Loni se v kinech objevil animovaný film Kočičí odysea (Flow) v režii lotyšského tvůrce Gintse Zilbalodise. Jedná se o nízkorozpočtový projekt vytvořený pomocí pokročilé 3D animace v mezinárodním studiu Dream Well, které bylo založeno speciálně pro tvorbu tohoto filmu. Sledujeme v něm společnou cestu kocoura, psa, jeřába, lemura a kapybary postapokalyptickým světem. Různorodou skupinu dohromady svedla mohutná potopa, která ji uvěznila na loďce. Jedním z hlavních témat filmu je schopnost zvířat přizpůsobit se společnému soužití. Poté, co byla donucena opustit svá přirozená prostředí, postupně zjišťují, že jejich dřívější způsoby chování přestávají dávat smysl – naopak mohou ostatní popudit a je ohrozit na životech. Krajina kolem nich ještě vykazuje stopy dřívější lidské přítomnosti, ale pravidla nastavená člověkem už nefungují, což je problém pro psa, ale naopak výhoda pro lemura se zálibou ve shromažďování lesklých předmětů.

Film vyniká neobvykle nízkou mírou antropomorfizace. Každý mikropohyb postav vychází z pozorování videí skutečných zvířat, nalezených na různých online platformách. Režisér v jednom rozhovoru popsal, že při tvorbě nepoužíval storyboardy. Nejprve vytvořil virtuální krajinu, a až jejím průzkumem pomocí virtuální kamery nacházel nápady pro příběh i zajímavé záběry. Obzvlášť velkou péči věnoval tým animaci očí, které přenášejí emoční výraz tam, kde ho nelze vyjádřit pohybem. Kočičí odysea nabízí prostor ke kontemplativnímu sdílení a zároveň vyniká ohleduplností k ne-lidským skutečnostem. Na první pohled se může film zdát příliš náročný na to, aby zažil mainstreamový úspěch, ve skutečnosti ale získal už čtyřicítku festivalových ocenění – včetně Oscara za nejlepší celovečerní animovaný film a Evropské filmové ceny ve stejné kategorii. Alespoň v mých očích zároveň ztělesňuje obecnější dramaturgické tendence ve vyprávění o zvířatech a/nebo krajině.

Tyto postupy jsou čím dál patrnější i v současném českém objektovém či loutkovém divadle. Jedním výrazným příkladem může být inscenace Krajina v batůžku z roku 2023, uváděná pod produkční platformou Damúza. (Na Mateřince letos sice nebyla, ale zanechala ve mně silný dojem, který jsem si před lety důkladně zapsala do deníku.) Inscenace vychází z konkrétní krajiny v jižním Irsku. Objevují se tu i lidé, s nimiž umělecký tým mluvil během tamní rezidence, a postavy z místních pohádek. Pohádková a „skutečná“ rovina z perspektivy krajiny splývají. Prostředí inspiruje fantazii, nutí lidi schovávat se před deštěm, a tak se seznamovat, hrát na hudební nástroje a zpívat. Publikum sedí okolo velkého stolu, zatímco trojice účinkujících vypráví nejen slovy, ale i pomocí předmětů a živé hudby na housle, flétny či akordeon. Pocit autenticity navozují i naturalisticky imitované přírodniny – ručně vyšívané mechy, korály nebo mokré chaluhy, které si všichni podávají a prohlížejí, jako by byly součástí herbáře. Těžko jsem věřila, že nejsou skutečné.

 

 

Ačkoliv se v díle objevuje i výrazně naturalistický prvek – hmatový a zvukový – jiná část scénografie je stylizovaná a neiluzivní. Vlněné role představují kopce, provázky značí „vílí cestičky“ a účinkující mají na hlavách mraky, z nichž hřmí. Stejně jako v inscenaci není třeba oddělovat svět pohádek od běžné reality, splývá tu i iluze s demonstrací. Hlavním materiálem jsou prožité zkušenosti v jejich plasticitě. Na počátku jejich sbírání stál pracovní pobyt Ivy Ščerbákové v Irsku osm let před začátkem zkoušení. Tvůrčí tým, který zahrnoval také Tomáše Zahrádku, tehdy studenta etnologie a kulturní antropologie, a Markétu Zabelovou (dříve Labusovou), studentku kompozice na HAMU, se poté vydal po stopách jejích vzpomínek. Právě snaha vycházet z přesných, nejen subjektivních pozorování, pečlivě zapsaných do deníků, aniž by to znamenalo rezignaci na poutavé vyprávění, podle mě spojuje Krajinu v batůžku s Kočičí odyseou i se zmíněnými obecnými dramaturgickými tendencemi.

Do programu letošní Mateřinky byla zařazena inscenace Pelech od kolektivu TMEL. Odehrává se v písečné krajině „rudé planety“, již sledujeme perspektivou korýšovitého tvora. I ona sdílí s předchozími příklady několik výrazných rysů – napojení na fantazijní krajinu, naturalismus a ručně propracovanou stylizaci. Například malé postavy, které mi nejvíc evokovaly písečné blechy, jsou ušité, několik ulit je vytvořeno ze sklolaminátu a vizuální stylizace se obecně zdůrazňuje. Pro popis inscenace se hodí filmová terminologie: připomíná 3D komiks nebo přípravu loutkového filmu se stop-motion animací. Jeviště tvoří vrstva silných rudých plátů, které jsou zpočátku naskládané na sobě. Účinkující je postupně rozebírají, na každém rozehrají jeden nebo několik obrazů, a pak ho odnesou do přítmí „zákulisí“, když úsek příběhu skončí. Pelech sdílí s Kočičí odyseou především téma adaptace a hledání bezpečí. Hlavní hrdina má na začátku ulitu, která je však zničena meteoritem. A tak začíná dlouhá cesta za novým „pelechem“.

 

 

Ne všechny krunýře, do nichž se dá schovat, jsou bezpečné, natož stabilní. Některé snadno odlétnou, jiné přitahují nechtěnou pozornost – třeba tím, že vyzařují signály pro páření. Najdou se však i schránky se „superschopnostmi“, které hrdinu posouvají dál. Ani tento příběh se však neodehrává izolovaně. Krajinu spolu s korýšem sdílejí písečné blechy či lidé. Tři humanoidní postavy na své misi potkávají třeba šneky s věšteckými schopnostmi i nebezpečného ještěra. Lidské narativy jako otrokářství nebo kolonizace „neobydlených“ krajin se do vyprávění promítají jen lehce, spíš na pozadí. Zato ne-lidské postavy jsou animovány s takovou živostí, že si s nimi publikum snadno vytvoří vztah. Jakub Müller a Marie Machová dokázali i „chrutí“ písečných blech – jejich kulturu, způsob komunikace a dynamiku skupinového hemžení – podat citlivě a výrazně. Hlavní hrdina má doslova oči na stopkách a díky způsobu animace jimi dokáže vyjádřit široké spektrum emocí. Přirozeně tak přitahuje pozornost a „táhne“ děj.

Kontext výše zmíněných děl se mi během Mateřinky opakovaně vybavoval a přiměl mě klást přísnější otázky: Proč si tvůrčí týmy zvolily zrovna vyprávění o zvířecích postavách? Bylo cílem pouze využít jejich roztomilost nebo ozvláštnit příběh, v němž by jinak klidně mohli figurovat lidé? Zneužívá se fauna a flora ve prospěch čistě lidského vyprávění? Pochybnosti mě asi nejvíc potrápily u slovinské inscenace v režii Asji Kahrimanović Myšák Julián, která vychází ze stejnojmenné knihy Joea Todd-Stantona. Divadelní adaptace kombinuje naturalistickou scénografii se zvířecími postavami, jejichž myšlení je plně lidské. Julián si čistí zuby kartáčkem, má v noře lapač snů a jí meloun. Trpí sociální úzkostí, protože ho po každém opuštění nory někdo chce ulovit. Postupně se ale skamarádí s liškou a jinými a začnou spolu piknikovat. Les s květinami, mechem a kořeny je tak spíš kulisou pro příběh, který lidskou perspektivu ani na chvíli neopouští.

Část mladé generace umělců a umělkyň působících v oblasti animace a loutkového či objektového divadla zajímá vyprávění z více-než-lidské perspektivy, což přispívá k proměně paradigmatu. Jako další příklady lze uvést třeba TakkTakk či Kosmokopce od uskupení Fras. Nebo Fabula Sylvestris od Musaši Entertainment, která byla také přítomná na letošní Mateřince – jen bohužel ne ve stejný den jako já. Netvrdím samozřejmě, že by se od nynějška muselo automaticky kritizovat každé dílo, které používá zvířecí postavy jen jako metaforu pro lidi. I na Mateřince se objevila taková, která si žádala zcela jiné čtení. Například Pavouka Čendu od Divadla b nelze hodnotit touto optikou, protože účelově míchá lidské a pavoučí dovednosti a rozehrává zábavnou hru stylizace a fantazie. Brát v potaz více-než-lidskou perspektivu samozřejmě není „povinné“. Jen už není eticky nenapadnutelnou samozřejmostí vytrhávat zvířata, lidi i krajinu z jejich běžného životního prostředí a kontextu vztahů.

 

Barbora Etlíková

 

Speciálně bych chtěla poděkovat Terézii Mikelové a Samuelu Černuškovi, studujícím Katedry alternativního a loutkového divadla za to, že mi dali tip na Kočičí odyseu.