Když v roce 2024 vyšla u nakladatelství Větrné mlýny „nehobbyčejná“ kniha Fušeři Mikuláše Křepelky, narážející na kutilskou vášeň z perspektivy zaměstnance hobbymarketu ve formě facebookových příspěvků, sklidila i přes svůj obhroublý tón úspěch. A nebyla by to režisérka Anna Davidová, aby se tento rozličnými individui prosetý svět plný úchylek i frustrací nerozhodla prozkoumat a nepřevedla jej na jeviště. Tentokrát se tak stalo v Divadle Na zábradlí skrze stejnojmennou inscenaci, která měla premiéru 29. dubna letošního roku.

Není to ovšem poprvé, kdy Davidová čerpá z blogové předlohy. V květnu 2019 to pro změnu byla v Divadle Husa na provázku Pravidla bincárny vycházející z textů anonymních autorů brněnské skupiny KKRD Boys, která se neotřelým způsobem věnovala především intimnímu životu a všelijakým sexuálním praktikám i strategiím. S Fušery z Na zábradlí má tato inscenace společný dramaturgicko-režijní koncept, který nestaví na kontinuálním ději, ale především na obrazech, ne-li podobenstvích, což však samo o sobě dává prostor pro vznik velké show, nebo?

Obě inscenace spojuje až nekorektní humor původního textu, Pravidla bincárny však působí na publikum spíše jako provokace, zatímco Fušeři představují mnohem citlivější sondu do oblasti frustrace. Podobné téma, konkrétně problematiku úzkostných poruch, zkoumal před třemi lety Boris Jedinák v tamní Eliadově knihovně skrze inscenaci Divadla Masopust Tisíce radostí čerpající ze stejnojmenné fragmentárně členěné knihy Scotta Stossela o jeho boji s úzkostí. Není tak náhodou, že i Fušery zpracoval právě tento dramaturg. V obou případech se jedná o propojení někdy až bizarního humoru s komplexním zamyšlením nad daným předmětem zkoumání, které neulpívá na povrchu. Co totiž spojuje práci Borise Jedináka a Anny Davidové? Dle mého názoru jednoznačně pozorovatelská empatie, jíž do syta nakrmili i Fušery, kteří ve skutečnosti tolik prahnou po vyslyšení, čímž se liší od své hejtem překypělé knižní předlohy. Výsledný divadelní tvar tak vyústil v deník jedné prodejny s hobby náčiním, která může být v Praze, ale i v Brně, v Ostravě nebo zkrátka kdekoli. Zároveň v ní vládne čechovovské bezčasí, kterým jako hlas z temnot zaznívá: „storno“ pomalé prodavačky alias Magdalény Sidonové.

Od stavby ptačí budky k dekonstrukci společnosti

Fušeři začínají naprosto nevinně stavbou ptačí budky, ke které nám dává instrukce Vojtěch Vondráček v roli nadšeného kutila. Jak se však později dozvíme, jeho cílem je sestavení úplně jiné věci, což celou deníkovou plejádu zakončuje, ale nepředbíhejme. Poté následuje povánoční výprodej, kde se seznamujeme s pětičlennou skupinou zaměstnanců hobbymarketu se šampusovými skleničkami v ruce (v podání Anežky Kubátové, Magdalény Sidonové, Miloslava Königa, Vojtěcha Vondráčka a Michala Bednáře), kterou vede téměř vyhořelý manažer alias Jakub Žáček, alter ego autora. Tuto skupinu nešťastlivců s dosti prapodivným chováním posléze doplňuje Luboš (Vojtěch Hrabák) s úsměvem strýce Pepina, který jako ostatní členové, inklinuje značně k alkoholu. Tím se kromě konzumerismu odkrývá ihned jedno z dalších zásadních témat inscenace, totiž alkoholismus. Alkohol je tady přítomný permanentně především jako zdroj všelijakých eskapád (anti)hrdinů, čímž se mimo jiné naráží na typickou toleranci naší společnosti vůči alkoholu coby normy (pravděpodobně kvůli přežití). Kdo nepije, jako by nebyl, no není to pravda? Brusky, řetězové pily a vrtačky se roztáčí, vítejme v jednom neobyčejně obyčejném, doslova nekonečném roce ještě obyčejnějších lidí, kam patříme i my – diváci. K čemu to všechno pobíhání po ochodech za honbou zboží ve výhodné akci vede? To se ještě dozvíme.

Prazvláštnost fušerské mánie, která je pro naše české prostředí tak emblematická, perfektně podtrhují kostýmy a scéna etablovaného scénografa Marka Cpina, který Fušery umístil do jednoho ze svých pokojíčků. Tentokrát prostor stojí na pomezí galerie, showroomu nebo tedy hobby prodejny, ale spíše by se možná dal pochopit jako tísnivé mauzoleum lidové a téměř vymizelé kutilské tvořivosti, kterou jsme nahradili konzumem a jednorázovým používáním věcí.  Po obou bočních stěnách vidíme obrovské vzorníky s podlahou, které lze rozevřít a jsou zde umístěna zrcadla. Protože co o divadle jistě víme? No, že je přece zrcadlem společnosti! Ano, ani toto klišé ve Fušerech nechybí, ale funguje dost trefně. V zadním plánu jsou rovněž vzorníky, ale také pověšené dvě hadice a mechový obraz, přičemž za nimi se skrývají pro diváky nečitelné texty, ale i fašistické a křesťanské znaky. Davidová s Jedinákem zde naráží na absurditu, s níž dovedeme v rámci frustrace operovat. Protože co se může (ale nemusí) skrývat za „opravdovou křesťanskou láskou“? Manipulace. Diktát. Mocenská hra nebo agrese, třeba na ženách, protože patriarchální společnost neskončila, patriarchální společnost trvá, jak se ještě přesvědčíme. Dále jsou zde posuvné stoly na kolečkách a stropu pak dominuje mohutný lustr s obdélníkovým půdorysem typický pro všechny super, hyper a hobby markety. Vše ozvláštňují prvky v oranžových barvách například v podobě židle, dětského stupínku nebo nářadí, s nimiž kontrastují šedé předměty (např. lampa). Tato diference se symetricky uplatňuje i na kostýmech, které dominantně tvoří šedá a bílá barva zdůrazňující obyčejnost aktérů, ale narušují je oranžové prvky, například boty, pásek, odrazová páska nebo knoflíky coby signalizátory výjimečnosti postav nebo také společenské anomálie. Garderoba tak sice působí spíše civilně, jako pracovní oděv, ale zároveň je umělecky stylizovaná v kontextu prostorového uspořádaní a funguje doslova jako zvýrazňovač významů v autorském textu Jedináka a Davidové.

Typy ušité na míru hereckému týmu Na zábradlí 

Kompaktní textová a prostorová výstavba pak vytváří ideální zázemí pro herecké výkony šestice herců souboru Divadla Na zábradlí, kterou tentokrát svou až klaunskou stylizací ozvláštnil Vojtěch Hrabák. Byla to úspěšná volba, Hrabák totiž v roli životem unášeného alkoholika a skladníka exceluje, pracuje s mimikou i tempem chůze, protože se po jevišti pohybuje jako Charlie Chaplin ztracený v čase. Často stačí jeho pohled a vytřeštěné oči, abychom pochopili, co se v něm odehrává. Ovšem pokud jste častým návštěvníkem této scény, jistě nepřehlédnete, že rozdělení typů postav mezi ostatní členy ansámblu není rozhodně experimentální, ale spíše konvenční. Tentokrát je však využití zajetých a osvědčených schémat ku prospěchu inscenace, protože napomáhá zdůraznit absurdnost a vyhrocenost předkládaných situací, které režijně-dramaturgické duo z předlohy vyabstrahovalo a invenčně si s nimi pohrálo včetně závěru.

Pokud jednoznačně někdo z Fušerů vyniká, je to Jakub Žáček, který se na scéně Divadla Na zábradlí v rolích choleriků objevil nesčetněkrát. Tentokrát však akcentovanou misantropii hyperbolizuje do ještě větších výšin a poloh, jak mu to postava autorova alter ega dovoluje, čímž dostává opravdu obrovský prostor. Aroganci postavy podtrhuje bílý třpytivý oblek, kterým se odlišuje od ostatních. Zároveň mu nechybí ve výrazu existenciální úzkost ne-li bolest, díky čemuž se daří postavě a jejímu utrpení plynoucímu z hloupých dotazů zákazníků porozumět, ostatně Žáček je mistrem výrazové mimiky. Jenom nekřičí a nelamentuje, ale zkrátka i cítí. Trefně střídá agresivně pasivní modus s hloubavým zaujetím pozorováním druhých, přičemž tento rys mu dala dramaturgicko-režijní dvojice nikoli předloha. Stává se tak výborným průvodcem nebo spíše kurátorem mauzolea, kterým diváky skrze své komentáře provádí.

Oproti jeho intelektuální nadřazenosti stojí postava neschopného sekuriťáka ztvárněná Michalem Bednářem, která něco těží z Juráčkova buranství rozvíjeného v inscenaci O Pavlovovi z repertoáru Divadla Na zábradlí a cosi ryze maskulinně zranitelného z inscenace O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso z A studia Rubín. Tentokrát Bednářova inklinace k hyperbolizaci emocí napomáhá k dokreslení charakteru, který sice má skrze své přešlapy pobavit publikum, ale také citlivě odhalit pohnutky až misogyního chování postavy. Zde se stejně jako v O Pavlovi perfektně doplňuje s Anežkou Kubátovou, která se zde opět objevuje v roli ponižované ženy. Mezi jejich nejsilnější společné momenty patří, když se Kubátová na scéně objeví jako matka sekuriťáka, která mu přinesla oběd, ale on jí slušnou formou neumí sdělit, že ještě nemá pauzu. Dochází zde jak ke slovnímu, tak i fyzickému násilí, při kterém tuhne krev v žilách, protože nápadně připomíná obrazy, které se snažíme na veřejných prostranstvích ignorovat. Inscenace tak osciluje mezi komedií a tragédií, což pomáhá více zviditelňovat nelibá společenská témata.

Místo kladívek nám stačí slova

Jak je zjevné, tato inscenace není jen o kutilství, ale hlavně o společenské agresi a frustraci, kterou si lze vybíjet na komkoliv: na migrantech, na menšinách nebo právě na ženách, čímž nenápadně Fušeři skloňují i pojem „krize mužství“, protože ty stoprocentní heterosexuální muže – fušery zde ukazují i v jejich zranitelnosti. Zejména se tak děje ve scéně, kdy se Vojtěch Vondráček ve své malé vedlejší roli kutila-fanatika pere s použitím různého náčiní s prodavačem – drama kingem alias Miloslavem Königem – o řetěz, který byl v hobbymarketu špatně zkrácen, což připomíná obraz ze Szifrónových Divokých historek. A zde se mrazivě naráží na to, na co tvůrci upozorňují již od začátku: Kam nás dovede zavést zdánlivě banální neúspěch? Nezlehčujeme někdy zbytečně situaci? A do mýtu „drsného chlapáctví“ se kuje i v další scéně, ve které stojí nahý König uprostřed jeviště jako socha s motorovou pilou v ruce coby pojistkou mužství, kterou jako zákazník ukradl. Do toho jako kontrapunkt zní italská árie, kterou zpívá. Ostatně hudba Ivana Achera je rovněž jedním z pomyslných zvýrazňovačů významů, se kterým se napříč představením povedeně pracuje. Ostatní aktéři mezitím kolem Königa chodí, komentují ho a naváží se do něj. Protože co to znamená být mužem? Vydržet? Neodkrývat své Achillovy paty?

Fušeři Anny Davidové a Borise Jedináka tak rozhodně nejsou fušeřinou, ale jedním z výjimečných kousků nynější pražské divadelní scény, která mě mile překvapila. Nečekala bych totiž, že z tak ploché předlohy se dá vykřesat pomyslný divadelní žár. Inscenace sice dovede publikum přilákat na zábavné téma kutilství, které zkrátka představuje záruku humoru, ale později začne nabývat na vážnosti, když se ke vtipným skečům přidá společenský apel. Někdo ho vidět nemusí, jiného to může ochromit nebo i ohromit. Fušeři patří mezi inscenace, které ocení jak diváci přicházející do divadla za zábavou, tak ti prahnoucí po impulsech k úvahám. Záleží, jakým uchem nasloucháte a jakýma očima se na ně díváte.

Petra Kupcová