Divadlo X10 uvedlo v květnu performativní audio procházku Voláme všechny Čechy!, mapující pozoruhodný, i když nepříliš známý osud Jana Svitáka. Významný představitel českého filmového průmyslu z doby první republiky a protektorátu, mimo jiné režisér populárního filmu Přednosta stanice, byl bezprostředně po konci Pražského povstání obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a během lynče ubit a zastřelen zfanatizovaným davem. Jak se ale následně ukázalo, řada zvěstí o tom, že Sviták udával, škodil svým kolegům a kolegyním z branže nebo dopomáhal k jejich deportaci do koncentračních táborů, byla značně nepodložená a zakládala se na hoaxech nebo podvržených fotografiích. Zda byl Sviták skutečně kolaborant, nebo naopak spolupracoval s britskou rozvědkou, jak se později spekulovalo, se nikdy nepodařilo přesvědčivě dokázat.  

Režisérku Danielu Samsonovou s dramaturgyní Klárou Metge však více než odpověď na tuto otázku zajímá lidský a společenský rozměr celé události. Procházka je rámovaná jako hon na Jana Svitáka vedený paní Jaroslavou (Nataša Bednářová), která se z pozice „člověka z lidu“ rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou a společně s diváctvem zorganizovala pátrací akci s cílem viníka potrestat. Její postava jako by ztělesňovala stav části české společnosti po druhé světové válce – kolektivní trauma, všudypřítomný strach a zaslepená touha po pomstě –, který se zakrátko naplno projeví v násilí provázejícím poválečný odsun německého obyvatelstva.

Postava Jaroslavy chytře balancuje na hranici osobního a politického, individuálního a kolektivního, a Bednářové se v průběhu procházky plynule daří odhalovat všechny tyto její vrstvy. Z úvodní polohy žoviální pavlačové drbny se postupně proměňuje v až děsivě zfanatizovanou vůdkyni a přesvědčivou manipulátorku, která si skutečnost ohýbá podle vlastní pravdy, o níž chce přesvědčit i přítomné publikum (že se jí to daří, dokládá moment diváckého hlasování o Svitákově ne/vině). Její argumentace přitom často nápadně připomíná rétoriku, s jakou dnes různí „vlastenci“, konspirátoři nebo představitelé krajní pravice vykládají historické události a světové dění. Bednářová však do role vnáší i citlivou lidskost, pochopitelný strach, frustraci a touhu po spravedlnosti, díky čemuž se s ní a jejími motivacemi divák může ztotožnit. 

Nadčasových paralel s dneškem lze v postavě Jaroslavy i osudu Svitáka nalézt až znepokojivě mnoho – jak jsou lidé pod strachem snadno ovlivnitelní, jak je pro nás těžké vzdát se narativu, v němž jsme dlouhou dobu žili, nebo jak jsou emoce často silnější než fakta. Tvůrčímu týmu se tato témata navíc díky participativnímu formátu podařilo zpracovat způsobem, který jejich vyznění silně akcentuje. Z bezpečného odstupu je samozřejmě snadné odsoudit jednání lidí, kteří podlehli strachu, davové psychóze nebo manipulaci. Pohled zevnitř nám ale umožňuje lépe porozumět mechanismům, které k jejich rozhodnutím vedly.