Italský Santarcangelo Festival v posledních letech zve kromě domácích nezávislých umělců a umělkyň také francouzsky mluvící, pobaltské a – pod uměleckým vedením Tomasze Kireńczuka především – polské tvůrčí týmy, přičemž se výrazně zaměřuje i na neevropské projekty. Tento ročník přinesl například inscenaci مرتاحة؟ In relation to whom? tanečnic Marah Haj Hussein a Nur Garabli, které se účastnily výcviku v okupované Palestině, nebo Homem Novo mozambického choreografa Yucka Mirandy, jenž nahlíží poválečné převýchovné tábory z dekoloniální perspektivy. Na největší festivalovou scénu, divadlo Amintore Galli v Rimini, zavítal libanonský choreograf Ali Chahrour s dílem When I Saw the Sea, aby tam zakončil svou evropskou tour.

Název performance odkazuje k libanonským domácím pracovnicím, z nichž velká část emigrovala z afrických zemí a které po eskalaci válečného konfliktu v září 2024 jejich zaměstnavatelé vyhodili. Ačkoli bylo zřízeno útočiště pro vysídlené občany, tyto ženy z něj byly vyloučeny. Musí tak hledat azyl na bejrútském pobřeží, kde mnohé z nich vidí poprvé v životě moře. Chahrourova inscenace pracuje s autentickými výpověďmi žen unikajících systému kafala, který na Blízkém východě váže migrantky k jednomu zaměstnavateli a znemožňuje jim z práce, země a nezřídka i domu „sponzora“ odejít. Pracovnice tak často čelí násilí, zneužívání a diskriminaci ze strany moci, proti níž se nemají jak bránit.

Na jevišti výpovědi pohybově i slovně ztělesňují tři ženy – Zena Moussa, Tenei Ahmad a Rania Jamal –, pro něž projekt představuje první performerskou zkušenost. Soustředěný, emotivní verbální projev doplňuje minimalistická choreografie předávající základní sdělení vyprávění prostřednictvím jednoduchých gest. V pohnutých historiích se totiž opakují témata mateřství a domova; některé z nich byly  již v dětství opuštěny matkami, též trpícími systémem kafala, jiné už mají vlastní děti, které za ně zaskakují v každodenní práci, aby mohly vystupovat na celosvětových jevištích. Přeneseně mateřský vztah představuje metaforu zázemí, jež performerky zdůrazňují něžnými vzájemnými posunky v partnerských částech choreografie.

Právě téma hledání domova z inscenace vystupuje nejpalčivěji, a to především skrze výpovědi žen žijících daleko od rodné země, které se v cizích domácnostech stávají součástí moderního otrockého systému. Narativ se přitom rozpouští do teskných balad syrské zpěvačky Lynn Adib a libanonského hudebníka a skladatele Abeda Kobeissy. Oba jsou celou dobu na jevišti přítomní a vytvářejí svou hudební stylizací kontrast k syrovému vyprávění. Svědectví se rozplývají v rituální atmosféře, aby na konci večera došlo ke konečnému přerodu. V etiopské kultuře, z níž performerky pochází, totiž smrt neznamená fatální konec, ale přechodový rituál a návrat k předkům; tedy domů. Ali Chahrour se ve své tvorbě kontinuálně snaží odklonit od západních vzorů a hledá umělecká východiska v místě svého původu. Jeho přístup dokazuje, proč se neevropskou část festivalového programu rozhodně vyplatí sledovat. Pomáhá zakoušet aktuální politická témata prostřednictvím vnímavosti, na niž nemusíme být ze svých scén zvyklí a která bezprostředně působí na naši tělesnost i prožívání.