Pasi Mäkelä, finský konceptuální umělec, performer, choreograf a hudebník žijící dlouhodobě v Praze působí momentálně na tuzemské umělecké scéně například v projektech pražského Alfreda ve dvoře nebo brněnské platformy TERÉN – pole performativního umění. Konkrétně se s ním v současnosti můžete setkat třeba v rámci projektu FUGK, nejčastěji na sklepní scéně brněnského Centra pro experimentální divadlo, anebo v rámci pohybové inscenace A to je zakázáno? pro publikum od sedmi let. V minulosti účinkoval třeba v Kacířských esejích, které ve Studiu Hrdinů režíroval Miroslav Bambušek, nebo v Die Rache uskupení Handa Gote. Se členem Handa Gote Tomášem Procházkou se Pasi Mäkelä dlouhodobě přátelí a umělecky s ním spolupracuje. A právě z pera Tomáše Procházky vznikl následující životopis, který působení tohoto umělce zachycuje na úrovni mnoha vrstev jeho talentu, zájmů i interdisciplinárních průniků. Článkem se prolínají osobní vzpomínky na různé spolupráce i myšlenky o tom, co pro autora textu umělecká existence Pasiho Mäkelä znamená v obecnosti.

 

 

 

Pasi Mäkelä (nar. 1975) v rodném Finsku absolvoval obor divadelní režie a divadelní vzdělávání na Turku Arts Academy. Je členem finských divadelních komunit Reality Research Center a Circus Maximus.

V České republice pobývá Pasi již od roku 2007. Během této doby se zprvu velice nenápadně, ale později stále pravidelněji začal objevovat na české umělecké scéně. Nejprve jako součást různých projektů alternativního divadla, později také jako nepřehlédnutelná postava zdejší experimentální hudební scény. Dnes pravidelně spolupracuje s mnohými divadelníky od alternativy po činohru, jako autor či interpret se podílí na mnohých tanečních a pohybových inscenacích nebo projektech soudobé hudby a angažuje se také jako pedagog.

Pasi své divadelní působení nikdy nesvazoval s jediným prostorem. Ačkoliv byly po jistou dobu jeho autorské projekty k vidění převážně v divadle Alfred ve dvoře, dnes je ho možné spatřit nejčastěji v různých projektech v pražském Studiu Hrdinů. Zde účinkoval v inscenacích Miroslava Bambuška, se kterým se sešel už během prvního projektu, na němž se v Praze podílel – inscenaci Testosteron pražské skupiny Stage.Code, která měla premiéru v roce 2007 v divadle Alfred ve dvoře. Pasiho herecký temperament padl Bambuškovi do oka a od té doby ho obsadil do několika rolí v inscenacích uváděných většinou ve Studiu Hrdinů, kde Pasi vystupoval i ve třech inscenacích Kathariny Schmitt, z nichž k jedné – O slavnosti a hostech – i skládal a nahrával hudbu. Kromě prací Bambuška a Schmitt se Pasi ve Studiu Hrdinů podílel jako tanečník na projektu DNArt Miloše Orsona Štědroně.

Hned Pasiho druhý větší divadelní projekt, uvedený v Praze, je spojený s nynějším šéfdramaturgem Studia Hrdinů Janem Horákem. Ještě za jeho dramaturgického působení v MeetFactory přivezl Pasi na uměleckou rezidenci svou finskou performační skupinu Sabotanic Garden, která tvůrčí pobyt zakončila v červnu roku 2009 divokou performancí Tajemství vesmírného kozla. Amorfní a těžko popsatelná anarchistická událost vyplnila prostory MeetFactory dýmem z neustále zapnutého kouřostroje a mnoha podivnými zvuky, které vydávali klasicky vzdělaný bubeník Simo Laihonen, estonská operní diva Margita Zalite nebo Pasiho věrný dlouholetý umělecký souputník Jussi Saivo.

Mysteriózní psychedelický happening vzdáleně připomínal některé divočejší akce českého undergroundu nebo českou experimentální divadelní scénu devadesátých let se soubory Teatr Novogo Fronta nebo Jumping Hamada. Ještě více však evokoval estetiku ruského undergroundu, například akce hudební skupiny Asian Women on the Telephone, která kombinuje špinavý psychedelický zvuk s prvky rituálu a primitivně zhotovenými maskami. I Tajemství vesmírného kozla se v lecčems tvářilo jako jakýsi pseudorituál, nechyběla mu ovšem vrstva velmi podvratného humoru a také téma pohanské pohostinnosti. Občerstvení, které bylo důležitou součástí akce, zajišťovala další Mäkelova častá umělecká spolupracovnice, v Berlíně působící finská výtvarná umělkyně Niina Lehtonen-Braun.

Sabotanic Garden vytvořili od roku 2007 několik původních projektů (Sabotanic garden, L’amour prima – Uuno Turhabuto, Polkka Love Machine, Hever and Hell), které hráli ve Finsku i na mnoha zahraničních festivalech (Německo, Estonsko, Rusko, USA).

 

 

V Praze skupina uvedla ještě několik projektů, které se konaly v divadle Alfred ve dvoře či ve Studiu Hrdinů a které vždy byly z velké části improvizované. Základ finských performerů Sabotanic Garden zde vždy doplnila fluidní skupina Pasiho pravidelných spolupracovníků, mezi které patří hudebníci Petr Vrba, Tomáš Vtípil, rakouský výtvarný umělec a performer Roland Rauschmeier, Pasiho partnerka – herečka Petra Lustigová nebo operátorky živého videa Cristina Maldonado a Keya Singh.

Několikahodinové obtížně definovatelné scénické útvary jsou mixem hudebních improvizací, bizarních rituálů a Pasiho sólových výstupů, často obsahujících decentní a neagresivní obtěžování publika. Účastnil jsem se několika těchto akcí u nás i ve Finsku a byl jsem vždy fascinován tím, jak se Pasimu daří z poměrně mála pevného materiálu vygenerovat dvě až tři hodiny intenzivní atmosféry, které diváci snadno podléhají, aniž by měli potřebu se ptát, zda jsou na koncertě s divadelními prvky nebo na podivně rozvolněném představení s intenzivním psychedelickým soundtrackem.

Projekty skupiny mají výrazně volnou formu, která však vždy krouží kolem zvoleného tématu a i přes anarchistický přístup dokáže vždy s diváky komunikovat.

Často se inspirují poetikou kabaretu a mívají jako průvodce postavu poněkud násilně vytrženou z popkultury (Tintin, Fantom, Mickey Mouse a další), kterou představuje sám Mäkelä. S fenoménem absurdity pracuje skupina ráda i na důmyslnější úrovni a často uvádí diváky do nejistoty, zda vůbec během vystoupení něco smysluplného uvidí. Tak to bylo například u tanečního představení odehraného potmě a bez světel v Helsinské botanické zahradě, které dalo skupině jméno, anebo svérázné předělávky slavné performance Helsinki by Night, kterou původně uvedla performační skupina Reality Research Center v roce 2006. Sabotanic Garden během svého remaku v roce 2011 převáželi diváky po nočních Helsinkách na náhodně vybraná místa, která byla většinou naprosto nezajímavá nebo na nich ve tmě nebylo nic vidět. Celou tuto noční vyjížďku jsem měl za úkol moderovat v češtině. Když jsem se ptal, o čem mám mluvit, bylo mi řečeno, že je to jedno, jelikož mi stejně nikdo nebude rozumět.

Produkce skupiny není samozřejmě stravitelná pro každého a vyžaduje připravené diváky.

 

  

Důležitou součástí Pasiho scénické identity je jeho pohybový slovník, vycházející z japonského tance butó. Jeho sólová inscenace Tonttu, která měla premiéru v Alfredu ve dvoře v roce 2012, byla z velké míry založená právě na Pasiho specifickém rozvíjení tradice butó a jeho kombinování s undergroundovou klaunérií. Což je motiv, který se objevil už v prvním projektu skupiny Sabotanic Garden nazvaném L'amour prima – Uuno Turhabuto. Pasi se jako tanečník účastnil i mnohých improvizačních akcí, které pořádala platforma Crew Collective v divadle Ponec i na jiných místech. Svou verzi butó také mnohokrát vyučoval v rámci různých workshopů, například na DAMU.

V některých svých pozdějších scénických pracech Pasi často butó opouští a svůj fokus přesouvá směrem k dekadentnímu kabaretu, který zvládne obsáhnout všechny jeho pestré zájmy – experimentální hudbu, tanec a masky, odkazy na folklórní obřady nebo psychedelické projekce. Příkladem za všechny je bizarní revuální program Rickey Mouse Fun House, který Pasi připravil s kolektivem mezinárodních umělců působících v Praze a ve Vídni.

Pasi se také podílel na několika projektech skupiny Handa Gote (Die Rache, Kdož sú boží bojovníci, Svěcení jara, Urban Camping) a momentálně účinkuje například v pohybové inscenaci pro děti nazvané A to je zakázáno? připravené kolektivem tvůrců kolem Jazmíny Piktorové.

Důležité místo však v Pasiho tvorbě vždy zaujímala sólová tvorba. Ta je, jak již bylo zmíněno, založena z velké části na specificky uchopeném tanečním stylu butó. Již ve svém druhém „českém” sóle nazvaném Walrus Vampire Show (Alfred ve dvoře, 2019) však Pasi butó opouští ve prospěch klaunérie a originálně pojatého komediálního žánru.

Sólová tvorba Pasiho Mäkelä má také svou silnou brněnskou stopu. Pro platformu Terén připravil své další sólo Black Piece, ve kterém k ještě větší dokonalosti dovedl svou oblíbenou postavu butó bezdomovce. Pasiho spolupráce s Terénem se datuje již od doby jejího začátku. Pasi v Brně prezentoval své sólo Tonttu a jeho sólová tvorba zde také pokračuje novým projektem s názvem FUGK (Finno-Ugric Garage Kabuki). Zde se Pasi opět vrací ke svému oblíbenému stylu butó, ale dává také průchod své lásce k dalším japonským divadelním tradicím, jako je bugaku nebo kabuki. Jistou inspiraci typickými kostýmy kabuki bylo možné zahlédnout už v dalším „brněnském” projektu Headbanger, připraveném s divadelní skupinou D’Epog, během kterého se Pasiho jevištní existenci podařilo zasadit do estetiky jednadvacátého století, aniž by nějak výrazně měnil svůj postoj k hudbě či performance. Kombinace přístupů Pasiho a skupiny D’Epog přinesla na česká jeviště nevídanou koncentraci divnosti.

 

   

Na české hudební scéně byl Pasi od začátku rozkročen do dvou směrů. Jeden se dá souhrnně popsat jako improvizovaná hudba, do které spadají aktivity zastřešené z části hlavičkou našeho společného labelu Meteorismo a druhou tvoří jediná, ale zato zásadní hudební skupina – The Spermbankers.

Pasi je jako hudebník velmi konzistentní, jeho ideálem je starý zvuk šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Svůj hlavní nástroj, kterým je elektrická kytara, prohání historickými aparáty Ampeg nebo Dynacord a nemnoha analogovými zvukovými efekty. Zvukový arzenál však při sólovém hraní často rozšiřuje o klávesy, páskový magnetofon nebo saxofon. Jeho poznávacím znamením je však především jeho hlasový projev využívající tuvinský hrdelní zpěv. Ten byl také dominantou Pasiho finského hudebního projektu – skupiny Läski, se kterou nahrál několik alb, masterovaných jeho věrným přítelem Jussim Saivem v jeho studiu v Pori. Naprostá nekompromisnost hudebního materiálu se zde snoubila s nekompromisností zvukovou, se kterou extrémním způsobem Saivo slisoval hudební záznam a vydestiloval z něj neuvěřitelně drsný hudební artefakt, nemající na naší scéně obdobu.

S Pasim jsem se seznámil při jeho pěveckém hostování na remixovém projektu pro mou kapelu B4. Společné domácí hraní vyústilo v nahrávku An Evening with Federsel & Mäkelä, která vyšla v roce 2012 u pražského labelu Polí5, na které jsme oba dali průchod svému zájmu o hudební freak-out a aktivní výzkum hudebních podivností. Druhé album Fresh & Wild jsme si již vydali na vlastním labelu Meteorismo, založeném pro potřeby toho nejminoritnějšího publika. Pasi byl poté hudebně aktivní především v triu The Mond, ve kterém kromě pilíře české improvizační scény Petra Vrby hraje také americký hráč na modulární syntezátory Ken Ganfield. Trio vydalo na labelu Meteorismo dvě alba, na kterých Pasi obsluhuje mnohé nástroje včetně perkusí. Poslední dobou se realizuje především jako sólový hráč, ať už na divadelní nebo hudební scéně. Jeho sólové hudební ambice odstartovalo album PAM, vydané labelem Polí5 v roce 2014. Další živé nebo studiové projekty jsou v procesu a jistě budou nadále přibývat.

 

 

Zcela samostatnou hudební kapitolu tvoří The Spermbankers, hlasitá rocková skupina hrající „garážový gospel”, kterou kromě Pasiho tvoří ceněný holandský zvukař Bert Nieven, dlouhodobě žijící v Praze a Martin Růžička, originální kytarista, známý z mnohých kapel, například Sketa Fotr nebo The Ritchie’s Success. Ve skupině se naplno prosadí Pasiho nekompromisní kytarová hra, ale také jeho výrazný zpěv. Koncertní zvuk The Spermbankers je nezaměnitelný, z velké části proto, že pódiový aparát tvoří zvukový systém Dynacord Eminent 200 ze sedmdesátých let, přes který Pasi zpívá a který dodává jeho už tak intenzivnímu hlasu další nepřeslechnutelný drive. The Spermbankers se poměrně záhy podařilo vytvořit si poměrně solidní kultovní status a shromáždit kolem sebe okruh oddaných fanoušků a fanynek. Jejich hudba je až okatě staromilská a hlásí se k hlasité rockové tradici, ale zároveň snad nemůže být vzdálenější českému pivnímu bigbítu nebo zdejším přemnohým revivalům slavných rockových kapel. The Spermbankers si nehrají na hráčskou virtuozitu, ale jsou strhující svým drivem a sehraností nevídaně groovujícího power tria.

Pasi se stal také častým spolupracovníkem v Čechách usazeného slovenského skladatele Miroslava Tótha. Jejich nejzásadnější spoluprací je sci-fi videoopera Muž ve skafandru z roku 2020. Pasi vystupuje také jako součást Tóthova proměnlivého složení skupiny Funeral Marching Band. Ve výčtu Pasiho hudebních aktivit by bylo také škoda nezmínit jeho účinkování coby DJ Kalervo Salsa, pod kterýmžto nickem hraje výběr latinskoamerické a africké hudby šedesátých a sedmdesátých let z originálních nosičů.

Pasi Mäkelä ve své práci ve všech oborech vychází z tradice avantgardy a z mnoha uměleckých směrů minulosti, jeho přístup však není ani postmoderní, ani hipsterský. Nesnaží se staré praktiky a postupy aktualizovat dobovým kořením a umisťovat je do těch správných současných souvislostí. Tvoří, jako by minulost byla stále přítomná, jako by všechny překonané praktiky, včetně natáčení na 8mm film nebo nahrávání na magnetofonový pásek, byly stále aktuální. Tvrdohlavě odmítá přijmout konec jedné epochy a touto tvrdohlavostí se občas neúmyslně protne s některým z moderních trendů. U Pasiho se ale nejedná o kreativní recyklaci a rekontextualizaci, nýbrž o celoživotní nastavení. Pasi není naivní do sebe zahleděný umělec, který si nevšímá, kterým směrem kolem něj letí dějiny. Jeho umělecké směřování je věcí rozhodnutí a konzistentního postoje, který odmítá ústupky a nežádá nic menšího než absolutní uměleckou svobodu. S marginální pozicí, ve které se díky tomuto svému nastavení ocitá, je do velké míry smířen. 

Pasi je to, čemu se v angličtině někdy říká „dying breed” a jeho úspěšná asimilace do lokální scény svědčí nejenom o jeho uměleckých kvalitách, ale právě také o tom, že v našich uměleckých kruzích už nikoho jemu podobného nemáme.

Tomáš Procházka