předlohy: text Petera Wekwertha využívá všechna myslitelná klišé, aby zobrazila okamžik z posledního životního období zestárlého milovníka Casanovy. Je pozoruhodné, že z natolik zastaralého dramatického útvaru dokázal soubor vykouzlit vrcholně stylizovanou, zábavnou a až ekvilibristickou inscenaci, která z nedostatků textu vytvořila svou přednost. Představila tak diváctvu současné německy psané drama s fantazií, stylovou jistotou a silným pocitem bezprostřednosti.

 

*Doporučení do off-programu: Siddhártha - audiovizuální procházka (Hermann Hesse, koncept a režie Štěpán Gajdoš, Venuše ve Švehlovce, premiéra 5. 6. 2025 v exteriéru v Hostivaři)

  

 

Projekt na pomezí konceptuálního umění, instalace a audiowalku navozuje v potemnělém prostoru Venuše ve Švehlovce nasvíceném lokálně u jednotlivých stanovišť zklidněnou kontemplativní atmosféru. Účastníci přecházejí od jednoho stanoviště tvořeného vizuálním objektem ke druhému a poslouchají ve sluchátkách úryvky z prózy Hermanna Hesseho. Jednotlivé objekty se mohou rozpohybovat – např. jakési přesýpací hodiny, které evokují téma pomalu plynoucího času a tím podporují kontemplativní naladění, pomalost, zklidnění. Každé zastavení je zároveň zastavením Siddhárthova života. Do programu si mohou účastníci vždy vyznačit otisk dřevěné plošky. Postupně tak na pruhu papíru vzniká obraz řeky života. Mezi zastaveními si účastníci mohou odpočinout a rozjímat na sedacích vacích uprostřed. To vše umožňuje osvobodivě se vymanit z rytmu každodennosti a plynout ve fantazijním prostoru jakoby s jiným časem.

Výhrada poroty se týká audionahrávky a hereckého projevu vypravěče, který zůstává v rovině standardního rozhlasového přednesu a nepřináší výraznější rytmickou ani výrazovou polohu.