Inscenace Viktora Tauše Amerikánka zprostředkovává naléhavý příběh Emy Černé, jež pochází z dysfunkční rodiny, během normalizace byla jako malá odložena do dětského domova a oddělena od svých sourozenců. Na prknech divadla Jatka78 sledujeme snahu vyrovnat se s opuštěním, vykořeněností a normalizovaným násilím systémové péče. Specifickou stylizací tvoří Amerikánka palčivou, hravou a bezprostřední výpověď o podmínkách v komunistických dětských domovech, pěstounské péči a výchovných ústavech. Pojednává o absenci vzorů, lidské blízkosti, ale také o síle a křehkosti vnitřního světa a imaginace.

Dvě tváře Amerikánky

Na scéně jsou přítomny pouze dvě herečky (Eliška Křenková a Anna Fialová alternovaná Terezou Ramba). Obě jsou Amerikánky. Artikulují vnitřní monolog Emy, která neukotveně proplouvá časoprostorem a ústavní péčí. Tímto formálním řešením je možné zhmotňovat vnitřní požitky a emoce a vytvořit napětí mezi viditelným a neviditelným, slyšitelným a neslyšitelným. Lze tak mapovat, jak tělo reaguje na vnitřní a vnější podněty, jak se emoce (ne)propisují na povrch a jak vše uniká jednoznačné uchopitelnosti.

Ema kolísá mezi rozdílnými polohami: je naivní a topící se ve snech, zároveň frustrovaná a popudlivá. Obě strany jsou ale pevnou součástí opuštěného dítěte nuceného udržet si lidskost tváří v tvář utrpení. Amerikánka je nejevokativnější právě ve ztvárnění dětského prožitku a projevu. Obě herečky v totožných bílých kombinézách využívají jemnou mimiku a jako by si nasledovaly rvačky z dětských hřišť, aby je pak pantomimicky představily divákům. Díky mikroportům slyšíme dech obou Amerikánek a stáváme se intimními svědky jejich příběhu.

Obsazení dvou hereček do role Emy se podřizuje také scénografie. Středobod jeviště představuje kopec rozličného oblečení, které se stává rekvizitou i horou ke zdolání. Barevná hromada zároveň připomíná nespočet rozmanitých dětí ve státních institucích, které se musely stát pevnějšími a tvárnějšími, aby přežily. Jádro scény je tedy proměnlivé, propůjčuje herečkám kostýmy a zároveň rozděluje jednotlivé plány – obě krouží bosé po místnosti a svým postavením mění mocenskou pozici vůči druhé. Žádná Emina část sama o sobě ale nevyhrává, Amerikánka nachází vnitřní sílu až v propojení obou svých částí, když se dětská fantazie snoubí s odvahou.

Zatnout zuby a nevzdat se

„Jsem skála! Jsem útes! Jsem síla, kterou nedokážete zlomit!” zvolá Amerikánka. Toto prohlášení lze chápat jako výraz disciplíny, odolnosti a vzdoru Emy uzavřené ve strukturách ústavní péče. Malá dívka a později mladá žena se musí sama sobě stát pevným bodem. Pro inscenaci je tak typický přesně rytmizovaný, takřka mechanický pohyb. Vedle Eminy síly tato stylistická volba odkazuje na odlidštěnost, postupnou otupělost a apatii dítěte, které se ovšem odmítá zcela odevzdat. Mechanizace pohybu tvoří emoční a fyzickou distanci od reálných podmínek existence a stává se prostředkem k přežití. Synchronizace monologu a pohybu je až strojově přesná a velmi evokativní.

Těla hereček jsou neustále v křeči a napětí. Režim v dětském domově je totiž úzkostný a sevřený, stejně jako prostor sám. Volnosti se Emě dostává pouze při scénách, v nichž se artikuluje její imaginace a fantazie. V těchto okamžicích se těla hereček stávají daleko rozvolněnějšími a jako by povlávala v prostoru, který je najednou zdánlivě bez hranic.

Ema si díky své fantazii v prostředí zevšednělého násilí a (mikro)agrese zachovává vnitřní jemnost, zranitelnost a naději. Pomáhá kolektivem utlačovaným dívkám jako téměř mateřská figura. Dospívající děti utvářejí svébytné (rodinné) vazby a pokoušejí se najít si pozici ve světě, jenž je nechal opuštěné. Tato vykořeněnost a absence vzorů tvoří příležitost k tvorbě vztahů, jež jsou vymaněné ze struktur tradiční rodiny. Zvlášť pozoruhodné je přátelství Emy, Vilmy a Mariky, které se rozhodují převzít kontrolu nad svými životy a pokoušejí se z ústavu utéct.

Vykročit z cyklu

Inscenace ovšem nabízí také palčivý vhled do reprodukce vzorců, které vedou k normalizaci násilí a patologického chování. Díky obsazení dvou hereček je možné rekonstruovat dívčiny vzpomínky a zážitky živou akcí, dialogem a nápodobou okolních postav. Ema publiku zprostředkovává pohled na dospívající chlapce a dívky opakující během dětských her „na rodinu“ nezdravé modely, které je však dennodenně obklopují. Ema popisuje, jak malý kluk Bohouš představující otce bije svou ženu, která z beznaděje pije. Takto probíhá hra, která má simulovat běžný rodinný život. Napětí mezi hravostí, nevinností a všední krutostí tvoří mrazivý a stále velmi aktuální obraz. Stáváme se svědky postupného zvnitřňování násilí a útlaku. Ten je systémově podporován despotickým jednáním přihlížejících vychovatelek, které také Ema imituje.

Dívka se tak upíná ke svému neznámému otci a k bratrovi. Pomocí střípků informací a jediné fotografie si vytváří představu ideálního svalnatého táty žijícího v Americe. Adoptuje si jeho vyfantazírovanou boxerskou náturu a pěstuje si tuhý kořínek a ještě tvrdší pravý hák. Vzhledem k absenci opravdových inspirativních osobností se tak jejím idolem stává mýtus, naivní sen, který ji ale drží naživu navzdory nelidskému zacházení. Inscenace tak kromě širší kritiky tehdejší ústavní péče poukazuje na nezdolnost dětského ducha.

I po úspěchu filmové Amerikánky působí divadelní inscenace jako zjevení. Dvě herečky, jedno opuštěné dítě, neonové osvětlení a živá hudba rozléhající se prostorem, který vzbuzuje tíseň. Amerikánka nabízí pohled do předrevoluční reality prostřednictvím upřímné a živelné výpovědi dítěte, přičemž se vymyká schematickému vyobrazení komunistické totality a nabízí pestré podoby touhy po svobodě coby širšího symptomu doby. Postava Amerikánky a její poselství tak s diváctvem zůstává pro svou hravost, odvahu a vnitřní sílu ještě dlouho po konci představení.