Téměř pokaždé, když odcházím z dětského představení, mě napadá více otázek. Jak by vůbec mělo kvalitní dětské divadlo vypadat? Má malé publikum potřebu umělecké ambice, nebo mu stačí zábava? S jakými úskalími se tato tvorba potýká? A co můžeme udělat pro to, aby si ti nejmenší vytvořili vztah k umění už během raných zkušeností?

Těmito i dalšími otázkami se zabývá Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež, zkráceně ASSITEJ, která se u nás od roku 2001 věnuje tvorbě pro tuto diváckou skupinu. Letošní ročník festivalu ASSITEJ Czechia (27. 5. – 31. 5. 2026) nabídl rozmanitý program, například divadelní projekt Divadla NIE Jeden a jeden a jeden (doporučený věk od čtrnácti let), Hloupý Honza není blbý od Divadla MáMe (od šesti let), inscenaci Pampeliška z tvorby FysioART (od tří let) či Chramst od DAMÚZY (pro děti od osmnácti měsíců). Většina představení se odehrála v přívětivém Prostoru KUK na pražském Kačerově, stejně jako diskuzní setkání.

 

 

Batolecí divadlo v plenkách

Celý festival uzavírala diskuze s názvem Respekt, kvalita a blízkost: Divadlo 0+, během níž jsme spolu s moderátorkou Hanou Strejčkovou postupně otevírali několik témat, jejichž společným pojítkem zůstávalo batolecí divadlo. V komorní debatě jsme pojmenovávali výhody a nevýhody tohoto poměrně nového fenoménu, který se u nás usazuje v posledních deseti letech. Zaznívaly představy a předsudky, jimž batolecí divadlo čelí (musí stát málo peněz, když se hraje pro tak malé publikum; batolata ho ani nevnímají…). V kontrastu se ozvala i povzbudivá slova o budování pevného vztahu dětí k živé kultuře, jenž vyplývá z jejich časného napojení na umění, nebo o sociálním aspektu, díky němuž se dítě učí přirozeně fungovat uprostřed skupiny, což umožňuje jeho vývoj. Zvědomili jsme si také milou bezprostřednost dětské katarze, která se obvykle projevuje hlasitou radostí či jinou očividnou emocí, jejíž autenticita bývá v dospělém světě uměle potlačována.

Samostatné téma pak představoval vztah dítě–rodič–performer/performerka. Hledali jsme funkci rodičů v rámci představení a z úst přítomné debatující herečky Diany Čičmanové jsme si vyslechli i osobní zkušenosti. Z jejího pohledu představuje příbuzný parťáka/parťačku například v případě, že se dítě stydí nebo bojí, nebo když se naopak vydává na dobrodružné výpravy po jevišti. Zdůraznila i význam praktického úvodu před začátkem, v němž se nastaví pravidla. A v souvislosti s diskutovaným vztahem se otevřelo i téma hranice mezi hernou, v níž animátoři a animátorky řídí program, a divadlem, ve kterém by – dle všeobecné shody diskutujících – ansámbl neměl dělat babysittera.

Nezodpovězená zůstala otázka, jak se vlastně určuje doporučený věk pro návštěvu představení. V rámci snahy zařadit témata a umělecké postupy k různým obdobím batolecího věku, jsme dali společně dohromady výčet charakteristik, které by mohly určení věkové hranice napomoci. Jelikož první půlrok života není dítě schopné chápat umělecké vyjádření, nabízí se nazývat jeho pobyt v divadle spíše jako „společné sdílení prostoru“, kde mohou i ty nejmenší děti vnímat například rytmus, bílou a černou barvu, případně obrysy. V rámci prvních osmnácti měsíců se nám zdála jako zásadní práce s haptikou a jednoduchým principem akce a reakce během banálních situací. Starší děti pak naopak potřebují jednoduchý příběh a pro lepší orientaci jim pomáhá využití repetice – díky pohybu, písničce nebo větě, které už znají a pamatují si je, se mohou cítit jistější v ději.  

 

 

A tak pořád dokola

Improvizované rozdělení umělecké poetiky podle věku, k němuž jsme během debaty došli, lze překvapivě dobře aplikovat na dvě inscenace, které jsem měla možnost během přehlídky zhlédnout. Pro nejmenší děti bylo v programu určeno dílo Chramst. Před jeho začátkem uvedly herečky Mirka Bělohlávková a Diana Čičmanová mimo své role pravidla. Zmínily například, že vůbec není problém, když se bude někdo potřebovat s dítětem vzdálit, a že je možnost se kdykoliv vrátit. I díky tomuto ujištění se mi celková atmosféra v průběhu představení zdála velmi přijímající a uvolněná.

Lyrické vyprávění o zvířátkách zasadily průvodkyně děním a autorky konceptu Bělohlávková a Čičmanová (spolu s nepřítomnou Zuzanou Vítkovou) na zahradu. V zadní části zeleného obdélníkového koberce se tyčí otáčivý strom. Na začátku představení, které celou dobu provází nahraný kytarový doprovod, přilepí herečky na ústřední dřevěný objekt papírové lístky. Ukazují tak, že na suchých větvích po zimě opět začíná život. Vidíme dva dřevěné ptáčky (spodově voděné loutky), kteří na sebe díky herečkám pískají a společně obstarávají pokrm pro ptáčata v hnízdě na stromě. Z větve poté seskočí plyšová veverka a po ní sletí zezadu animovaná dřevěná sova s velkýma očima. Nakonec se po trávě projede „vláček“ čtyř otočených dřevěných čistících kartáčů, jejichž nažloutlé štětiny jasně evokují bodliny: na procházku vyrazil i ježek se svými třemi mláďátky.

 

 

Každé zvířátko podnikne okružní cestu kolem koberce, po jehož obvodu jsou do půlkruhu rozmístěny tři řady malých zelených koberečků. V první sedí děti. Mohou se tak velmi jednoduše dotýkat zvířat, jež Bělohlávková a Čičmanová vodí kolem a někdy i po nich. Díky bezprostřední blízkosti jeviště a hlediště jsou také velmi dobře slyšet citoslovce charakterizující jednotlivé živočichy (pískání, dupání).

Přehlídku obyvatelstva zahrady přeruší larva pověšená na jedné z větví, jež na rozdíl od ostatních prochází zahradou s cílem sehnat jídlo. Daří se jí to, a tak roste a roste (herečky postupně vyměňují jednu loutku za druhou), až drobný, zhruba deseticentimetrový tvor doroste do mnohonásobně větší verze. Během předposledního stádia vypadá jako půl metru dlouhá vycpaná žlutooranžová ponožka, která se pořád pídí po něčem k snědku. Není divu, že se jí ostatní zvířata bojí. Když ale obr natrefí na malého ježka, mláděti nijak neublíží, a naopak mu z vlastního těla vytvoří houpačku. Největší uvolnění a smích v publiku vyvolává chvíle, kdy se kdysi obávané zvíře několik dlouhých vteřin vyprazdňuje a bývalý obsah jejího trávicího systému – hnědou šňůru – Bělohlávková s Čičmanovou nabízí k podržení dětem, které možnost bez váhání využívají. Finální katarzi ale pociťují děti i zvířata v momentě, kdy se z larvy stane krásný motýl. Oranžového létavce vybalí zúčastněné z poslední verze loutky, hnědé zavinovačky, a dojem letu vytvářejí pomocí dlouhých, lehkých šátků, které pohybem dopředu a dozadu čechrají ve vzduchu.

Zejména rozmanité materiály, různé zvuky a také velké finále zapříčinily, že se děti zajímaly o dění na jevišti po celou dobu půlhodinového představení. Možnost si na jednotlivé loutky sáhnout se ukázala jako velmi výhodná. Nejmladší část publika měla pokaždé zájem o procházející zvířátko a jelikož herečky podnikaly „osahávací“ půlkolečko s velkou dávkou trpělivosti, snad vždy se dostalo na každou nataženou ručku. Potvrdilo se tak, jak důležitou roli hraje v inscenacích určených nejmladší věkové skupině haptika. Kromě tohoto kolečka však herečky pracovaly i s koloběhem přírody: na opadaném stromě na jaře opět dorostlo listí, larva se najedla a přirozeně se musela vyprázdnit (v úvodu zmiňovaná akce a reakce v rámci banální situace), než se posunula do další vývojové fáze a změnila se v motýla.

 

 

V kartonu je svoboda!

Divadlo MáMe vzniklo v odezvě na dění v kladenském Divadle Lampion, z něhož na protest proti politickému tlaku ze strany městských zastupitelů odešlo několik členů a členek. (Pojmenování poměrně nového uměleckého uskupení odkazuje k meritu údajného „problému“, k inscenaci Mámě.) První umělecký počin souboru s názvem Hloupý Honza není blbý (premiéra 26. 6. 2025) režírovala Tereza Karpianus a v hlavních rolích se představili Kristýna Matěj Dámová, Tomáš Podrazil, Štefánie Šubová a Jan Vejražka.

Všichni zmiňovaní dorazí na prázdnou scénu a v náruči nesou papírové krabice. Navzdory oblečeným montérkám se dozvídáme, že představují kurýry a kurýrky, kteří svou práci v průběhu představení opakovaně dokládají sloganem „Odešleš a máš klid, my to berem jako slib!“, jejž doprovázejí jednoduchou choreografií (repetice). Dozvídáme se, že je potřeba najít Honzu, protože zemi sužuje zlý drak. Ale kde ho objevit? Herci a herečky nepodceňují pátrání a snad všech přítomných dětí se zeptají, jaké mají rády buchty a jak jsou na tom s dobrodružstvím, nakonec se ale ukáže, že v publiku žádný adekvátní Honza není. A tak přijdou na řadu krabice.

S papírovým materiálem si zúčastnění vyhrají do poslední možnosti: za pomoci „technického skenu“ herečky testují, zda je jeden z nejmenších diváků vhodný kandidát na zabití draka (kolem dobrovolníka posouvají rozloženou krabici bez dna a víka od hlavy k patě a zase zpět, jako by procházel bezpečnostní kontrolou). Díky krabicím coby vlaku se Honza přesouvá ke svému cíli, pak se plaví na loďce, přičemž jiná rozložená krabice slouží jako velká vlna na moři, jejíž pohyb spoluanimují malí přihlížející. Papírová plocha se především stává základem pro vytvoření samotného Honzy – přímo před publikem vyřeže Vejražka metrového panáka, jehož dotvoření zajistí děti. Na mé repríze jich kolem mě sedělo zhruba šest a na všechny se dostalo: první divačka nakreslila oči, druhá obočí, další úsměv a jiný divák zase vlasy. Několikaminutové tvoření se nezdálo vůbec zdlouhavé. Děti se nadšeně pustily do aktivního spoluvytváření scénografie, což v nich vyvolalo pozitivní reakci. Ostatní se zabavili tím, že sledovali přirozenou radost (tedy zmíněnou „autentickou katarzi“) a neomezený proud v dospělém světě obvykle potlačovaných emocí.

 

 

Tvůrčí tým se držel původní verze pohádky jen velmi základně, ponechal si dějovou linku o hrdinovi, který putuje za drakem (rozhýbaná krabice), většinu příběhu ale reinterpretoval. Asi nejdůležitější motiv, možná i pomyslné sdělení inscenace, demonstrují umělci a umělkyně Divadla MáMe ve flashbackové vzpomínce na školu, konkrétně na hodinu výtvarné výchovy. Zadání zní nakreslit kytku. Šubová i Podrazil okamžitě zhotoví prvoplánovou kresbu (samozřejmě na kus kartonu z krabice), zatímco si Honza v podání Vejražky vyhrává se špičatými listy neobvyklých tulipánů. Za svoji kreativitu ale sklidí posměch a označení, že je hloupý, když pořád něco vymýšlí. Právě toto zarážející pojmenování ale nakonec herci a herečky uvedou na pravou míru, když na protagonistově příkladu dokážou, že být kreativní a vycházet ze zajetých kolejí společenských konvencí a očekávání není vůbec špatně. Honza totiž navzdory okolnímu tlaku, aby draka zabil, naopak zjistí, že obávanému tvorovi chybí kamarádi a že si dokonce ani neumí hrát! A tak ho to naučí a vše dobře dopadne.

Kromě hravé práce s kartonem a entuziastického výkonu všech zúčastněných (zpívalo se, rapovalo a rytmicky bubnovalo do krabic) tvůrčí tým velmi účinně zapojuje i podtextové prvky pro dospělé publikum. Padají například hlášky typu: „Já jsem vám říkal, že je zbytečný utrácet za scénografa!“ A zásadní důkaz o tom, že na inscenaci mohou zajít kromě dětí od doporučených pěti let i velcí, spočívá v drakově prozření, že hraní (si) obohacuje a přináší mnoho pozitiv. Tento jednoduchý fakt měli kurýři a kurýrky doručit právě starší části publika, která si už ke své škodě často hrát zapomíná.

 

 

Případní dospělí diváci a divačky se základním přehledem o dění v kultuře mohli v inscenaci také pozorovat odrazy konfliktu z Divadla Lampion. Tvůrčí tým jasně ukazuje svůj postoj ke kreativitě a ke statusu „být jiný“ jako k něčemu, co není ani trochu špatně, ačkoliv na to okolí může nahlížet odlišně. Vymezuje se také proti nesmyslným zákazům „draka“, který nejdříve zamezí tleskání, pak dupání, a nakonec i samotnému hraní. Všichni tak činí během velice dobře zvládnuté interakce s dětmi, které o dění neztrácejí zájem, a navzdory absenci předem připravené scénografie, jež vzniká až za chodu a s dětskou pomocí.

Vzhledem k tomu, že poznatky ze závěrečné debaty jasně pasovaly na zmíněné inscenace, je možné říct, že se u nás bezesporu najde několik míst, kde se produkuje kvalitní a obsahově hodnotné dětské divadlo. Stálo by proto za to, začít tuto oblast brát opravdu vážně, dostatečně ji podporovat a nenabízet nedospělému publiku zbytečné umělecké patvary. V průběhu celého festivalu ASSITEJ Czechia i během tematické diskuze několikrát zaznělo, že jen tak si děti budou moct od raného věku tvořit pozitivní vztah k divadlu, potažmo snad i ke kultuře a umění – což je pro zdravou společnost naprosto zásadní.

 

Barbora Dynybylová