Co se stane s inscenací, když průběh představení nemá úplně pod kontrolou ani jedna ze dvou hlavních performerek, které tu účinkují? Když každá přináší vlastní představu o tom, co se má právě dít?

Nejnovější inscenace brněnského nezávislého divadla Aldente a taneční platformy ME-SA (ID)Entita tuto otázku neklade přímo. Přesto se mi během jejího pražského hostování ve Venuši ve Švehlovce opakovaně vracela. Některé situace totiž jako by záměrně znejisťovaly hranici mezi tím, co je součástí předem připraveného inscenačního tvaru, a tím, co vzniká přímo na místě. Nepředbíhejme ale.

Představení začíná velmi pozvolna. Po příchodu do sálu máme čas rozhlédnout se po prostoru. Můžeme se zastavit u místa, kde jedna ze dvou ústředních performerek, Martina Trusková, maluje. K prohlédnutí je také kout s ručně vyrobenými hudebními nástroji, na něž budou později hrát Jan Kyncl a Martina Rousová, verbální, hudební i organizační průvodci touto inscenací. Na stěny se promítají citáty z Platónova podobenství o jeskyni. Uprostřed arénovitě uspořádaného hlediště se záhy objeví zářivý kruh, vytvořený světelným kuželem z reflektoru upevněného na stropě. Do jeho záře postupně vstupují Jan Kyncl, Martina Rousová a Martina Hajdyla Lacová, druhá klíčová účinkující (ID)Entity. Vztahují se k tomuto světlu, metaforicky možná k ohni z platónského podobenství. První dva hudebně, Martina Hajdyla Lacová tanečně. Už z jejich chování, například z toho, že často obracejí tvář ke světelnému zdroji, je patrné, jak zásadní význam mu přisuzují.

Jan Kyncl ze sebe občas vyráží pronikavý výkřik, který mě pokaždé poleká. Martina Hajdyla Lacová jako by ve svých tanečních vstupech zkoušela, co si všechno může její tělo dovolit vůči podlaze a co naopak podlaha může nabídnout jejímu tělu. V jednu chvíli vstoupí do světelného kruhu a celý ho s hlučným dupáním obsadí v pozici s rozkročenýma nohama a trupem zalomeným vzad. Jindy se hluboce zaklání, ale nepadá, nadnáší ji jakási vnitřní neviditelná síla. Martina Rousová udržuje chrastěním jemný, nepolevující rytmus, který nenápadně nese celé úvodní dění.

 

 

V jeden moment se rozsvítí další světlo a v něm se efektně objeví Martina Trusková. Téma inscenace se točí kolem zrcadlení dvou Martin. Martina Trusková žije s Downovým syndromem, tak jako většina herců actor-specific divadla Aldente. Zatímco obě Martiny sedí proti sobě na židlích a vzájemně se pozorují, Kyncl a Rousová předčítají jejich biografické informace. Dozvídáme se například, že Martina Trusková je několikanásobnou vítězkou v obřím slalomu na speciálních olympiádách a v roce 2018 se stala objevem roku v paravoltiži. Také Martina Hajdyla Lacová má za sebou řadu veřejně potvrzených úspěchů. Několikrát byla nominovaná na Cenu Thálie, kterou v roce 2024 získala za taneční výkon ve svém autorském projektu Bodies in Progress. A má za sebou i úspěchy, za něž se žádná oficiální ocenění neudělují. Je například matkou tří dětí, kterým věnovala velkou část svého času a energie.

Existují situace, kdy člověk nemůže uspět ne proto, že by něco neuměl, ale proto, že jedná jinak, než pravidla dovolují. To se děje Martině Truskové při závodech v paravoltiži. Přestože se stala objevem roku 2018 a získala řadu dalších ocenění, v dalších ročnících už se na předních příčkách neumisťuje, protože do soutěžní choreografie přidává prvky, které pravidla nepřipouštějí. Naštěstí umění nemusí za úspěch označovat jen to, na čem se odborníci shodli jako na kvalitním. Martiny nemohou za to, že společnost některé jejich schopnosti oceňuje, zatímco k jiným se chová, jako by vůbec neexistovaly. Během (ID)Entity vzniká prostor, v němž „norma“ alespoň dočasně nehraje tak zásadní roli jako v běžném životě.

Vzpomínám si přitom na vystoupení Martiny Truskové na sympoziu Divadlo nahlížené odjinud, kde prezentovali samostatné konferenční příspěvky vybraní dlouholetí členové a členky divadla Aldente. Martina Trusková tehdy překvapivě vpadla na pódium v efektním provazu a rozpažila přitom ruce. Okamžitě tím strhla pozornost publika a celý vstup jako by říkal: „A tohle jsem já!“ Odměnou jí byl spontánní potlesk. Také během (ID)Entity má tato herečka sklon stavět samu sebe na piedestal. V jedné ze závěrečných scén dokonce usedne s maskou Krista na vyvýšené místo z praktikáblů. Martina Hajdyla Lacová ji vybídne, aby sestoupila dolů za ní. Martina Trusková se ale nepohne. Jen pronese svou charakteristickou mluvou, formovanou hypotonií, tedy sníženým svalovým napětím typickým pro Downův syndrom: „Já za tebou nemůžu, protože jsem v nebi. Jsem Martinus Kristus Bůh.“

V několika situacích během (ID)Entity Martina Hajdyla Lacová zrcadlí pohyby své divadelní partnerky. Překládá je však do svého esteticky kultivovaného pohybového slovníku a přitom je zbavuje jejich původního emočního náboje. Extrahuje z nich energii a zemitost, které pohybově rozvíjí – a jsou to pak čistě její vlastní pohyby s charakteristickou průraznou energií.

 

 

Různé způsoby, jak překonávat těžkosti

Martina Hajdyla Lacová je v tanečním světě zavedenou osobností a v posledních letech přispívá svými tanečními projekty k tomu, aby se mateřství společně se všemi nároky, které přináší, stalo viditelnou součástí veřejného prostoru. Tuto schopnost vydobýt důležitým věcem prostor v rámci umění metaforicky zrcadlí i jedna ze scén (ID)Entity. Martinu Hajdylu Lacovou pronásleduje kufr plný oblečení, který za ní jemným kopnutím neustále posílají průvodci představením Kyncl a Rousová. Performerka si postupně obléká jednotlivé svršky, které v kufru nachází, a to přes sebe, až jí zakryjí obličej. Obraz občas, hlavně po divadelně-metaforické stránce, směřuje k představě uhnané a vyčerpané ženy. Jenže tanečnice přitom projevuje až příliš mnoho pohybové kreativity a zručnosti, než aby se s touto představou dala jednoduše ztotožnit. Naopak, kleká si na zem a zase vstává a nepravidelnými kroky se přesouvá po prostoru, jako by to pro ni nebylo nic namáhavého. Ukazuje se, že stejně jako Martina Trusková disponuje obrovským množstvím energie. Jen ji využívá jinak. Zde například k tomu, aby i uprostřed náporu bleskového přesouvání a převlékání zůstala vnitřně živá a tvořivá.

Martina Trusková tuto situaci ukončuje ve chvíli, kdy za Martinou Hajdylou Lacovou přichází jako vyzývatelka k metaforickému tanečnímu souboji plnému agresivní energie. Na rozdíl od její partnerky není jméno Truskové „značkou“. Právě naopak. Během pandemie covidu-19 začala proměňovat své identity, přijímat cizí značky za své. Nějaký čas byla Lordem Voldemortem, Zdeňkem Svěrákem, Karlem Gottem nebo Xindlem X. V době, kdy vznikla (ID)Entita, byla Martinus. Martinus Pan Ježíš Kristus. V herecké biografii, kterou o ní pro knihu Divadlo actor-specific napsala šéfka Aldente a režisérka inscenace Jitka Vrbková, se uvádí, že Martina Trusková dlouhodobě projevuje zájem o záporné hrdiny, zároveň ale věří, že se z nich nakonec stanou hrdinové kladní.

V jednom okamžiku (ID)Entity rozdávají průvodci představením publiku škrabošky s obličeji slavných osobností, jejichž identitu Martina Trusková v různých obdobích přijala. Diváctvo je vyzváno, aby si je nasadilo, vstalo ze židlí a přidalo se k ostatním na jevišti. Martina Trusková během chvíle díky svému animátorskému talentu roztančí celý sál. Právě tady se ukazuje, že se proměnlivá identita může stát zdrojem svobody. Nebýt značkou a tančit pod cizí identitou bylo osvobozující.

 

 

Martina Trusková často vnáší na jeviště velkou dávku nepředvídatelnosti. Nejen tím, že občas rázně – a není jasné, zda zdánlivě, nebo skutečně mimo domluvu – opouští jeviště a nechává na něm Martinu Hajdyla Lacovou samotnou. Pocit ostražitosti, který v publiku vyvolává, ale pramení i z její schopnosti přitahovat pozornost k přítomnému okamžiku. V úvodu jedné scény například reaguje na zvědavé pohledy z hlediště očekávající, až se začne hrát, slovy: „Ještě ne, musíme počkat na divadelní kouř.“ Několikavteřinové napětí mezi touto poznámkou a skutečným začátkem následující situace je překvapivě silné.

V jedné scéně si obě Martiny nesou na zádech vlastní kříž, pod nímž následně padnou. Zatímco Martina Hajdyla Lacová se zpod něj elegantně vysouká, Martina Trusková pod ním při repríze, kterou jsem viděla, zůstala uvězněná. Obrátila se na kolegyni s prosbou o pomoc, ta však reagovala netečně. „Ty mi nepomůžeš? Tak to jsem v p*deli,“ povzdechla si Martina Trusková. V tu chvíli se protnuly životní i jevištní kontext a zrodila se metafora. Ona svým způsobem skutečně zůstává sama. Ocitá se mimo normu, která je pro neurotypickou společnost samozřejmá, a tuto situaci si nevybrala.

V onen moment jsem si vzpomněla na rozšířenou, dnes poněkud zaprášenou a klišoidní představu, že jsou lidé s mentální jinakostí „boží“ bytosti. Sama Martina Trusková o sobě sebevědomě říká, že je Ježíš Kristus. Najednou mi to nepřipadalo jen jako jedna z jejích proměnlivých identit, ale jako způsob, jak sama sebe zasazuje do příběhu, který končí nadějí.

 

 

Hlubiny, z nichž se vynořuje vztah

Na základě svých diváckých zkušeností s divadlem actor-specific jsem přesvědčená, že pokud se na jevišti společně objevují neurodivergentně a neurotypicky působící účinkující, musí být jejich vztah tematizovaný do hloubky. Pokud tomu tak není a neurotypičtí vystupují spíš jen jako asistenti, vzniká nerovnováha a dílo začne být z etického hlediska problematické. Dobře míněné snahy pomáhat se mohou začít jevit jako manipulativní a celé představení se pak stává jako zhmotněným opakem snah o progresivní přístup k lidem s mentální jinakostí.

Z dosavadních projektů Aldente mě z hlediska vztahu mezi neurotypickými a neurodivergentními účinkujícími nejvíc zaujala inscenace Cirkus Pefrecto. Postava cirkusového principála Sergeje Sanži se v ní snaží uplatňovat na své mladé kolegy s Downovým syndromem perfekcionistické nároky, zatímco oni jim zcela autenticky vzdorují. Právě ze střetu vysokých ambic s jejich odmítáním i neschopností je naplnit plyne humor této inscenace. Tvůrci navíc vycházejí z vlastností, v nichž jsou herci a herečky Aldente dlouhodobě nejsilnější: z jejich komediálního nadání. Podobně přesvědčivě podle mě probíhá komunikace mezi neurotypickými a neurodivergentními účinkujícími také v talk show Stand Up Down. Filip Teller zde všechny své schopnosti napíná k vytváření dialogu s herci a herečkami ve formátu jeden na jednoho. Je znát, že se impulsy přicházející od diskutujících s Downovým syndromem pro moderátora stávají plnohodnotnými výzvami k pohotovým reakcím.

Vztah mezi oběma hlavními Martinami je tematizovaný i v (ID)Entitě. Vnímala jsem ho jako jakousi kulturní obdobu kalisteniky, tedy cvičení, při němž člověk pracuje s vlastní vahou, nikoli s vnější oporou. Také tady obě performerky pracují především s tím, co do vztahu přinášejí samy. Sklony jedné jako by působily jako gravitace vůči sklonům té druhé a naopak. Právě díky tomuto vzájemnému vyvažování vzniká prostor pro setkání. Emoce jsou komunikačním módem, který obě sdílejí, a pohyb představuje nejpřirozenější způsob, jak do něj vstoupit.

Downův syndrom si spojuji s potřebou šťastných, vřelých konců. V inscenacích, na nichž se tvořivě podíleli lidé s Downovým syndromem, nejen těch od Aldente, se často objevuje motiv zakončení svatbou. U Aldente sehrál zásadní roli například v Antigoně inspirované Sofoklovým textem, tak v pozdějších Nevěstách na motivy balad Svatební košile a Štědrý den. Ze všech literárních předloh se sice na jeviště přenesly obavy i strach z tragického vývoje událostí, nikoli však samo tragické vyústění. Herci a herečky si pokaždé vzali za svůj osobní cíl dovést příběh ke svatbě a z této představy neustoupit. Pokud během představení nedojde ke svatbě, nahrazuje ji alespoň objímání. Během představení i po něm. Vzpomínám na diskusi s tvůrčím týmem, kterou jsem před dvěma lety moderovala pro Teatrologickou společnost, v jejímž průběhu diskutující zničehonic vstali a přišli za mnou, aby mě vřele objali. A objetím končí i (ID)Entita, když si obě Martiny padnou v závěrečné scéně do náruče.

Co se tedy stane s inscenací, když její průběh nemá úplně pod kontrolou ani jedna z performerek? Myslím, že právě tehdy může vzniknout prostor pro skutečné setkání. U obou se lze spolehnout, že důsledně rozvinou to, co do společného vztahu přinášejí. Martina Trusková vždycky projevovala schopnost propůjčit jevištním situacím intenzitu, vtisknout jim specifickou časovost a tendenci poutat pozornost. Martina Hajdyla Lacová naopak zůstávala otevřená a vnímavá vůči jinakosti druhé Martiny a ani na okamžik se vůči ní nepostavila do role asistentky. Naopak vnášela na jeviště díky svým pružně průrazným pohybům dojem, že překonat se dá i nepřekonatelné. V tom se lehce protnula s Martinusem Panem Ježíšem Kristem. V této obrovské, simultánně vynaložené energii dvou odlišných typů se mohly obě performerky na jevišti potkat a doplnit na hlubší úrovni. Ne navzdory svým odlišnostem, ale skrze ně.

 

Barbora Etlíková