Příběhy čtyř současných hereček Moravského divadla Olomouc, díl III.

seriál Ely Brotkové

V loňském roce se mi vícekrát podařilo navštívit Moravské divadlo Olomouc (MDO) – divadlo, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla, a vlastně ani netušila o jeho existenci. Zabloudila jsem do něj díky nedávné činoherní premiéře Erbenovy Kytice slovenského režiséra Mariána Pecka, jehož divadelní tvorbu sleduji kontinuálně již několik let. Byla jsem velmi zvědavá, jak si poradil s českou literární klasikou, tak jsem neváhala a vycestovala za novým divadelním dobrodružstvím.

Inscenace Kytice mě nakonec upřímně nadchla svojí netradiční divadelní magií: levitujícími židlemi, mohutnou dřevěnou skříní ukrývající slasti i neřesti, kontrastní hrou pestrobarevných světel, naléhavou hudbou, androgynními charaktery, podmanivě stylizovaným pohybem, jakož i vypjatými dramatickými situacemi zobrazenými optikou současné doby.

Z hereckého obsazení inscenace Kytice mě především zaujaly čtyři herečky: Natálie Tichánková (jako Vypravěčka v baladě Polednice, Nevěsta v baladě Svatební košile), Kristína Jurková (jako Panna v baladě Vodník, Dcera v baladě Dceřina kletba a Vdova v baladě Holoubek), Jana Posníková (jako Matka v baladě Polednice a Babka v baladě Vrba) a Vendula Nováková (jako Vypravěčka fragmentů balad Věštkyně a Záhořovo lože a Paní/Vrba v baladě Vrba). Tyto herečky si získaly moji pozornost nejen tím, že na hraně tragičnosti pozoruhodně ztvárňují klíčové ženské hrdinky.

Moje zvědavost dozvědět se více o procesu vzniku inscenace Kytice i o mně dosud neznámých herečkách nakonec vyústila v interview s Natálií, Kristínou, Janou a Vendulou. Mým cílem je víc zpropagovat současný činoherní ansámbl MDO, proto každý díl seriálu představí jednu herečku z různých hledisek. Naše rozhovory se nezaměřovaly pouze na divadlo. Mluvily jsme i o jejich morálních vzorech, volnočasových aktivitách i zatím nesplněných snech.

/

Ve třetím díle představuji Janu Posníkovou – činoherní herečku, stand-up komičku, divadelní lektorku vzdělávací platformy Ateliér Moravského divadla Olomouc a dramacentra Sdružení D v Olomouci. Je i příležitostnou moderátorkou. Jana je charismatická žena s jasným postojem k životu. Její schopnost konstruktivně vyjádřit kritickou zpětnou vazbu je jedna z věcí, která je na ní speciálně obdivuhodná. Jana absolvovala mimo jiné studium v ​​Ateliéru Divadlo a výchova na JAMU v Brně. Její první divadelní zkušenosti jsou spojeny s profesionální nezávislou divadelní scénou, Divadlem Tramtarie v Olomouci, a v tomto divadle hostuje dodnes. Aktuálně hraje v inscenacích: Kabaret nahatý Shakespeare (rež. Jiří A. Trnka) a Fat cabaret: Lásky, strach a zen nekonfekčních žen (rež. Janka Ryšánek Schmiedtová). V Činohře MDO působí od ledna 2019. Mezi její poslední nejvýraznější inscenace v MDO lze zařadit činoherní titul Kytice (rež. Marián Pecko) a Andělé mezi námi (rež. Michaela Doleželová a Roman Vencl). V MDO momentálně zkouší i novou inscenaci Koule (rež. Darek Král a Roman Vencl), ve které ztvární hlavní roli atletické královny Mileny. Můj rozhovor s Janou přibližuje její divadelní začátky, vysokoškolské studium, jakož i vzpomínky na rané zkušenosti v Divadle Tramtarie i v Činohře MDO. Povídaly jsme si také o jejích posledních výrazných inscenacích, včetně Kytice, a osobních vzpomínkách, které na toto období má.

                                                                                                                                     

Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Moje cesta k divadlu byla docela přímá, protože jsem od malička všem říkala, že chci být herečka. Říkala jsem to tak často, že mě nakonec máma vzala na konkurz do České televize, kde jsem se ale nedostala ani do druhého kola… (smích) Ostatní holky, co prošly konkurzem, zmiňovaly, že chodily do dramaťáku. A tak jsem začala navštěvovat ZUŠ Žerotín v Olomouci. Chodila jsem i na ZUŠ v Přerově, kde jsem studovala hru na klavír, ale tam dramaťák nebyl. Na Žerotíně jsem se později potkala s Alenkou Palarčíkovou, která mi řekla o konkurzu do (tehdy ještě neprofesionálního) Divadla Tramtarie, kde jsem nakonec začala herecky působit.

Čím konkrétně si vás divadlo nakonec získalo?
Myslím, že to ve mně bylo odjakživa, nedá se to popsat úplně konkrétně… Je to pocitové. Hrozně mě ta kreativní práce bavila a nadchlo mě i to specifické prostředí.

Na vysoké škole jste nejdřív začala studovat divadelní obor na FF MUNI v Brně. Co vás následně motivovalo přestoupit na jiný, praktičtější?
Nejdříve jsem na FF MUNI studovala Teorii a dějiny divadla jednooborově. Poté mi jedna profesorka řekla, že to není ideální, a já se přihlásila na další obory – italštinu a ruštinu. Tyhle dva jazyky jsem si vybrala proto, že se na ně nedělaly jazykové přijímačky, stačily jen obecné a člověk se konkrétní jazyk měl doučit až během studia. Nakonec jsem ale nenastoupila a dokončila jen Divadelní studia. Bavilo mě to, ale cítila jsem nejistotu uplatnění po škole, a zároveň jsem věděla, že mě v budoucnu nebude bavit sedět někde v archivech. Myslím, že psaní recenzí mi docela šlo, ale vadilo mi, že stále musím mít na všechno názor a někdy negativně hodnotím práci, za kterou je velké množství úsilí, což jsem z praxe znala. Studium činoherního ani alternativního herectví mi opět nevyšlo, tak jsem zkusila Ateliér divadla a výchovy na JAMU. Zjistila jsem, že učit dramaťák celý život taky nedokážu. A tak jsem se v rámci studia zaměřila na divadelní lektorství, to mi zůstalo doteď. V Ateliéru MDO, který jsem v sezoně 2021/22 zakládala, občas vedu divadelní herecké workshopy, vytvářím tvůrčí dílny k inscenacím nebo bych ráda vytvářela metodické listy. Zároveň působím i v olomouckém dramacentru Sdružení D. Zde funguji jako lektorka preventivních programů a některé i spoluvytvářím, ty se většinou zaměřují na podporu čtenářské gramotnosti nebo pregramotnosti. 

Kdo vás v rámci Ateliéru divadla a výchovy na JAMU nejvíce formoval ze strany pedagogů nebo pedagožek?
Docela se nám to tam v tomto směru střídalo, Ateliér se hodně proměňoval. Herecky mě určitě ovlivnil režisér Matěj T. Růžička, se kterým jsem měla hereckou tvorbu. Hodně vzpomínám na pana Roubala, který učil divadelní teorii. Skvělou filozofii jsme na škole měli i s Honzou Motalem.

Už jste zmínila, že vaše první herecké angažmá bylo v Divadle Tramtarie. Jak si vzpomínáte na své začátky v tomto divadle a proč jste ho nakonec opustila?
Divadlo Tramtarie mě uchvátilo už jen proto, že to bylo skutečné divadlo, kde se zkoušelo… Byla jsem nadšená. Zpočátku jsem tam dělala všechno. Umývala jsem záchody, prodávala lístky, dělala fermany… Bylo to super a hodně zkušeností mi to dalo. Tramtarie se časem zprofesionalizovala a já ráda zůstala. Dosud je to ale malé nezávislé divadlo spravované malým počtem lidí. Udržovat jeho provoz je proto pro jednotlivce mnohem náročnější než v případě velkého divadla. Po umělecké stránce si myslím, že jsem se tam lépe naučila civilnímu herectví, které je mi pořád blízké. Hrála jsem tam na malém jevišti, často stačilo pár malých gest nebo věcí, aby člověk zapůsobil. To jsem se později ale musela přeučovat na velkém jevišti, které má jiné požadavky. Tramtarii jsem opustila, protože mě po deseti letech některé věci trochu štvaly, některé se pro mě staly jen rutinou, zkrátka jsem cítila, že potřebuji změnu a nové impulsy. Tak jsem začala posílat životopisy do jiných divadel. Přihlásila jsem se dokonce na konkurz na divadelní lektorku. Můj původní plán byl změnit město a odstěhovat se do Prahy. V tu samou chvíli začali v Moravském divadle hledat záskok za mateřskou. Můj kolega Honza Ťoupalík tehdy věděl, že se poohlížím jinde a upozornil na to Romana Vencla, kterého by nenapadlo, že bych kdy opustila Tramtarii. Pak už si mě pozvali na schůzku umělecký šéf Roman Vencl a dramaturgyně Míša Doleželová do divadla. Původně jsem si myslela, že se mnou chtějí mluvit kvůli stand-up projektu, na kterém jsme spolu tehdy spolupracovali, nebo kvůli nějaké hostovačce, ale oni se mě zeptali, jestli k nim nechci nastoupit. Na to jsem se zeptala, jestli myslí obchodní oddělení, přece jen jsem v Tramtarii skládala i fermany, ale oni mi nabídli angažmá! Bez zbytečného přemýšlení jsem to přijala.

                                                                                                

Takže aktuálně jste v Moravském divadle spokojená?
Ano. Myslím si, že tady máme fajn kolektiv, což je v divadlech vzácnost. Hlavně miluji Olomouc jako město. Z dramaturgie mi je blízké něco více, něco méně. Ale musím říct, že na těch „méně oblíbených“ titulech se pokaždé něco nové učím. Uvědomila jsem si, že nemůžu dělat jenom projekty, které se mi líbí, ale že je dobré i překračovat svou komfortní zónu, protože mě to zatím vždy někam posunulo. Jsem za to vděčná!

Jaká byla vaše první role v Moravském divadle? Máte na ni pozitivní vzpomínky?
Moje první premiéra tady byla na mé narozeniny. Na malé scéně to byl titul Kočičí hra, kde jsem hrála dceru protagonistky Eržiky. Na velké scéně to byl Evžen Oněgin a role Dámy číslo jedna. Obě tyto role mi byly blízké. Evžena Oněgina tehdy režíroval známý režisér Bogdan Kokotek, byla jsem hodně ráda, že jsem s ním mohla zkoušet. Zároveň mě fascinovalo, že jsem na sobě najednou měla velkou paruku a nóbl historický kostým, tehdy jsem cítila, že tohle je už opravdu „velké divadlo“ (úsměv).

Aktuálně hrajete roli novinářky v inscenaci Andělé mezi námi v režii Michaely Doleželové a Romana Vencla. Jak si vzpomínáte na zkušební proces? Byla vám i tato vaše postava blízká?
V tomhle představení mám jenom malinkou roli, takže mám pocit, že jsem vlastně moc nezkoušela. Uteklo to hrozně rychle… Ale v rámci zkušebního procesu nás hodně bavilo rozebírat Langerovo dílo a dělit se o své interpretace a pohledy na věc. Mnohé z našich debat byly skutečně zajímavé… Doteď vlastně nevím, jak bych se ke konkrétním tématům stavěla, například k eutanázii. V uvažování na tohle téma mě taky značně inspirovala německá interaktivní divadelní hra Bůh od Ferdinanda von Schiracha. My lidi se pořád bojíme, že se něco zneužije nebo se bojíme, ať to někdo nevzdá moc brzo… Na druhou stranu nikdo nechce trpět. Každý asi děláme, co můžeme. Andělé jsou o tom, že každý máme na tomto světě jiné poslání a nezavděčíme se všem, vždycky někomu ublížíme. Zároveň jsem si uvědomila, že naštěstí neznám příliš mnoho lidí, kteří dělají zlé věci, protože chtějí, je to spíš vedlejší efekt. A také mi Andělé mezi námi připomněli, jaké mám vlastně v životě štěstí, takže je občas fajn narazit i na takovou náročnou hru! Postava novinářky, kterou tady hraju, je fakt zlá, a to si docela užívám…

Vaše další novější role je v inscenaci Kytice v režii hostujícího režiséra ze Slovenska, Mariána Pecka. Jak si vzpomínáte na zkušební proces s panem Peckem?
Je to chytrý člověk, kterému u herečky nestačí jen krásná tvářička. Myslím, že ne se všemi si rozuměl, ale já jsem s ním neměla problém, naopak mě velmi inspiroval a přesně jsem jeho připomínkám rozuměla a chápala jsem, kam se mě snaží směřovat. Asi díky tomu jsem dokázala mít nadhled, a dokonce jsem si občas dovolila udělat i nějaký fór. Práce s ním byla opravdu hodně inspirativní! Myslím si, že je typ režiséra, co má konkrétní představu, kterou následuje, ale zároveň je otevřený i k tomu, abychom přicházeli i s vlastními nápady a postoji, a dá jim prostor. Proto mám pocit, že role, které v Kytici hraji, vycházejí ze mě samé víc než v jiných inscenacích. Ráda na tu dobu vzpomínám…

                                                                                                                            

Jaký je váš oblíbený žánr divadla?
Mám ráda od každého trošku. Od pandemie jsou populární hlavně komedie… Ale je pravda, že bych si momentálně ráda zahrála i něco vážného. Od školy jsem si zamilovala absurdní dramata i coolness dramatiku. Asi není žádná postava, kterou bych si nikdy nechtěla zahrát, naopak, cokoliv může být výzva. Stále mě fascinuje například Anna Karenina jako silná ženská hrdinka s vnitřním rozporem, kterou jsem měla možnost ztvárnit v Divadle Tramtarie, nebo mě taky inspiruje Anna Boleynová. Co se týče režie, moc bych si chtěla vyzkoušet práci s Annou Petrželkovou nebo režijním duem SKUTR. Momentálně si ale připravuji vlastní monodrama, takže hodně energie teď investuji tam…

Jaké kvality by měl mít „dobrý“ herec nebo herečka?
Schopnost sebereflexe, chuť na sobě pracovat a nést zodpovědnost za roli, kterou hraje – což znamená nejen ji zahrát podle požadavků, ale také nad ní sám přemýšlet. Důležité je i překonávat sám sebe a nápady netahat jenom z osvědčených „šuplíků“. Je sice pravda, že každý herec je jiný, někdo je více rozumový, někdo pudový typ, ale neměli bychom být jako stroje, podstatná je nepřetržitá snaha překonávat se. Ideální je i to, když máte ke komu vzhlížet, což vás žene dál.

V čem byste se jako herečka ještě chtěla zlepšit?
Určitě v mluvě, protože pořád mluvím rychle a bojuju s moravismy… Zároveň pořád trénuji to, aby postava neměla jen moje hranice, ale abych jí dokázala vytvořit její vlastní, protože to otevírá mnohem více možností. Že na tom musím zapracovat, jsem si uvědomila během workshopu terapeutického přístupu Gestalt theatre, ale ještě stále nejsem v takovém bodě, jak bych si představovala.

Jaké další herecké nebo profesní výzvy máte před sebou?
Pracuji na dvou vlastních projektech. V Olomouci budu s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou zkoušet divadlo pro batolata, které se bude jmenovat Hrdináček. Zároveň budu dělat vlastní autorské monodrama V hlavní roli JÁ. Obě inscenace bych chtěla hrát v prostorách Sedmičky, což je aktuálně malá scéna Moravského divadla. Prostřednictvím svého monodramatu bych chtěla přiblížit lidem svůj pohled na svět a zároveň jim nabídnout možnost podívat se na život s větším nadhledem…

ptala se Ela Brotková