Publikum je vyrovnané do formace, která kopíruje ústřední kruh. Tvoří ho různobarevné příze vyznačující letokruhy. Tanečnice se nejprve dlouze pohybuje kolem útvaru zvnějšku, což ve mně navozuje respekt k imaginativnímu prostoru uvnitř. Jeví se jako posvátné a nedotknutelné dědictví. Toto zdání však brzo naruší performerčin vstup do jeho hloubek. Prozkoumává jednotlivé vrstvy a zamotává se přitom do příze. Nechává na sebe působit tísnivou, téměř znehybňující sílu a my se stáváme svědky všeho, co objevuje.

(Po linii – Kateřina Pospíšilová, Hana Kokšalová)

 

 

Po konci představení tanečnice nesměle vyzývá publikum k tomu, aby jí někdo – pokud chce – pomohl rozmotat pestré klubko, do jehož podoby se během představení smotala scénografie. S několika dalšími lidmi vytvoříme skupinku, v níž se každý záhy zaměří na vlákno jedné barvy a tahá za něj tak dlouho, dokud se celé neuvolní. Nacházíme se v nezávislém divadelním prostoru Co.labs na brněnském festivalu PLÁCEK zaměřeném na umění mladých lidí – těch, kteří ještě studují na středních školách nebo mají kariéry v hodně raných fázích. Mně je pětatřicet a do boje s vlastními kořeny i krví, jaký se právě odehrál v rámci představení Po linii, jsem si promítla hodně vlastních zkušeností. Rozplétání finálního chuchvalce příze proto beru jako příležitost, jak společně vystoupit z temných tenzí niterné reality do vlídné a uklidňující atmosféry svátečního setkání.

V parku přiléhajícím ke Co.labsu se schyluje k večernímu koncertu Johany Kláry Kratochvílové, která ve své tvorbě pracuje s elektronicky procesovaným cimbálem. A to „v polohách, které rozvíjí hudební tradici lidových souborů a symfonických orchestrů do snové krajiny digitálních efemérních zvuků“, jak se píše v programu události. Pátý ročník festivalu PLÁCEK nese téma „ALREADY MADE“ a koncept koncertu k němu perfektně sedne. „Nežijeme v éře nových začátků, ale pokračování. Otázka nezní, co ještě vymyslet, ale jak se na věci dívat. Jak přetavit odpad v oltář, všednost v choreografii, banální pohyb v rituál. Ohranou píseň v procítěnou srdcovku,“ píše se v manifestu akce. Každé představení uvedené letos na festivalu vyjadřovalo jistý zájem o minulost, i když spíš o tu osobní.

 

 

Všichni si hrajeme s panenkami

Inscenace je zasazená do oslavy osmnáctých narozenin a všechny postavy i jejich osudy působí výjimečně propracovaně. Tematizují se tu hlavě různé typy závažných rozhodování, které dospívání přináší. Necitlivá influencerka, která používá všechny jako materiál pro svůj content, naštěstí moje dospívání minula. Ale povědomě a věrohodně na mě působí všechny situace, v nichž má člověk pocit, že stojí před volbou „buď anebo“, nebo kdy se z kontaktu s ostatními lidmi vynoří nepředvídané možnosti.

(Never ending, sorry – Tereza Chvátalová & kolektiv Divadelní třídy CED)

 

 

Organizační tým PLÁCKU se snaží podnítit navazování profesních kontaktů i napříč generacemi a mezinárodně, přičemž je pro celou akci charakteristické, že se snaží do značné míry existovat mimo zavedené struktury. Making of a Man, jeden ze tří projektů sekce „professional performance“, přivezl partnerský festival ARENA...of the young Arts, který se bavorském Erlangenu právě (krátce po skončení PLÁCKU) uskutečnil šestatřicátým ročníkem. I ARENA je událost zaměřená na potřeby mladých lidí. Tanečnice Quindell Orton působící trvale v Mnichově a v Athénách zvolila pro Making of a Man formu performativní přednášky zviditelňující, jakým způsobem a jak hluboce se patriarchální hierarchie vepsaly do našich podprahových způsobů vnímání a jak moc ve skutečnosti slouží lidská tělesnost jako znak společenského statusu. Autorka ve svém díle cituje španělského filozofa Paula B. Preciada, který ve svém Countersexual Manifesto zformuloval a zpopularizoval myšlenku, že gender má především protetickou povahu. „Nevyskytuje se jinde než v materialitě těla. Je zcela konstruovaný a zároveň čistě organický,“ píše o něm Preciado. Označení za „muže“ nebo „ženu“ sice člověka zařazuje do určité společenské role, zároveň je však toto rozdělení založeno na umělých dichotomiích, jako jsou příroda a kultura či tělo a duše. Ty přitom v takto jednoznačné podobě neexistují, jak ukazuje i přirozená fluidita lidského genderu, který lze proto považovat do značné míry za imaginativní prodloužení tělesnosti.

 

 

Quindell Orton tento koncept na jevišti přímo zhmotňuje, například s pomocí modulátoru hlasu nebo navlékacího gumového osvaleného trupu. Publikum může na vlastních reakcích porovnat, o kolik důvěryhodněji performerka působí, když z jejích úst vychází hluboký hlas – Margaret Thatcher prý absolvovala trénink, kde prohloubila tón svého hlasu, zatímco Hillary Clinton, jež za sebou podobný výcvik neměla, schytala za svůj vysoký hlas hodně pohrdání. A naopak, v parodických scénkách nutí ke smíchu vysoký hlásek dabující dva Keny, kteří by si „s panenkami“ nikdy nehráli a vzájemně se ujišťují, že jsou „skuteční muži“. Instinktivní propojení vysokého hlasu s něčím směšným a hlubokého hlasu s důvěrou se pravděpodobně týká všech, kdo byli na představení přítomni. Chcete-li úspěšně vstoupit do veřejného prostoru, aktuálně si musíte nasadit nějakou „masku(linitu)“. Do velké míry byla přednáška zábavným a poutavým shrnutím teorií, které byly doposud na téma vlivu genderu na společenské postavení publikované.

 

 

Inscenace na PLÁCEK zapadala svou didaktičností a také díky tomu, že poskytovala jiné kulturní rámování, než jaké nabízí současná většinová společnost. Vyjadřovala naději, že ne všechno se musí nezbytně odvíjet od instinktivně motivovaných předsudků ohledně genderu. Kde jinde hovořit o ideálu společnosti, v níž se lidé k sobě navzájem vztahují podle hlubších kritérií, než jsou genderové atributy… Inscenace také s bezprostředností zobrazila aktuálně sdílenou představu o tom, co je dospělost a převzetí zodpovědnosti. V pojetí performerky to spíš znamená, že si – metaforicky řečeno – jako společnost přestaneme tolik hrát s panenkami. Přestaneme od sebe navzájem požadovat, abychom se pomyslně i doslova soukali do osvalených trupů a prohlubovali své hlasy, má-li našim myšlenkám a činům okolí přisuzovat váhu. Touha po tom, aby z mezilidských vztahů zmizelo mocensky nerovnovážné zatížení spojené s genderem, s celkovým laděním festivalu souzní. Sám do velké míry existuje jako únik ze struktur, jichž jsou často tato nebo podobná mocenská zatížení součástí.

 

Vztahy na prvním místě

Vypravěčka, která bude provázet celou inscenací, se svěřuje s těžkými představami, jež ji pronásledují před spaním. Má pocit, že ztrácí kontakt s tanečnicí ve svém nitru, která představuje její tvořivost. Ta brzo v pojetí jiné účinkující přebírá hlavní roli a v centru pozornosti se ocitá její ztělesnění čisté radosti z pohybu i důvěřivosti vůči okolí, což se na celé situaci brzo podepíše. Na scéně jsou po celou dobu přítomní také dva hudebníci – seriózní houslista ve formálním obleku a pestrobarevně oblečený a pomalovaný kytarista. Inscenace opakovaně zpřítomňuje ten bolestný moment, kdy si mladý člověk uvědomí, že jeho kreativita není společností bezpodmínečně vítaná. (Téma se mi ale nejeví takto černobíle, v tom se s inscenací neshodnu.)

(Éclat of Uniformity – Barbora Žlebková, Gabriela Gnidová, Antonín Kohout, Jan Hudonský, Kristýna Blahynka)

 

 

Důležitou hodnotou festivalu je pohoda. Jeden z pilířů, na nichž organizátoři stavějí svou práci, a přejí si být s její představou spojováni. PLÁCEK není soutěžní a za zásadní kritérium pro přijetí projektu lze považovat podmínku, že se mladí lidé musejí podílet na koncepční stránce. Ta by měla odrážet jejich vlastní motivace a upřednostňované způsoby, jak dílo prezentovat. Festival si klade za cíl být ve vztahu k mladému publiku především dramaturgicky relevantní, a právě v tom se odlišuje od většiny festivalových sekcí zaměřených na mladé divadlo, které mají tuto prioritu málokdy. Jakub Štrba, který společně s Jiřím Kolářem PLÁCEK založil, má zkušenost se studiem na herecké konzervatoři, během něhož pociťoval, že jemu a jeho spolužákům místo setkávání podobného typu chybí. V tom se jejich zkušenost lišila od vysokoškolských studujících, kteří mohou vzájemně svou tvorbu navštívit v rámci festivalů jako brněnský Encounter nebo pražský Zlomvaz.

Studium na konzervatoři obvykle umožňuje spíš prezentaci tvorby zaměřené na rozvinutí určité dovednosti aktuální v dané fázi studia. Základní umělecké školy pak nabízí formální přehlídky projektů, na nichž se v daném pololetí pracovalo. Obdobná omezení často platí i pro bakalářské školní klauzury. Takový pedagogicky smysluplný přístup však často neumožňuje prozkoumávat komplexnost všeho, čím může performativní umění být. PLÁCEK má ambici toto bílé místo na současné divadelní mapě zaplnit a vytvořit spíš prostor pro setkání s mnohostí přístupů, prezentování a vstřebávání než jen jednosměrnou přehlídku výsledných produktů. Dost se tak koncepčně podobá sekci work-in-progress festivalu Bazaar, který se však zaměřuje na trochu jiný umělecký segment.

 

 

Od sekcí pro mladou tvorbu v rámci velkých divadelních festivalů se PLÁCEK liší například tím, že profesionálním účinkujícím poskytuje podmínky a hlavně je aktivně vybízí k tomu, aby navštěvovali i společenské části festivalu a přiblížili se tak mladým lidem nadosah. Účinkující ze sekce „student projects“ zase mají spoustu poloformálních příležitostí, kde se na festivalu zdržet, ať už je to komunitní snídaně, účastnické plénum nebo každodenní večerní nabídka koncertů. Ptala jsem se Jakuba Štrby, jak vlastně zakladatelé festivalu definují „mladé lidi“. Z konverzace, která následovala, jsem pochopila, že tento pojem chápou poměrně široce. V minulých ročnících mohli přihlásit svá díla studující středních škol, nicméně pro příští léta je v plánu rozsah lehce rozšířit například o vysokoškolské studentstvo, které se stále nachází v začátcích své kariéry. Deklarují také, že festival sice vychází z potřeb mladých lidí, ale cílí na publika všech generací. Performativní díla současně nemusejí vycházet z přípravy na profesionální divadelní kariéru. Letos se na programu objevil například projekt Základní umělecké školy Kroměříž nebo inscenace Divadelní třídy brněnského Centra experimentálního divadla.

 

 

Po klikatě se vinoucí cestě

Hlediště se nachází mezi předměty z holčičího dětského pokoje, které publikum zkoumá, dokud performerka neusměrní pozornost prostřednictvím slovenského verše. „Jsme milovníci vzácnej země. Naše polia sú malé, ale kvitnú aj v slnkom nedotknutých kútoch.“ Tahle slova během večera zazní ještě mnohokrát ze záznamu. Stará média, která formovala performerčino dětství, jako jsou cédéčka, empétrojky nebo tlačítkové telefony, se stávají také médiem vzpomínání na láskyplné hry se starostlivým otcem, který už není naživu. Performerka nás zavádí na hranu, kde se zdánlivě nostalgické ohlížení za bezpečným světem milovaného dítěte proměňuje v extrémně bolestivý, i když poetickým způsobem zprostředkovaný, iniciační akt.

(Mrtvé slzy se mění na led na mé ruce – Natálie Lacinová, Kristína Šimková, Alžběta Papíková)

 

 

Jedním z rysů metamodernismu, které jsem na PLÁCKU nacházela často (třeba i v mottu „ALREADY MADE“), je „poučený idealismus“. Stav, kdy si člověk dovolí věřit v ideály, ačkoliv je jasné, že je nebude možné naplnit. Druhá inscenace v profesionální kategorii, Poslední smíření od českého uskupení IPUP, představuje formu aktivismu spadajícího právě do těchto tendencí. Představením provází Jakub Vaverka jakožto moderátor, který se průběžně stará o soudržnost a srozumitelnost inscenace sestávající ze dvou poměrně složitých vyprávěcích linek. Ty popisují a přibližují dva životně-umělecké projekty. Alena Novotná usilovala o pochopení, co vedlo jejího strýce, černou ovci rodiny, k tomu, že se přidal k sektě. Adam Trcka se vrátil do rodných Hyb, kde se vydal po stopách vztahu s milovaným dědou, kterého v poslední fázi života dostatečně nevídal. Publikum se o těchto minulých událostech dozvídá skrze komentované dokumentární videoprojekce.

Kladla jsem si otázku, zda Alena Novotná a Adam Trcka podnikli své akce proto, aby získali materiál k inscenačnímu zpracování, anebo jestli bylo zkoušení nové inscenace naopak záminkou k uskutečnění osobních snů, na něž by v běžném životě těžko hledali kapacitu. Myslím, že právě neodlučné provazování umělecké tvorby s osobním životem, které lze v tvorbě mladých lidí aktuálně vídat často, na PLÁCEK zapadá a je symptomem jednoho rodícího se přístupu k umění. Alena Novotná se infiltruje do jihokorejské sekty tak osobně, až se zamotá do vztahů s jejími členkami, což jí umožní se do strýce částečně vcítit. Dokonce ji magický způsob myšlení, který je tématem celé linky o sektách, dovede až k letmému živému setkání s příbuzným. Adam Trcka uspořádá workshop s místním ochotnickým sdružením, kde vícegenerační skupina dědových někdejších známých na chvíli odkládá sociální masky a pootevře se dobrodružstvím a nevypočitatelnosti divadelního workshopu.

 

 

Pro Poslední smíření je charakteristická formální nepravidelnost či meandrovitost daná pravděpodobně tím, že jsou do středu pozornosti postaveny vztahy v běžném životě, nikoliv estetická forma. Způsob, jakým se účinkující ve svých rolích chovají, působí v mnoha ohledech dětsky. Podobně, jako velká část umění, které je na PLÁCKU k vidění. Dětsky, ale ne ve smyslu zjednodušování či dětinskosti nebo nostalgického ohlížení se. Dětskost se tu projevuje ve vztahu k symbolice performativního jednání, které jako by si hrálo na všední život a na to, že lze některé silné vize uskutečnit, i když je realita okolního světa tak složitá a v mnoha ohledech zabetonovaná. Možná se tato vlastnost projevuje i v tom, jak důležité je pro všechny přítomné zaměření na vztahy, jemuž jako by se na PLÁCKU po organizační a umělecké stránce podřizovalo úplně všechno. Být dospělý zde není samozřejmost, což je užitečná připomínka i pro nás, kdo jsme dospělí už dlouho. Jako kdyby byla pociťovaná absence dobrých vztahů zásadní motivací proměn současného performativního umění.

 

Opatrovat jemnost

Závěrečné představení festivalu rekonstruovalo kouzlo dětského pokoje. Celá scénografie vypadá trochu, jako kdyby ji alespoň desítka dětí jen dočasně opustila a zanechala po sobě rozestavěné trpasličí domečky a jiné plody svých her. Dvojice performerek postupně procházela cestičkami svých vzpomínek na aktivity, jako je sbírání drobných přírodnin nebo tvoření šatů z papíru. Hlavním stavebním materiálem tohohle díla je fascinace improvizovanými hračkami, které byly v dětství vnímané v jiných proporcích než z dospělého nadhledu. To částečně simuluje formát live cinema, kdy performerky zachycují detaily a přednášejí něžnou poezii. Vejít do tohoto světa znamenalo podívat se na tyto detaily jako na „štětečkem sbírané otisky prstů“, jak zní jeden verš z inscenace.

(Rekonstrukce 14 m^{2 –} Joa Ferfecki, Marie Měkotová)

 

 

O mladých lidech ve společnosti panuje hodně zavádějících představ. Jsem přesvědčená, že většinou pocházejí z neznalosti a ze strachu a teprve potom se přidávají ve společenské představivosti další ingredience, jež vedou k tvorbě někdy až fantasmagorických obrazů. A často se připojuje také vyhrocená atmosféra – však máme asi všichni zkušenosti s tím, že se generace Z obecně nebojí extrémů. Ale PLÁCEK tvoří přátelské prostředí, kam jsem vplula bez sebemenší námahy i jako povaha, která je hodně citlivá na signály, že někam nepatří. Oceňuji, že nešlo o akci, kde musí být člověk součástí komunity, aby se cítil dobře. Pocit, že jsou všichni zúčastnění přátelé, také dokáže působit dost elitářsky a exkluzivně. Na tento efekt jsem často myslela právě na PLÁCKU, kde jsem ho čekala jako nutnou součást události, ale k mému – pozitivnímu – překvapení chyběl.

 

 

Hranice toho, co na PLÁCEK patří, a co už ne, nespočívala ve věku. A vlastně ani v tom, že by atmosféra události vysílala restriktivní signály o tom, co by tu bylo přípustné a co ne, jak se toho často obávají lidé, s jejichž hodnotovými systémy koliduje progresivní část generace Z. Ale ano, respekt k subjektivnímu prožívání ostatních lidí tu byl neodmyslitelně přítomen. Nová citlivost se tu dala zkoumat a chápat v širších souvislostech – z perspektivy závažných problémů, jimž musí dospívající člověk čelit a na které máme tendenci zapomínat poté, co jsme setkání s obdobnými vývojovými těžkostmi přestáli ve vlastních životech. A to i přesto, že výzvy, které to přineslo, obvykle zůstávají ve skrytu aktuální i dál do dospělosti, jak jsem si během festivalu několikrát připomněla. Třeba zaujetí nového postoje vůči péči a ochraně, které má poskytovat rodina, je jistě téma, které se nikdy nevyčerpá. A ani opětovné zjišťování, co vlastně znamená být dospělá, neztrácí na aktuálnosti. Tato uvědomění a čas na přemýšlení byly jedny z plodů zmiňované pohody, na kterou je organizační tým tak hrdý.

 

Barbora Etlíková