Balet pražského Národního divadla pravidelně připravuje kromě celovečerních baletů také komponované inscenace. Již od března minulé sezóny v historické budově reprízuje Avant-Garde, v němž se soubor sebevědomě představuje ve třech choreografiích soudobých tvůrců.

Večer otevírají 4 Seasons polského tvůrce Roberta Bondary. Choreograf vypráví o smrti v doprovodu dnes už populární rekompozice Vivaldiho Čtvera ročních dob od skladatele Maxe Richtera (jeho Jaro slyšíte skoro v každém reelsku o přírodě, umění nebo wellbeingu). Bondara čerpal z vlastní zkušenosti skonu blízké osoby. Smrt, stáří i určitou moudrost personifikoval do podoby ženy s dlouhými šedými vlasy, která jako by různými neoklasickými duety či sborovými pasážemi ve tři čtvrtě hodiny dlouhé choreografii provázela .

_{Avant-Garde, 4 Seasons Roberta Bondaryho | foto Serghei Gherciu}

Ačkoliv je neoklasika poutavým stylem, v níž se invenci meze nekladou, Bondarova choreografie jí moc neoplývá. Příslib vykročení zpoza zavedených norem v podobě minimalistické i snové scénografie tu sice je, ale po chvíli jej zhatí například neustálé těžkopádné přesouvání bílých boxů. 4 Seasons jsou tak alespoň platformou, v níž zdejší tanečnictvo může prokázat svou virtuozitu, precizní techniku i chápání partitury. Ostatně se totiž může stát, že největším zážitkem bude právě živě interpretovaná Richterova hudební variace.

_{Avant-Garde, 4 Seasons Roberta Bondaryho | foto Serghei Gherciu}

Lovebirds německého tvůrce Marca Goeckeho Avant-Garde uzavírají. Choreografie, podobně jako ta první, nebazíruje na lineárním příběhu. Goecke jde po emoci a fenoménu vztahů, především toho, jak si můžeme navzájem být blízcí i vzdálení. Jazykový slovník choreografie na hudební koláž Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů a písní Jamese Browna čerpá především z třesu, křeče a tenze. Klíčová je také velmi zdařilá, úzkostná i humorná podoba pantomimy, mimiky či hlasu a dechu tanečnictva. Ti křičí, šeptají, dění komentují, pláčou nebo se vysmívají a kromě opravdu bravurní techniky ukazují i svůj dramatický potenciál.

_{Avant-Garde, Lovebirds Marca Goeckeho | foto Serghei Gherciu}

Klenotem je ovšem prostřední choreografie 27’52’’ Jiřího Kyliána. Název odkazuje na její přesnou stopáž a elementem času se také zabývá. Tři tanečníci a tři tanečnice v ní pomocí scénografie, choreografie a zcizujícího jednání postupně dekonstruují celé jeviště. Pásy baletizolu jsou na podlaze položeny na volno, velká světla jsou obnažená a opakovaně se pohybují prostorem, části podlahy se objevují zavěšené nad jevištěm.

V rámci dynamické sekavé choreografie se těla různě schovávají pod podlahu, ohýbají ji či odstraňují, nebo se civilně a nezúčastněně procházejí kolem. Díky propojení hudby Dirka Haubricha a konání interpretstva vzniká působivé bezčasí, v němž se lidské tělo stává nositelem relativizovaných i abstraktních pohledů na tok času, význam prostoru a svou vlastní malost.

_{Avant-Garde, ze zkoušky 27'52'' Jiřího Kyliána | foto Serghei Gherciu}

O jedné přestávce pak zaslechnu divačku, jak říká: „Je to pěkný, ale já tomu baletu prostě nerozumím.” Nebudu lhát, setkávám se s tím často. Nemyslím si ale, že je třeba se takto podceňovat a že snad existují správné nebo špatné výklady pohybových inscenací. Stačí posilovat svou diváckou zkušenost a zdánlivou nedostupnost tance nevysvětlovat jeho složitostí, ale možná se naopak zaměřit na atraktivní abstraktní neuchopitelnost, která mě osobně k lásce k tanci koneckonců i přivedla.

PS. Do pražského Národního můžete do 26 let na všechna představení s padesátiprocentní slevou a ne, nemusíte být student či studentka. Za mě dobrý.

_{Avant-Garde, 27'52'' Jiřího Kyliána | foto Serghei Gherciu}