Estetika odporu v době morální únavy
Direct Action Theatre je norsko-český projekt volně sdružených umělců pod vedením výtvarně zaměřeného umělce a aktivisty Jana Hustáka a jeho ženy, performerky a režisérky, Nely Kornetové. 30. září provedli spolu s dalšími členy kolektivu v Praze působivou intervenci do veřejného prostoru, která měla podobu performance upozorňující na bezpráví a utrpení lidí v Palestině a výslovně tak předvedla, jak to vypadá, když se stírají hranice mezi uměním a aktivismem. Tento počin vnímám jako propojení odvahy a umělecké excelence. Ukazuje, jak lze tělem a performativním gestem narušovat bezpečnou estetiku.
Úterní den začal nenápadně. Už dopoledne mi ale od známých začaly chodit zprávy s odkazy na zřejmě poloutajenou akci dotýkající se osudu Palestinců. Tak jsem se o pár hodin později ocitla u Lennonovy zdi, symbolu kulturní revoluce šedesátých let. A také boje proti vietnamské válce. Připomíná mi to, že jsem nedávno narazila na knihu francouzského badatele Bertranda Badie, který tvrdí, že počínaje těmito událostmi již impéria mohou války vyhrávat pouze vojensky, ale nejsou schopna na svou stranu získat veřejnost. Obyčejní lidé odmítají myšlenku, že by lidé z jiných národů měli trpět ve jménu geopolitiky. Což podle autora de facto znamená, že odpor veřejného mínění způsobil, že dnes už válku vyhrát není možné.
Jsme tu já a fotograf. Později se připojuje Bára Etlíková z Podhoubí a performerka Ran Jiao. Je šest hodin, podvečer a nastávající podzimní počasí vytvářejí atmosféru plnou očekávání.
Náhle se z ohybu uličky vynoří sedm postav v černých uniformách policejních těžkooděnců, vypadají jako robocopové ze sci-fi filmu. Blíží se hrozivě, rázným krokem, zahalení od hlavy až k patě, unifikovaní. Prudce si jeden po druhém klekají na paty, čelem se dotýkají země, hřbety vyhrbené. Žena v civilním oblečení s tváří zakrytou šátkem kefíja a výraznýma hnědýma očima plnýma strachu a úzkosti vystoupí na hřbet jednoho těžkooděnce a pak začne přecházet i po hřbetech ostatních, kteří klečí na zemi, namačkaní vedle sebe. V náručí má panenku miminka zabalenou do palestinské vlajky. Akce začíná nekompromisně a intenzivně, score performance je úderné, jednoduché a repetitivní. Těžkooděnci postupnými přeběhy do čela řady tvoří řetěz těl, který postupuje v prostoru stále vpřed, předurčují tak trasu nejistě kráčící ženě s dítětem. Ve vzduchu je napětí, zaskočení cizinci natáčí a fotí o sto šest nebo zírají s otevřenými ústy, neschopni se pohnout, jelikož performance proniká ne k rozumu, ale k tělu, k morku kostí.
Fyzicky je akce velmi náročná, neustálé přeběhy, klekání a vstávání, bez možnosti vydechnout. Dynamika pohybu je kombinace krátkého času, přímého směru a velké síly/tíhy, kterou podle Labanovy analýzy pohybu řadíme mezi bojové kvality a pojmenováváme ji jako Úder. Pohyb v těžkých a teplých kostýmech způsobuje, že hledí helmy se zamlží a mokrá čela v krunýřích uzavřených lidí doprovází těžký dech a šílenství v očích. Navozený pocit síly a tíhy vyvolává až fyzickou nevolnost. Křehkost drobné ženy balancující po jejich hřbetech s miminkem v náručí vzbuzuje úzkost, aby nezakolísala a nespadla s ním na tvrdý chodník. Performeři vyluzují tiché repetitivní broukání v hluboké tónině, které by jindy mělo zklidňující účinek, jako ukolébavka, ale v této situaci působí znepokojivě.
Po nějaké době se všichni postupně řetězovou reakcí uchopí za ruce a odvádějí nás do parku Kampa. Policie, ta skutečná, se na obzoru nezjevuje a akci nezastavuje, pokračujeme tedy k plácku se sochami lezoucích nadživotních miminek Davida Černého před Muzeem Kampa. Žena s dítětem už nekráčí pouze po hřbetech těžkooděnců, ale také, s jejich pomocí, po hřbetech soch a výjev začne připomínat cestu krajinou. Hlavou mi bleskne vzpomínka na genocidy v lidských dějinách, jejichž součástí byly pochody smrti jejichž oběti byly často ti nejzranitelnější – ženy a děti. Vzpomínka na film Slavičí dvůr, kde jsem se poprvé dozvěděla o genocidě Arménců, vzpomínka na Nakbu, násilné vyhnání 700 000 Palestinců a Palestinek z jejich domovů, vzpomínka na pochody smrti za druhé světové války. Pokaždé jsem překvapená, s jakou silou působí intervence ve veřejném prostoru, pokud je dobře dramaturgicky a umělecky zpracovaná, jakou silou se opírá do těla a útočí na všechny smysly. Genocidu v Gaze dnes můžeme sledovat online 24/7. Přesto věřím, že takováto intervence do veřejného prostoru má větší transformační potenciál a dokáže vyprovokovat reakci nebo soucit snáz.
Propojení ženy, palestinského dítěte a uniforem policistů (coby symbolu státního násilí) nepoukazuje pouze k bezprecedentnímu utrpení Gazanů, ke smrti a zmrzačení desítek tisíc dětí, obrazu, který si patrně vybavíme nejdříve. Přivádí v myšlenkách také ke státnímu teroru, který izraelské ozbrojené síly (IDF) již desítky let uplatňují na nežidovských spoluobyvatelích. Na Západním břehu Jordánu existuje dvojí právní režim. Zatímco izraelští osadníci, židovští obyvatelé, podléhají civilnímu právu, Palestinci podléhají právu vojenskému. Některá z jednání vůči Palestincům jsou tak posuzována jako bezpečnostní opatření, zatímco obdobné jednání vůči Izraelcům je kriminalizováno. Palestinské děti (a dospělí) jsou pak často drženy v administrativní vazbě, bez řádného soudu či trestního řízení a Izrael se tak stal jediným státem na světě, který drží děti ve vězení bez soudu. Navíc jsou oprávněná podezření, že mnoho z nich je vystaveno bití, izolaci, špatným podmínkám, bez kontaktu se svými rodinami či právníky. Státní násilí se tak stává systémem, ne výjimkou, a mlčení, normalizace a institucionální souhlas s ním jsou klíčové pro to, aby tato politika mohla být legitimizovaná. Direct Action Theatre tak vstupuje do zóny napětí, jelikož destabilizuje rámce, ve kterých jsme si zvykli myslet.
Jak performance pokračuje, vnímám v okolí matky s kočárky a batolaty, které se od nich svobodně a beze strachu rozbíhají a nevědomky narušují prostor performance. Jsou v pohodě a v klidu a já si říkám, jak moc odlišný svět žijeme oproti zmučeným, zoufalým matkám palestinským, které nemohou svým dětem poskytnout základní ochranu, jídlo ani přístřeší. Tento kontext brutálně nasvěcuje, že místo ochrany žen a dětí uniformovaní jedinci zpravidla zosobňují moc a sílu, vraždící aparát. Tento kontext dodává viděnému jiný, brutální rozměr. V performanci těžkooděnci ženu ochraňují, ale v hlavách nás, kteří sledujeme záběry z Gazy, se jejich uniformy nevyhnutelně propojují s mocí a násilím — s aparátem, který spíše než chrání, zabíjí. Symbolické našlapování na jejich těla společně s výrazem očí ženy se tak pro mne staly ztělesněním obžaloby tohoto selhání a poukazem k tomu, že se role ozbrojených sil ve skutečnosti převracejí.
Musíme se ptát, jaké divadlo má dnes smysl dělat
Performeři se berou znovu za ruce a odcházíme na Karlův most, který je opět plný cizinců. Španělsky hovořící turisté performery hlasitě vítají, tleskají a vyzývají ostatní, aby se k potlesku přidali. Občas někdo naštvaně nebo lhostejně projde, slyším češtinu. Performeři se drží u jedné strany mostu a vytvářejí cestu pro ženu tam. Nela Kornetová se mi později svěřuje, že si mysleli, že zde je policie zastaví, ale nic takového se neděje. Žena přechází po hřbetech těžkooděnců až do pomyslného cíle. Poté se všichni opět chytají za ruce a prodírají davem. Svou pouť dokončují v šatně divadla Rubín na Malostranském náměstí.
Domenico Losurdo ve své knize Liberalism: A Counter-History (2011), mapuje vznik moderního liberalismu a ukazuje, že je neoddělitelný od expanze kapitalistických trhů a koloniálního impéria. Hlavní teoretici liberalismu, John Locke, John Stuart Mill a další sice prosazovali principy svobody, práv a tolerance, ale tyto hodnoty aplikovali pouze uvnitř liberálního společenství. Mimo něj, na koloniální periferii, obhajovali nebo mlčky tolerovali otroctví, vykořisťování a genocidu. Liberalismus je ideologie pokroku bílého euro-amerického akcionáře, svoboda některých je vykoupena nesvobodou jiných. Demokracie zde často funguje jako mocenská značka. U nás se to projevuje především v diskurzu o Izraeli, když o něm mluvíme jako „o jediné demokracii na Blízkém východě“. Slovo demokracie v takové řeči zakrývá asymetrii a legitimizuje násilí. Pokud jste sledovali volby, možná jste zaznamenali, že ministr Lipavský, a dodejme, že spolu s ním i jím reprezentovaná zahraniční politika slepé podpory Izraele a navazujících velmi kontroverzních postojů a prohlášení na adresu mezinárodních institucí a mezinárodního práva, získal přes 60 000 preferenčních hlasů. Máme tedy ověřeno, že výše popsaný mechanismus funguje také v českém prostředí.
Zatímco úkolem policie je chránit občany, a tedy i ty, kteří nenásilně protestují proti utrpení palestinského lidu, skutečnost bývá opačná. Ve jménu zajištění pořádku jsou tito lidé systematicky perzekvováni, zastrašováni a kriminalizováni. V řadě evropských měst i univerzit se policie staví na stranu impéria, nikoli na stranu práva, místo ochrany základního práva na shromáždění zasahuje tvrdě proti demonstrantům, kteří vyjadřují solidaritu s oběťmi genocidy v Gaze. Zásahy zahrnují hromadná zadržení, užití slzného plynu a fyzického násilí, domovní razie či sledování aktivistů. V Berlíně byla policie přistižena, že šířila nepravdivé zprávy o útocích demonstrantů, aby mohla ospravedlnit násilný zákrok. V Londýně a Římě jsou blokovány propalestinské pochody, ve Spojených státech dochází k brutálním zásahům proti studentům okupujícím univerzitní kampusy. Tato represe má odstrašující účinek: místo otevřené debaty se šíří strach a autocenzura. Policie se tak z instituce, která má pomáhat a chránit, stává nástrojem udržování ideologického pořádku, kde solidarita s utlačovanými je označena za hrozbu.
Podobně jako v jiných oblastech liberální společnosti i zde dochází k převrácení významů: obránci lidských práv jsou označeni za narušitele, zatímco státní násilí se vydává za obranu demokracie. Sféra kultury, nebo nejkonkrétněji umění, by měl být prostor, který se dlouhodobě považuje za útočiště svobody. Právě zde se však ukazuje napětí. Umění, jež se považuje za liberální, se často stává sublimovanou formou loajality vůči vládnoucí moci.
Později jsem se v rozhovoru s umělci dozvěděla, že vedení festivalu 4+4 dny v pohybu, i když v rámci svého programu umožnilo uvedení v podstatě sesterského díla Pomáhat a Chránit, které téma násilí a teroru akcentuje obecněji a je podobně nekompromisní, nakonec zde pojednávanou venkovní intervenci svým jménem nezaštítilo. Pochopitelně je to plně v jejich kompetenci, rozhodnutí samotné kritizovat nechci. Přesto bych ráda dodala, že mě osobně mrzí, že i takovéhle umělecko-aktivistické akce otřásající veřejným prostorem nejsou částí obdobných festivalových přehlídek. A zajímá mě proč. Za to, že i přesto Praha mohla být svědkem této venkovní umělecké intervence vděčíme společnému rozhodnutí členů Direct Action Theatre, kteří její uvedení považovali za svou umělecko-aktivistckou povinnost.
Myslím, že je třeba si začít uvědomovat a reflektovat, jak institucionální umění, grantové systémy, festivaly nebo mezinárodní kulturní výměny fungují (také) jako jemné nástroje moci určující, co je považováno za demokratické a co už za nebezpečně radikální. Měli bychom zvláště zbystřit smysly v situaci, kdy demokratické do sebe pojme jako to jediné správné takové prvky jako bezpodmínečnou podporu státu, jehož armáda podle mezinárodních institucí právě páchá válené zločiny.
Tyto institucionální struktury si zachovávají zdání otevřenosti, zároveň si ale chrání svou pozici.
Liberální umělecké instituce často reprodukují tytéž mocenské vztahy, které nejenže nechtějí zpochybňovat status quo, ale přímo ho ochraňují. Tvrdí sice, že podporují svobodu projevu, ale pouze pokud zůstává v mezích bezpečného politického diskurzu. Pokud neohrožuje jejich financování, image nebo vztahy s partnery. Tento evropský kurátorský liberalismus má sice reálný zájem o experiment, estetickou otevřenost a intervence do veřejného prostoru, ale zároveň jeho dramaturgické myšlení vychází z pluralitní tolerance postmoderního věku, nikoli například z dekoloniální nebo antikapitalistické pozice.
Liberalismus tak v zásadě nechce a nedokáže překročit vlastní obzory; chce být kritický, ale ne konfliktní. Řečeno jinak, festival může podpořit performanci o ekologii, genderu, nebo o identitě, ale ne intervenci, která bez obalu ukazuje ke genocidě. Protože v tu chvíli by se už nejednalo o estetickou pluralitu, ale o umění vstupující do konfrontace. A to je něco, o co liberální kulturní instituce nestojí.
Umělec či performer, který chce zůstat nezávislý, je zároveň vtahován do sítí financování, grantových priorit a kulturní diplomacie. Morální diskurz, často spojený s pojmy jako inkluzivita, evropské hodnoty nebo zodpovědné umění, se tak pro něj stávají novou formou disciplinace.
Proti tomu se dnes objevují různé strategie uměleckého a tělesného odporu. Performativní kolektivy, které odmítají institucionální rámce; aktivistické skupiny, které propojují umění s přímou akcí; projekty, které používají ironii, parodii a zranitelnost jako nástroje politické imaginace. Tyto praxe, často stírají hranice mezi uměním, péčí a organizací a usilují o překonání estetického liberalismu tím, že odmítají svět pouze komentovat či reprezentovat, ale místo toho do něj pronikají přímo, svět mění.
Direct Action Theatre se pokouší rozkládat impéria. A impérii myslíme struktury, které určují, co smí být viděno, slyšeno a uznáno jako umění. Performance, intervence, komunitní rituály nebo kolektivní zakoušení mohou v tomto smyslu představovat mikroformy politické emancipace. Vytvářejí situace, kde se moc přerozděluje, kde tělo získává hlas a kde se znovu formuje vztah mezi estetikou a etikou. A možná je to právě tady, v drobných performativních komunitách, kde se může obnovit to, co liberalismus vyprázdnil, demokracie jako praxe vzájemného rozhodování, ne jako mechanismus moci. Je to prostor, kde se mohou rozvíjet nové formy solidarity, citlivosti a odporu, takové, které nevycházejí z ideálu liberální tolerance, ale z konkrétního sdílení zranitelnosti a moci.
Je asi příznačné, že ráno před tím, než jsem šla do divadla, jsem na sociálních sítích viděla, že Taneční Zóna uveřejnila v překladu Tomáše Kubarta dopis švýcarského umělce a režiséra Milo Raua, který se v něm vyjadřuje k situaci, kdy dnes v ulicích Itálie protestují statisíce lidí proti genocidě v Gaze, a on má uvádět svoji inscenaci o kráse, a jemu to najednou připadá falešné.
Cituje zde také Brechtovu myšlenku, která se znovu stává aktuální:
„Co je to za časy, kdy mluvit o stromech je skoro zločin, protože to znamená mlčet o tolika nepravostech.“
Z pocitu, že o některých nepravostech nelze mlčet, vychází Rauův apel. Umění, které se uzavírá do estetiky a neodráží realitu, se stává spoluviníkem. A divadlo, které miluje, a které označuje jako temné, groteskní a zranitelné, má podle něj dnes být především pravdivé, ryzí a schopné reagovat. Ne jako moralistické gesto, ale jako akt odporu, který se nebojí přenést etickou naléhavost do prostoru umění.
Právě k tomu směřují i Direct Action Theatre, k rozšíření divadla za jeho hranice, k okamžiku, kdy se estetický prostor stává politickým děním. Nikoli agitace, ale přímý zásah, situace, v níž se umělecký akt mění v konkrétní gesto občanské odpovědnosti. Rauův dopis i Direct Action Theatre kladou tutéž otázku.
„Můžou být dnes krása a ticho ještě nevinné? Nebo je umění povoláno přetavit své vlastní prostředky v čin, který nezůstává jen obrazem, ale stává se skutečnou účastí ve světě?“
Hana Polanská Turečková
Zdroje:
Rozhovor s Nelou Kornetovou a Janem Hustákem, 2025
TZ, Milo Rau, Dopis mým přátelům, 2025
Kolektiv Rozpor Menší zlo, 2025
Amnesty International. (2015). Children administratively detained by Israeli authorities. Amnesty International. https://www.amnesty.org/en/documents/mde15/2792/2015/en/
Amnesty International. (2022, August 17). Israel/OPT: End solitary confinement of Palestinian prisoner jailed as a child. Amnesty International. https://www.amnesty.org/en/latest/news/2022/08/israel-opt-end-solitary-confinement-of-palestinian-prisoner-jailed-as-a-child/
Amnesty International. (2023, November 21). Israel/OPT: Horrifying cases of torture and degrading treatment of Palestinian detainees amid spike in arbitrary arrests. Amnesty International. https://www.amnesty.org/en/latest/news/2023/11/israel-opt-horrifying-cases-of-torture-and-degrading-treatment-of-palestinian-detainees-amid-spike-in-arbitrary-arrests/
Amnesty International. (2024, July 10). Israel must end mass incommunicado detention and torture of Palestinians from Gaza. Amnesty International. https://www.amnesty.org/en/latest/news/2024/07/israel-must-end-mass-incommunicado-detention-and-torture-of-palestinians-from-gaza/
B’Tselem. (2025). Our genocide. B’Tselem – The Israeli Information Center for Human Rights in the Occupied Territories. https://www.btselem.org/sites/default/files/publications/202507_our_genocide_eng.pdf
Defense for Children International – Palestine (DCIP). (2023). Arbitrary by default: Palestinian children in the Israeli military court system. DCI – Palestine. https://defenceforchildren.org/wp-content/uploads/2023/06/Arbitrary_by_Default_Palestine_Report.pdf
United Nations. (2023). Report of the Special Rapporteur on the situation of human rights in the Palestinian territories occupied since 1967 (A/78/545). United Nations Human Rights Council. https://www.un.org/unispal/document/children-report-of-the-special-rapporteur-on-the-situation-of-human-rights-in-the-palestinian-territories-occupied-since-1967-francesca-albanese-a-78-545/
McCollum, B. (2019, April 30). Promoting human rights for Palestinian children living under Israeli military occupation: Fact sheet. U.S. House of Representatives. https://mccollum.house.gov/sites/evo-subsites/mccollum-evo.house.gov/files/documents/19.0430%20Fact%20Sheet_Promoting%20Human%20Rights%20for%20Palestinian%20Children.pdf
Badie, B., « Inter-socialités, le monde n’est plus géopolitique », CNRS édition, 2020
