V rámci přehlídky současné loutkové tvorby Přelet nad loutkářským hnízdem vyrazili Týna s Dominikem na novinku skupiny FRAS s názvem Kawloon: Největší dům na světě. Inscenace v režii Johany Šulík Bártové propojuje ilustrace Františka Štípka se živě dabovanou animací na plátně a s postupy z videoher. Nad překvapivě intimním zážitkem z prostředí největšího paneláku na světě se potom autor a autorka sešli v Google dokumentu, aby ho přiblížili čtenářstvu Spory prostřednictvím kolaborativního textu.

Dominik: Na FRASu mě hodně baví jejich nepředvídatelnost, snaha prozkoumávat neotřelé výtvarné postupy a nové možnosti loutkového divadla, aniž by však opouštěli jeho esenci. I když mě každá jejich inscenace něčím překvapí, zůstávají sví. U Kawloon vidím několik paralel s jejich předchozí tvorbou – důraz na krajinu, citlivou inspiraci v různých kulturách či reálných událostech, grotesknost spojenou s jistou tajemností, mysteriózností…

Týna: Zároveň napříč jejich tvorbou často pozoruji kombinování dokumentárních materiálů s malými lidskými příběhy, což byly v tomto případě fotografie z „největšího domu na světě“, tedy Kaulungského opevněného města na území Hongkongu, které vzniklo poté, co Čína postoupila Hongkong Spojenému království. Do roku 1990 v něm žilo 50 000 obyvatel a tenhle spletitý panelák existoval trochu mimo dosah zákonů, úřadů i vlády. V inscenaci se o něm mluví jako o místě s vlastními pravidly, což dost nahrává mysterióznosti a magii.

Dominik: Ta magie přitom nevzniká jenom příběhem, ale i formou. Hlavním inscenačním principem je projekce, která na plátně rozžívá příběh malého chlapce Tuana. Herci Matěj Šumbera a Antonín Brukner jednak promítají autentické diapozitivy města, postavy pak oživují pomocí projekčních baterek. Do nich lze vložit kolečko s různými kresbami obličejů nebo částí těla a otáčením mezi nimi rychle přepínat, což umožňuje animovat jejich pohyb nebo střídat výrazy. 

Týna: Živou animaci přitom doplňují dabováním v reálném čase, z čehož plyne dost vtipných situací. Také díky tomu mohou herci přímo reagovat na dění na projekčním plátně a případná zaškobrtnutí obrátit v humor, jako když jeden z herců své hledání částí postavičky prodavačky z večerky zakamufloval situací ve fiknčím světě. Tuan k překvapení svého vodiče musel čekat, než se nekompletní papírová postava v rohu obchodu převlékne. Právě kombinace filmových a divadelních postupů podle mě z jednoduchého příběhu dělá dynamický a zábavný zážitek.

Dominik: Podle mě tomu pomáhá i práce s videoherními postupy: příběh je uspořádán jako sled různých questů, které Tuan musí splnit, aby získal klíče od svého bytu. Ty má u sebe zmíněná paní z večerky, která mu je ale vydá jen pod podmínkou, že jí přinese hezkou květinu. Děj se takto postupně rozvíjí a větví a Tuan se prostřednictvím jednotlivých úkolů potkává s dalšími obyvateli paneláku. Hodně mi to připomínalo pohyb hrdiny v herním světě.

Týna: To je pravda! Dochází i k zobrazení boss fightu jako z počítačové hry při souboji hrdiny s antagonistou příběhu, kterým je majitel restaurace, kam Tuana zavede toulavá fena. Typické přetáčení různých předmětů místo hlav bojovníků herci ilustrují herními zvukovými efekty. V těchto momentech pro mě inscenace nesla nostalgickou estetiku raných videoher, již jen umocňovaly snímky z Hongkongu osmdesátých a devadesátých let. 

Dominik: Ano! Celá událost měla velmi nostalgický nádech, evokovala mi hraní videoher v dětském pokojíčku nebo společné prohlížení fotek z dovolené… Hercům se navíc i přesto, že k nám celou dobu seděli zády, podařilo udržet s diváky blízkost a vytvořit tak celkem intimní atmosféru. Pomohly tomu jejich uvolněné hlasy i uspořádání prostoru, v němž seděli v kleče na perském koberci, ve tmě a jen jemně ozařováni světlem z projekcí.

Týna: Ta příjemná intimní atmosféra podle mě také vychází právě z propojení dokumentární roviny se všední a osobní a zrcadlila se i v samotném příběhu. Nakonec Tuan našel byt, který hledal, a podařilo se mu v betonovém bludišti vytvořit vlastní malý domov. Kromě něj se do útočiště nastěhovala také toulavá fenka Aiko, s níž se při plnění sidequestů spřátelil, což pro mě symbolizovalo opravdový happy end celého hledání. Maybe the real treasure was the friends we made along the way. :)