S dramatičkou a překladatelkou Chantal Bilodeau se mohlo české publikum setkat 22. dubna na sympoziu Jak dnes dělat divadlo v kontextu klimatické krize? | Příběhy změny. Druhou jeho část, která se konala ve III. prostoru ARCHY+, zahajovala videokonference s autorčinou přednáškou Rehearsing a Desirable Future. Nabídla rámec pro večer, během nějž proběhla také diskuse o (ne)udržitelnosti provozu českých nezávislých i zřizovaných scén a představení vítězného textu open callu Hra o zemi, který spolupořádalo Podhoubí.

Chantal Bilodeau pochází z kanadského Montrealu, v současné době však žije ve Victorii v Kanadě (tedy na tradičním území národů xʷsepsəm neboli národů Kosapsum (Esquimalt) a Songhees). Je zakladatelkou a uměleckou ředitelkou Arts & Climate Initiative, jejímž cílem je inspirovat rozmanité publikum ze všech společenských vrstev k tomu, aby „řešilo naléhavé sociální a environmentální problémy novými způsoby s využitím umění jako katalyzátoru“.

Na symposiu se hovořilo hlavně o platformě Climate Change Theatre Action, již Bilodeau také spoluzaložila a díky níž se odehrálo už šest ročníků celosvětového dramatického festivalu. České publikum se může seznámit s překlady některých krátkých her tematizujících klimatickou krizi, které pro festival vznikly, díky dramaturgickému semináři pod vedením Mila Jurániho na brněnské Masarykově univerzitě.

  

 

Pro každý ze šesti ročníků Climate Change Theatre Action vzniklo padesát pětiminutových her od dramatiků a dramatiček z celého světa. Ty posléze uvedla různá divadelní uskupení na všech kontinentech. Jak vypadal typický ročník vašeho festivalu? A jaký měl časový rámec?

Doposud se festival konal jako bienále, především proto, že nám jeho příprava vždy zabrala dva roky. Nejdřív obvykle vybereme téma, padesát dramatiků a dramatiček a na podzim – rok před začátkem festivalu – jim zadáme, aby napsali hru. Pro festivalový ročník, který se konal v roce 2025, to bylo na podzim 2024. Na zhotovení textu mají autoři a autorky několik měsíců a od dubna je dáváme k dispozici spolupracujícím divadlům, aby mohla začít plánovat své akce. Od dubna do září se o našich aktivitách snažíme informovat veřejnost, aby se zúčastnilo co nejvíce lidí. Festival se koná mezi zářím a prosincem. Po jeho skončení shromažďujeme zpětné vazby a fotografie ze všech akcí a aktualizujeme webové stránky. To nám zabere čas asi do března a pak je potřeba začít plánovat další ročník.

 

Dovedu si představit, že najít spolupracovníky pro tak rozsáhlý projekt muselo být náročné. Jakým způsobem jste budovali síť kontaktů? Zahrnovalo to i fyzická setkávání, nebo vše probíhalo online?

Když jsme v roce 2015 projekt spustily, byly jsme čtyři spolupořadatelky: tři umělkyně ve Spojených státech a jedna v Kanadě. Společně jsme si sdílely kontakty na mnoho místních i mezinárodních divadelníků, z nichž jsme vybraly padesát dramatiků a asi osmdesát spolupracovníků, kteří pak pořádali akce ve svých zemích. V následujících letech se ty tři další umělkyně v projektu posunuly dál a já jsem začala spolupracovat s Centrem pro udržitelnou praxi v umění (CSPA), které disponuje rozsáhlou mezinárodní sítí. Na konci každého festivalu žádám dramatiky, aby mi doporučili někoho, o kom si myslí, že by se k nám hodil, takže jsme okruh autorů neustále rozšiřovali na základě těchto doporučení. Když jsme hledali divadelníky, kteří by organizovali živé akce, spoléhali jsme na ústní propagaci a publicitu prostřednictvím obvyklých kanálů: tisku a sociálních médií. V některých letech jsme také pořádali online schůzku. Nikdy se ale nekonalo žádné fyzické osobní setkání, které by nás všechny propojilo.

  

 

Projekt Climate Change Theatre Action mě zaujal mimo jiné tím, že má globální rozměr, stejně jako klimatická krize. Do jaké míry jste měli jakožto CCTA přehled tom, co všechno se v rámci projektu děje? Vznikla nějaká „šedá zóna“ uměleckých aktivit, které váš festival sice inicioval, ale de facto je pořádala lokální divadelní uskupení?

Jsme v kontaktu se všemi, kdo pořádají živé události. Spolupracovníky žádáme o poskytnutí podrobností, včetně data a místa konání i toho, jaké hry z CCTA používají, abychom mohli jejich akci uvést na svém webu a sociálních sítích. Jakmile akce proběhne, prosíme je o zpětnou vazbu a fotografie. Naším cílem je dát spolupracovníkům co největší autonomii. Musí zahrnout alespoň jednu hru z naší sbírky, ale kromě toho může mít událost jakoukoliv formu. Mohou například zapojit místní umělce, hudbu, uspořádat výstavu a tak podobně – nebo se prostě setkají na zahradě s partou přátel a čtou si navzájem hry. Naší rolí není vnucovat lidem určitou estetiku nebo úroveň produkce, ale vyzvat je, aby pořádali akce, které reprezentují jejich komunitu a to, kým jsou.

  

 

Máte představu o tom, jestli některé z vámi iniciovaných událostí měly po skončení festivalu další umělecký vývoj? Zaznamenali jste nějaké navazující aktivity?

V průběhu let se objevilo několik navazujících aktivit. Někdy se divadelní inscenace znovu uvedly na jiném místě nebo se s nimi jezdilo po místních středních školách. Někdy byli umělci požádáni, aby svá díla představili ještě v rámci festivalu nebo na konferenci. V jednom případě založil člověk, který pořádal akci v rámci CCTA, organizaci zaměřenou na environmentální umění. A v mnoha případech se lidé, kteří v daném roce pořádají event CCTA, účastní i v následujících letech a navazují spolupráci s dalšími umělci nebo organizacemi ve svém regionu.

 

V rámci šesti ročníků festivalu CCTA jste také iniciovali mnoho aktivistických událostí na různých kontinentech – byla to jedna z podmínek účasti, chápu-li to dobře. Ráda bych si představila jejich pestrost. Jaké události vám nejvíce utkvěly?

Říkáme tomu „akce“ a bylo jich tolik úžasných! Tým v Indii zorganizoval úklid řeky. Studenti na Floridě rozdávali lidem semena původních rostlin, aby si je zasadili na zahradě. Několik uskupení vyzvalo publikum, aby podepsalo dopisy požadující lepší klimatickou politiku, které pak poslali místním politikům. Kolektivy často zvou lokální environmentální organizace, aby pohovořily o tom, co dělají, a vysvětlily, jak se lidé mohou zapojit. Tým v Kalifornii vybral peníze na iniciativu výsadby stromů. Jiná skupina na Novém Zélandu uspořádala pochod požadující změnu klimatické politiky. A konaly se i akce, na nichž vystupovali mladí lidé, kteří prostě jen chtěli, aby byl jejich hlas vyslyšen. Jedním z cílů setkání, jehož se zúčastnili převážně jejich rodiče, bylo dát prostor právě mladým lidem – generaci, která tento problém zdědí –, aby dospělé vzdělali v tom, co může komunita pro životní prostředí udělat.

 

Na svých webových stránkách píšete, že se CCTA chystá změnit model fungování. Co vás k tomu přimělo?

Změnu vyvolal nedostatek finančních prostředků. Dříve jsme každé dva roky zadávali vznik padesáti nových her. Teď na to už ale nemáme prostředky. Místo toho budeme zadávat méně her a uvádět některé z naší již rozsáhlé sbírky (asi 275 textů). Budeme se také snažit vést své spolupracovníky k tomu, aby organizovali akce po celý rok, nejen na podzim. Přicházíme sice o kompaktní model, ale usnadňujeme lidem účast a sobě organizaci festivalu.

 

Kdy jsou podle vaší zkušenosti lidé nejpravděpodobněji ochotní a schopní se otevřít environmentálním tématům?

Obecně platí, že lidé nechtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat, a ani nechtějí mít pocit, že jsou manipulováni k tomu, aby cítili nebo jednali určitým způsobem, což se při komunikaci o klimatu často stává. Lidé se zpravidla otevřou v prostředích, kde cítí, že je jejich názor respektován a že si mohou svobodně utvořit vlastní postoj. Vždy se snažím připomínat si, že na nejzákladnější úrovni chce každý cítit, že je viděn a slyšen. Umění je skvělý způsob, jak podnítit diskusi o environmentálních tématech. Když je dobře udělané, umění – včetně divadla – vybízí k zamyšlení. Místo toho, aby lidem říkalo „Tohle byste měli dělat“ nebo „Vy za to můžete“, se umělecké dílo ptá: „Co si o tom myslíte?“, „Co je pro vás důležité?“ nebo „Jak můžeme společně něco změnit?“ Během divadelního představení, kdy diváci sledují, jak se postavy rozhodují, se tvůrci publika také ptají: „Co byste udělali, kdybyste byli touto postavou?“

 

Na webových stránkách platformy Arts & Climate Initiative, kterou umělecky vedete, se píše, že se snažíte oslovit publikum všech společenských vrstev a že působíte interdisciplinárně. Jak vypadají umělecké události, které z vaší iniciativy vznikají?

V posledních dvou letech jsme museli kvůli škrtům v rozpočtu omezit program, ale v minulosti jsme spolupracovali s různými organizacemi v New Yorku, díky čemuž se nám podařilo oslovit rozmanité publikum. Ať už jde o centrum pro afrokaribskou nebo hispánskou komunitu, od kabaretního prostoru až po městský park – snažíme se setkávat s lidmi tam, kde se běžně nacházejí. Naše akce zahrnovaly představení, panelové diskuse, online kurzy, stipendijní program pro členy místní komunity zasažené hurikánem Sandy a každoroční pětidenní intenzivní workshop s názvem Arts & Climate Incubator. Ten sdružuje umělce, aktivisty, vědce, studenty a pedagogy, kteří se chtějí zapojit do boje proti klimatickým změnám prostřednictvím umělecké tvorby. Tyto „inkubátory“ se konaly v New Yorku, Coloradu a na Aljašce. Spolupracujeme také s lidmi, kteří ke klimatické krizi přistupují z jiné perspektivy, jako jsou vědci, aktivisté, tvůrci politik, urbanisté atd.

 

Když odhlédnu od festivalu CCTA i právě zmíněné platformy a zaměřím se na vaši samostatnou uměleckou tvorbu. Aktuálně pracujete na dramatické sérii The Arctic Cycle, která má zahrnovat osm her, z nichž se každá pojí s jednou z osmi arktických zemí. Pokud jsem to dobře pochopila, pracujete na ní od roku 2007 a právě se rodí čtvrtý – islandský – text Requiem for a Glacier. Pozorujete na textech svůj vývoj ve vztahu ke klimatu? Přistupujete teď k výběrům témat a způsobu psaní jinak než v začátcích?

Můj přístup k psaní o dopadech klimatické změny se rozhodně vyvinul, i když bych neřekla, že je radikálně odlišný. Myslím, že k nejradikálnějšímu přehodnocení mých myšlenek o psaní došlo během rešerší pro první hru Sila, která se odehrává v Kanadě. (Slovo „sila“ pochází z jazyka inuktitut, kterým hovoří Inuité, obyvatelé severní Kanady. Může znamenat dech, vzduch, atmosféru, oblohu, moudrost, ducha nebo zemi.) Po návštěvě Nunavutu v kanadské Arktidě jsem si uvědomila, že klasická dramatická struktura, kterou mě učili, není pro zachycení dnešního světa a realit klimatické krize užitečná. Myšlenka, že jedna postava musí překonat řadu překážek, jež v závěru vedou ke katarznímu momentu, je ve skutečnosti ztělesněním problémů, kterým čelíme. To, že jediný hrdina, který reprezentuje jediný morální úhel pohledu, nakonec zachrání situaci, je koloniální konstrukt. Předpokládá, že platný je pouze jeden (západní) světový názor a že pokrok nastává spíše silou (ať už morální, politickou, ekonomickou atd.) než spoluprací. A také, že individuální seberealizace je tím nejdůležitějším projektem, o nějž může člověk usilovat. Každá moje hra, počínaje Sila, proto zkoumala formu ve snaze zhmotnit různé hodnoty, jako jsou komplexnost, propojenost, spolupráce, nelinearita a možnost souběžné existence různých světových názorů.

U textu Sila jsem cítila, že je důležité zahrnout i trochu vědy – protože to bylo poprvé, co jsem psala o klimatické krizi. Takže první dvě hry ze série The Arctic Cycle obsahují postavu s klimatologickým vzděláním. Když se ale postupně rozšiřovalo povědomí veřejnosti o tomto jevu, došlo mi, že je důležitější pochopit, jak nás klimatická změna ovlivňuje, než jaké je její vědecké vysvětlení. Upustila jsem od snah zakomponovat do svého psaní vědu a místo toho jsem se zaměřila na emocionální a duchovní dopady krize.

 

 

O co jde ve hře Requiem for a Glacier, na níž právě pracujete? Narazila jste při psaní na nějakou produktivní obtíž, kterou jste musela kreativně překonat?

Requiem for a Glacier je inspirováno událostí, k níž došlo na Islandu. V roce 2014 prohlásil místní glaciolog ledovec Okjökull na vrcholu hory Ok za mrtvý. Ledovec je živý, dokud se může pohybovat vlastní vahou. Pokud se led na vrcholu přestane doplňovat, je považován za mrtvý. Média o zprávě psala, ale věnovala jí jen malou pozornost. V roce 2019 pak dva antropologové z Rice University ve spolupráci s jednou islandskou komunitou uspořádali pietní akci za ledovec. Sto lidí, včetně tehdejšího premiéra, vystoupalo do poloviny hory. Pronášeli projevy, zpívali písně a nainstalovali bronzovou desku na památku Okjökullu. O památníku média informovala, ale na rozdíl od zprávy o smrti ledovce se tato stala virální. To je výchozí bod mé hry a, jak naznačuje název, je sama o sobě pietní akcí za ledovec, jíž se může publikum zúčastnit.

Jsem stále v rané fázi psaní, takže se možná setkám s výzvami, které jsem zatím nepředvídala. Mým cílem je vytvořit něco, co bude emocionálně působivé a umožní nám truchlit nad tím, co ztrácíme, aniž bychom se v tom ale utápěli. Jinými slovy – i když se zabývám něčím smutným, chci, aby hra byla nakonec povznášející. Ztratili jsme konkrétní ledovec, ale existuje spousta dalších, které ještě můžeme zachránit. A další uměleckou výzvou možná je vzít lidi na cestu, jejíž začátek sahá až do dávné minulosti a která končí v přítomnosti. Pokrývá tedy opravdu rozsáhlé území!

 

Velkým tématem současné divadelní kultury je „vynucené“ ekologické chování z důvodu nedostatku financí. V českém nezávislém divadle se například většina scénografií tvoří z použitých materiálů, jelikož na nové nemají tvůrčí týmy peníze. Máte také zkušenosti s tím, že se ve vašem okolí uplatňují některé z principů environmentálně zodpovědného konání spíš z nezbytí než ze svobodného rozhodnutí? Pokud ano, jaké?

To samé se děje i v New Yorku, kde malé soubory nemají rozpočet na scénografii a na rekvizity a vystačí si s tím, co najdou. Je však také pravda, že nedisponují žádnými skladovacími prostory. Malé soubory si nemůžou dovolit ani vlastní kancelář, natož divadlo. Jelikož si uskupení musejí prostory pronajímat na jednotlivá představení, nemají před ani po repríze kde skladovat materiály. Pokud se tedy někdo z nouze dobrovolně nenabídne, že scénografii a rekvizity uskladní ve svém malém bytě, tyto věci nakonec často skončí na skládkách. Pozitivní ale je, že malé soubory spotřebují mnohem méně materiálu než ty větší.

 

Existuje ve vašem prostředí nějaká oficiální infrastruktura, která by divadelním uskupením usnadňovala ekologicky zodpovědné chování?

V New Yorku existuje organizace s názvem Material for the Arts, kde mohou umělci získat zdarma materiály. Jedná se o věci, které někdo daroval. Jakmile se například zderniéruje nějaká inscenace, umělci mohou organizaci přinést použitý materiál, aby je mohl využít někdo jiný, stejně jako cokoli jiného, co již nepotřebují. Je to skvělý způsob, jak zabránit tomu, aby věci končily na skládkách.

V New Yorku také sídlí Broadway Green Alliance, která sice slouží spíše větším divadlům, ale na svém webu nabízí řadu bezplatných zdrojů pro kohokoli, kdo má zájem o to, aby bylo divadlo udržitelnější.

 

Podělila byste se s námi o své zkušenosti s uměleckými díly (jakéhokoliv typu), která vás v poslední době zaujala?

Inscenace z nedávné doby (šla jsem na ni třikrát!), na kterou stále pravidelně vzpomínám, je [MORNING//MOURNING] od americké skladatelky Gelsey Bell. Jedná se o volnou adaptaci knihy Alana Weismana The World Without Us. Dílo je neuvěřitelně krásné a vyvolalo ve mně jak intenzivní pocit smutku, tak i naději. Takto ho popisují na Belliných webových stránkách: „Experimentální opera se odehrává ve světě, kde ze Země zmizeli všichni lidé. Ansámbl pěti zpěváků a multiinstrumentalistů je svědkem změn na této planetě. Provází diváky tím, jak lesy opět rostou, vyvíjejí se nové druhy a svět vytvořený lidmi se rozpadá. Dílo je fantastickým a hravým výzkumem závažných politických a etických rozporů, které utvářejí současné vztahy člověka k přírodě.“

 

ptala se Barbora Etlíková