Krajina příběhů představuje rozsáhlý site-specific projekt, který kurátoruje Divadlo Continuo v rámci Evropského hlavního města kultury 2028. Ve výsledku vzniknou celkem čtyři imerzivní inscenace zkoumající genia loci, paměť, ale především příběh daného místa. Minulý rok se jednalo o první část v Parku u Velkého jezu v Českých Budějovicích, kde se konaly Každodennosti – Site-specific Lab 25. Letos pro změnu uskupení osídlilo ubytovnu Blanice v Týně nad Vltavou a její historii přetavuje do inscenace Hotel Fatigue, která bude mít premiéru 28. července. Umělecký výzkum vede performerka, literární redaktorka, spisovatelka, básnířka a multižánrová umělkyně Anna Luňáková, která s Divadlem Continuo spolupracuje pravidelně a s níž jsem vedla tento rozhovor. Nakonec se však do naší rozpravy zapojili také dramaturg Marek Turošík a sound designer Jakub Štourač.

 

Vaše tvorba protíná mnoho druhů, žánrů a forem umění. Co vše podle vás dokáže být performativní a jak se to propisuje do vaší praxe?

Anna Luňáková:

Performativita je svoboda? Princip, který umožňuje všemu a všem setrvávat ve stávání se, navzdory danostem. Možnost sebe-utváření, schopnost proměňovat svůj environment, představovat si věci i jinak, než jsou, a komunikovat tuto představu druhým. A protože nechci znít romanticky, dodávám, že je to svoboda s odpovědností, praktické stopování hranice, kdy už se začne situace, text nebo objekt vzpírat tomu, k čemu ho chceme využít.

To je ovšem odpověď, která mě baví. Jak se to má s performativitou ve skutečnosti, to nevím – vím jen to, že například v poezii vždy hledám moment, kdy se text hýbe. To samé platí pro práci se zvukem nebo akcí v prostoru.

 

 

Vzhledem k tématu inscenace, ale také k vaší literární a divadelní činnosti mi nedá se nezeptat: co pro vás znamená příběh?

AL:

Můj osobní vztah k příběhům se neustále proměňuje; z literárního hlediska jsem jimi nejprve pohrdala, protože jsem měla dojem, že uzavírají dveře, namísto aby je otevíraly. Zkuste převyprávět svůj „život“ v několika minutách! Člověk nutně cítí, že něco podstatného v odpovědích uniká. Později jsem si uvědomila, že není nutné vše „doříct“, že příběhy mohou existovat v prostoru mezi námi, aniž bychom je museli následovat, stačí si je prohlížet, soucítit s nimi, snažit se jim porozumět.

Dnes to vnímám tak, že důležité je právě vyprávění – možná ještě víc než příběh – a spolu s ním naslouchání, zahlédnutí nebo dotek; že to může být moment, ve kterém se chronická krize na chvíli zastaví, moment, ve kterém jsme jednoduše řečeno křehcí a skuteční.

Pro Divadlo Continuo, pro projekt Krajina příběhů, jsem se podílela na uměleckém výzkumu, kde je příběh a náš vztah k němu klíčovou otázkou. Každý rok jej zkoumáme z jiného „úhlu pohledu“, loni to například byly „příběhy každodennosti“.

 

Odkud vzešel impuls divadelně zpracovat právě příběh ubytovny Blanice?

AL + Marek Turošík:

Impulz jednoznačně vzešel ze samotných prostor ubytovacího komplexu Blanice, který má zajímavý důvod vzniku, svou historii a charakter. Druhým důležitým momentem je naše již zmíněná snaha v rámci projektu Krajina příběhů naslouchat a sbírat příběhy (nejen) z Jihočeského kraje. V letošním roce to jsou tzv. „příběhy z okraje“ v širokém slova smyslu. To, na co se zapomnělo nebo o čem se nemluví, příběhy, které si sami neuvědomujeme a patří k nám… Tyto dva základní momenty / inspirace se pak samozřejmě střetávají se samotnou tvorbou, větví se, vzájemně ovlivňují nebo korigují, tvoří jakési „podhoubí“ pro inscenaci.

Hotel Fatigue je tak jistou „kombinací“; jedná se o site-specific představení, které vychází z konkrétní lokace. Letos je to ubytovací komplex Blanice v Týně nad Vltavou, který má své vlastní „příběhy“, které touto budovou prošly. Jak ale název napovídá, tuto konkrétní lokaci tvůrčí tým překračuje ještě jinam. A pod tímto „jinam“ se skrývají různé fragmenty příběhů, ať už lidí, kteří z různých důvodů bydleli v těchto prostorách, anebo se jedná o příběhy, které jsou takříkajíc univerzálně platné, společné nám lidem.

 

Vy se zde především podílíte na uměleckém výzkumu, co vše tento proces zahrnuje?

AL + MT:

Umělecký výzkum pro Divadlo Continuo spočívá především v neustálé diskuzi s tvůrčím týmem inscenace, ale i v řadě rozhovorů s pamětníky a pamětnicemi, studiem historie místa i promýšlení konkrétních konceptů nebo tematických linek. Například v loňském roce jsme se věnovali tématu každodennosti, prostřednictvím site-specific laboratoře v parku u Velkého jezu v Českých Budějovicích. Tvůrčí tým tam spolu s performerstvem z různých koutů světa ohledával různé formáty divadla v netradičních prostorech, způsoby, jak zapojit diváctvo do inscenace, ať už v přípravě nebo realizaci… Výraz „umělecký výzkum“ tak zahrnuje nejen rešerši konkrétních osudů, historii místa, ale i reflexi vlastního formátu, který bude diváctvu nabídnut.

 

 

Ohledávání paměti místa je v současnosti populární fenomén, z něhož často imerzivní divadlo vychází. Jaké přístupy v něm volíte?

AL:

Budeme společně s diváctvem putovat prostory bývalé ubytovny Blanice a v jazyce, který je Continuu vlastní, tedy fyzické, taneční a výtvarné divadlo, odhalovat obrazy / vztahy / situace, které odráží výše zmíněný výzkum. Tento rok se navíc divadelní situace a obrazy budou odvíjet ve specifické, dalo by se říci „hyperrealistické“ nebo „filmové“ scénografii.

MT:

Ohledávání konkrétního místa je silnou inspirací pro Divadlo Continuo, které se site-specific a imerzivními projekty pracuje už třicet let, a to právě ve formátu tzv. letních projektů s mezinárodním týmem, pokaždé v jiné lokalitě, kde se v relativně omezeném čase vytváří inscenace, která využívá jazyk pohybového (fyzického), tanečního, vizuálního divadla. Paměť místa je v těchto projektech klíčovým aspektem tvorby. V Continuu se tak někdy místo „site-specific“ či „imerze“ říkává „site-responsive“ projekt, čili takový, který místu odpovídá divadelní tvorbou. S místem se navazuje dialog, a to na úrovni režijní a dramaturgické, ale i aktivní imaginací v prostoru, s vlastním vkladem performerstva. Jsme to my v prostoru a prostor v nás. To je nejspíš prvotní materiál, ze kterého postupně vzniká výsledné představení.

 

V čem je podle vás ubytovna Blanice specifická? A znáte místo s podobnou historií?

AL:

Osudy, příběhy spojené s Blanicí – a je potřeba si uvědomit, že příběh nutně neznamená „pravdu“ nebo „skutečnost“, jako spíš narativ, úhel pohledu, rámec – vychází z faktu, že tento komplex vznikl v 80. letech 20. století, aby sloužil jako ubytovna pro stavebníky Jaderné elektrárny Temelín. Dále se používal příležitostně jako hotel, ale i dočasné útočiště pro ukrajinské uprchlíky z války, zejména matky s dětmi, nebo jako evakuační místo při velkých povodních v roce 2002. Blanice má svého genia loci, ať už se ho rozhodneme vnímat pozitivně či negativně, myslím, že odpověď je někde uprostřed.

MT:

Podobné místo jako Blanici skutečně neznáme. Je to exemplární příklad budovy, kterou si představíte, když se řekne „socialistický hotel“ se vším, co k tomu patří. Navíc, účel budovy se v průběhu let měnil, nejprve zde byla konkrétní skupina lidí, dělníci stavějící jadernou elektrárnu, později tradiční návštěvníci hotelu, ale i lidé, kteří potřebovali ubytovnu anebo dokonce útočiště. V současné době se chystá částečná demolice tohoto objektu a stavba nové obytné čtvrti, čili je to historie, která postupně mizí.

 

Co vás samotnou na historii budovy zaujalo nebo překvapilo?

AL:

Přijde mi zajímavé, jak se účel budovy v průběhu času proměňoval, a také otázka „dočasnosti“ smyslu veškerých staveb, které lidé produkují. Kde je hranice mezi historickým významem a pozbytím původního účelu? Když se dokážeme obdivovat palácům a vysoké architektuře, co nám o nás prozradí taková budova jako je ubytovna Blanice?

 

 

Jak se vaše poznatky odráží v podobě scénáře?

AL:

„Scénář“ inscenace letních site-specific projektů vzniká během procesu zkoušení, během dlouhých dní strávených v jednotlivých lokalitách, aby výsledný jevištní tvar odpovídal také realitě společného procesu. Propojuje se tedy režijně-dramaturgický záměr s elementy získanými z výzkumu, nabídky performerstva, vlastní vize členů a členek týmu a zároveň tolik důležitý duch místa. To vše pod zastřešující kuratelou projektu Krajina příběhů. Poznámky z výzkumu jsou tedy důležitou částí, ale stále jen jedním z momentů budoucí inscenace, která má mnoho kořenů.

 

Na přípravách inscenace se také podílí místní spolky, instituce a obyvatelé. Co vnesli do vašeho uměleckého výzkumu a na jaké bázi s nimi spolupráce funguje?

AL:

Je to tak, na přípravě inscenace Hotel Fatigue se podílela a podílí celá řada lidí, ať už svým příběhem, sdílením své osobní historie nebo zkušenosti, ale i dobrou radou, koho se ptát dál a s kým „ještě“ si promluvit. Abych ale nezůstávala v abstraktech, uvedu například nádhernou spolupráci s Domovem sv. Anežky. Tam nám pomáhají zapojit do inscenace své klienty a klientky, kteří tak mohou spolu s mezinárodním týmem performerů v inscenaci vystoupit.

Krom toho přináší druzí do naší práce novou vlnu entuziasmu, radosti z tvorby inscenace, pocit, že jsme v Týně nad Vltavou vítáni a že takový projekt může být pro místní zajímavým nebo přínosným.

 

 

Kromě výzkumu se také společně s Jakubem Štouračem podílíte stejně jako např. u Sensus Communis na sound designu. Co vše v tomto případě ovlivňuje jeho podobu?

AL:

A zde si Jakuba v odpovědi volám na pomoc, který jako sound-designer pracoval na celé řadě představení Divadla Continuo, včetně této inscenace.

Jakub Šťourač:

Zvuk pro Hotel Fatigue sestává na jedné straně z živých vstupů skvělých hudebníků a hudebnic, pod vedením oceňovaného slovenského tvůrce scénické hudby k různorodým inscenacím Martina Husovského.

Samotný sound-design má mnoho úrovní, dalo by se říci, že abstrahuje „hotelové prostředí“, pracuje se specifičností takových míst; představte si například různá hlášení, zvuk klíčů nebo zvonku, mumraj spousty lidí na recepci, kteří se přichází ubytovat… v hotelu jsou ale i pokoje, kde nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi – i to je impulzem pro zvuk, který vždy pracuje s atmosférou konkrétních scén. Vzhledem k tomu, že jsme právě plně v procesu přípravy inscenace, je finální soundscape Hotelu Fatigue ještě na příchodu… V každém případě je pro nás zvuk také scénografií, posiluje a zpřítomňuje prostředí, které inscenace buduje.

AL: Obecně nás baví, když se krátce dotknu zmíněné inscenace Sensus Communis, pracovat s ruchy, se zvuky, které jsou součástí našeho každodenního života, ale třeba je tak ostře nevnímáme, dokud na ně nezaměříme svou pozornost. „Zvuk věci“ s Jakubem Štouračem limitně vnímáme jako stopu nebo ostatek, ze kterého jde „vzkřísit“ to, co zde s námi už není.

 

Jakými třemi slovy byste vystihla důvod, proč inscenaci navštívit?

AL:

Nevšední divadlo zblízka?

 

ptala se Petra Kupcová