Režiséra Davida Zelinku a divadelní uskupení Teď nádech a leť může publikum českého nezávislého divadla znát díky komorním, intimně laděným inscenacím. Věnují se příběhům lidí poznamenaných válkou nebo nejrůznějším puklinám ve středoevropském vidění reality, které vznikají při kontaktu s jinakostí. V současnosti jsou k vidění například inscenace Příliš jiné světy (dialog s knihou Nastassji Martin Věřit v šelmy, Timothy Mortonem a Irenou Solá) nebo A lidé žijí. Abdul v pražském Studiu Paměť. Obě díla spojuje mimo jiné skutečnost, že v nich účinkuje mimořádně talentovaná herečka původem z Charkova, Kapitolina Kolobova.

S Davidem se osobně znám, takže vím, že má už dlouho ve zvyku za svými inspiračními zdroji cestovat a čerpat materiál pro divadlo z rozhovorů s lidmi, z vnímavého pozorování svého okolí a také z četby literatury, která je pro daný region podstatná. Když mi během letní procházky vyprávěl o okolnostech své práce na inscenaci Absolutně svobodní v Ivanofrankivském národním akademickém činoherním divadle Ivana Franka, napadlo mě, že by měl svá citlivá pozorování tamní divadelní kultury sdílet i se čtenářstvem Podhoubí. Ukrajina je sice země, kterou se v českém divadle snažíme podporovat, ale o její divadelní kultuře toho moc nevíme.

Vzhledem k trvající agresi Ruska vůči Ukrajině jsme se v rozhovoru rozhodli pro politicky motivovanou úpravu gramatiky: místo předložky „na“ ve spojení s Ukrajinou, která označuje provinční region, užíváme důstojnější „v“ a „do“. Na přání respondenta také píšeme stát „rusko“ s malým písmenem. Užívá tuto pravopisnou verzi jako výraz solidarity s Ukrajinci a jako výraz uvědomování si reálného stavu (podobně jako se před pár lety užívalo spojení „takzvaný islámský stát"). S ohledem ke každodennímu nelidskému barbarství v Ukrajině to považuje za adekvátní a přiměřené.

 

Než ses dostal k režii v ivanofrankivském činoherním divadle, zorganizovali jste společně s Teď nádech a leť několik divadelních výjezdů do Ukrajiny. Při jakých příležitostech jste hráli a jaké to bylo?

Naše první cesta v dubnu 2023 vedla na divadelní festival v Užhorodu, který leží na hranicích se Slovenskem. Tenkrát na diskuse chodil velký počet lidí, kteří se chtěli bavit o tématech spojených s válkou a sdílet svoje příběhy. Reakce diváků na téma války se ale vyvíjejí, což jsme poznali další rok, kdy jsme v Ukrajině byli o dost víc a intenzivněji. Organizovali jsme v pěti městech třídenní Festivaly Vzájemnosti. Navštívili jsme celkem pět měst – Rivne, Žytomyr, Černihiv, Kyjev a Ivano-Frankivsk a na divadelní výpravu jsme přizvali divadla Líšeň, Feste a Deboru Štysovou s jejím projektem Traces of Human Presence. Tehdy jsme představili hodně inscenací, většinu z nich tvořila vážnější díla reflektující válku, uprchlictví nebo život v emigraci. Vnímali jsme, že vztah k těmto tématům na scéně už je jiný. Tamní život válka natolik poničila, že někteří lidé hledají v divadle spíše únik od reality. Diváci ale oceňovali, že děláme v Česku takovéhle inscenace, že hovoříme o ukrajinských tématech, že je zpracováváme citlivě a smysluplně.

Zároveň jsou v Ukrajině divadla, režiséři, herci, kteří jsou přesvědčení, že divadlo musí reflektovat aktuální dobu a život. Otázkou je, jak, aby to dávalo smysl, pomáhalo hlouběji porozumět tomu, co se děje, sobě i druhým a žít navzdory všemu.

Reakce na naši tvorbu ale hodně závisely i na tom, jaká byla v daném městě zrovna válečná situace. Jedním z cílů Festivalu Vzájemnosti byl Černihiv, který leží blízko běloruské hranice a na začátku války byl silně bombardovaný. Když jsme tam jeli, byl už dlouho klid, ale pak den před naším příjezdem spadla bomba nedaleko od centra. Hodně jsme řešili, jestli v takové situaci vůbec hrát. Ředitel divadla řekl, že na představení chodí obecně málo lidí, takže navrhuje hrát.

Hrát v Ukrajině je pro nás cenné, protože lidé tam opravdu divadlo potřebují, chodí do něj, jsou za něj vděční. Ale pořád je trochu obava, při tématech, s jakými pracujeme, aby člověk nespadl do pozice někoho, kdo neprožívá válku, a mluví do života těm, kdo ji prožívají. Abychom někoho omylem neurazili, neotevřeli téma, kterému nemůžeme úplně rozumět. Hodně pomáhá, že máme v souboru Ukrajinky, se kterými všechno řešíme společně. Zatím se snad daří, že naše působení v Ukrajině je pro lidi tam smysluplné.

  

 

 

 Zažívali jste i konfliktně naladěné publikum?

To se nám stávalo potom, co jsme hráli Přicházejí, co chtějí, co cheme?, což je inscenace o uprchlictví. Vznikla těsně před válkou a snaží se proniknout hloub do otázek, co to znamená opustit svoje místo, začít žít jinde a přijmout někoho cizího. Jsou v ní příběhy a úvahy uprchlíků z různých dob a míst. Před první cestou do Ukrajiny jsme tu inscenaci přezkoušeli s ukrajinskými herečkami, které do ní vnesly svoje osobní motivy a prožitky. Podoba inscenace se nezměnila, ale vyznění je teď jiné. Když jsme ji hráli v Ukrajině, téma života uprchlíků v zahraničí se ukázalo jako kontroverzní a inscenace byla diváky vnímána pouze v ukrajinském kontextu (i když tam máme i syrské, afghánské a jiné motivy). Někteří Ukrajinci se domnívají, že lidé nemají odjíždět. Jsou i takoví, kteří emigranty považují za zrádce. Někdy bývá tohle přesvědčení dáváno najevo dost radikálně. Z publika občas znělo, že tohle místní nezajímá, protože mají svých problémů dost. Diskuse tedy byly ostřejší, ale myslím, že to je na místě, protože je to reálný problém. Já osobně rozumím argumentům a rozhodnutím obou stran. Myslím, že není jedno obecné správné řešení. Je bolestné, když z toho vzniká další konflikt.

 

Tvoje nová inscenace Absolutně svobodní, která měla v červnu premiéru v ivanofrankivském činoherním divadle, ale přesto zpracovává emigrantskou tématiku…

V počátečních fázích inscenačních příprav dramaturgyně Maryna Smiljanec řekla, že musíme být při práci s tématem velmi citliví, že slovo „emigrant“ vůbec nesmíme použít. Časem se ale ukázalo, že to tabu není tak silné, jak se ze začátku zdálo. Scénář jsme skládali z textů spisovatelů, kteří reflektují emigraci a návrat. Dost zdrojů bylo z Kundery, něco z Čapkova Hordubala, to je vlastně protiemigrantská kniha, protože hlavní hrdina po návratu domů zjišťuje, že už nepatří nikam. První scény inscenace jsou z lokálního prostředí, inspirují se texty Vasyla Stefanyka, který před sto lety psal o těch, kteří utíkají před chudobou, a Stanislawa Vincenze, který sám v roce 1939 utíkal z Huculska před hordami Sovětů. A pak tam byly ironicko-vážné rozhovory emigrantů z jedné Brechtovy nedokončené knížky. Úryvky jsme vybírali, dopisovali a doplňovali o reálné dokumentární motivy tak, aby vznikala mozaika situací, konfliktů a kontroverzí spojených s odjezdy a návraty. Postupně jsme zjišťovali, o čem to celé je: o komunikaci a o nemožnosti komunikovat a plně pochopit druhého, když se naše zkušenosti až příliš liší. O tom, že někdy se nemůžeme pochopit, ani když hodně moc chceme.

 

A jak téma nakonec rezonovalo?

Příjemně mě překvapilo, jak ho nakonec přijali diváci i herci, z nichž někteří byli poměrně radikální v názoru, že Ukrajinu nemá nikdo opouštět a ti, co odešli, se mají vrátit. Na tiskové konferenci jeden herec řekl, že během procesu pochopil, že není dobré druhé rychle soudit, protože okolnosti, které vedou člověka k rozhodnutí, bývají spletité a mnohovrstevnaté. Podobně pak mluvili diváci po představení, což mě těší, protože náš záměr byl směřovat k takovému pochopení. Někteří se dokonce svěřili, že po zhlédnutí představení volali příbuzným v emigraci, aby se jich zeptali, jak se jim tam žije, protože to předtím nikdy neudělali.

 

 

Co za typ instituce je Ivanofrankivské národní akademické činoherní divadlo Ivana Franka?

Je to repertoárové divadlo, které je otevřené novým formám, což není v Ukrajině (ale možná ani jinde) samozřejmé. Kromě oficiální velké scény pro osm set diváků a komorní scény mají pět dalších. Třeba ve sklepě, obrovském „jeskynním“ prostoru plném trubek, mříží, zákoutí a elementů různých funkčních nebo nefunkčních technických zařízení, který zároveň slouží jako kryt v případě vzdušného poplachu. (Ukrajinská divadla mají ze zákona povinnost v případě poplachu přerušit představení a mít pro diváky kryt.)

Je to také nejdůležitější kulturní instituce ve městě. Dbá o to, aby se o ní vědělo, a místní lidé tam hojně chodí. Na většině představení jsou plné sály, po téhle stránce je to tam neuvěřitelně živé. Hrají každý den (kromě pondělků, ty jsou volné nebo jsou zájezdy do jiných měst), někdy i dvě představení denně. Generální ředitel divadla Rostyslav Deržypilskyj je spojení „svatého šílence“ a člověka totálně praktického, který umí zajistit peníze na chod divadla, velmi dobře veřejně komunikuje, vymýšlí neuvěřitelné projekty, které upoutávají pozornost (hraní na vrcholu hory Pop Ivan ve výšce dva tisíce metrů, kam herci i diváci jdou horskou pěšinou pěšky, hraní v Černobylu) a docela málo dbá na odpočinek hereckého souboru. Řekl bych, že z divadel mimo Kyjev je to nejznámější a nejzajímavější divadlo v Ukrajině, které těm kyjevským ve slávě úspěšně konkuruje. Ale mám to divadlo rád, takže by tu informaci měl někdo ověřit.

Vždycky mě překvapilo, když jsem tam přijel, že na měsíčním programu byly inscenace, o kterých jsem předtím nevěděl, že existují. Pak jsem na stránkách divadla spočítal, že mají aktuálně na repertoáru víc než šedesát titulů. Jindy jsem zase spočítal, že populární muzikál Huculka Ksenia, hraný na hlavní scéně s hledištěm pro osm set diváků vzhledem k počtu repríz už musel vidět každý obyvatel Ivano-Frankivska a někdo i několikrát. Ale přijíždějí i lidé z okolí, hlavně Huculové, ale třeba i diváci až z Kyjeva. Jakmile se tenhle titul objeví na repertoáru, okamžitě se vyprodá. Zajímavostí je i to, že v programu se píše, že představení trvá tři hodiny, i když to reálné délce obvykle neodpovídá. Ono je v něm totiž mnoho míst pro improvizace hlavní „hvězdy“ souboru, Oleksije Hnatkovského, kde oslovuje diváky, komentuje scény, situaci ve městě, v Ukrajině, přechází od všeobecně populárních až banálních vtipů k patetickým promluvám na téma potřeby vytrvat, držet se při sobě, ubránit Ukrajinu. Tyto improvizace nejsou časově omezené, představení se může protáhnout i na pět hodin. K tomu se váže ještě jedna zajímavost – Huculka Ksenia se často hraje dvakrát za sebou, od 13 a od 18, a hrají titíž herci.

 

Je to komediální scéna?

To určitě takhle říct nejde. V repertoáru jsou i komedie a inscenace zcela mainstreamové, ale stejně tak dramata, historické hry, klasika. A taky věci moderně pojaté, experimentální. Například Natalka Poltavka, hra se zpěvy z devatenáctého století, později upravená do operetní podoby, dnes předělána do rockových aranží. Některé kusy jsou žánrově těžko zařaditelné, třeba1975 slovinského režiséra Tomiho Janežiče, dokumentární fikce z příběhů několika generací rodiny z Ivano-Frankivska, založená na skutečných příbězích ze života herců a režiséra.

Vedle vlastního repertoáru divadlo organizuje festivaly a speciální akce. Loni se tam uskutečnil Mezinárodní shakespearovský festival, který Ukrajina hostila vůbec poprvé, a letos na něj navázal Ukrajinský shakespearovský festival. Divadlo také přijalo nabídku našeho Festivalu Vzájemnosti v dubnu 2024, čímž začala naše větší spolupráce.

 

Z toho, co jsi popisoval, jsem získala představu silné angažovanosti zdejšího souboru i vedení.

Na repertoáru mají hodně inscenací podporujících sounáležitost s Ukrajinou a vědomí ukrajinskosti. Řekl bych „vlasteneckých“, i když tohle slovo je u nás hodně zprofanované. Jeden titul se dokonce přímo jmenuje Národ a je to pět příběhů ze čtyřicátých let o střetu Ukrajinců a ukrajinskosti se Sověty. Ty příběhy jsou krvavé, v programu se píše: „Duchovní seance, modlitba-rekviem v mystickém koloběhu jevištního prostoru napříč časem přinese zpověď a odpuštění ‚svým‘ i ‚cizím‘, ‚nevinným‘ i ‚vinným‘ mučedníkům historie. Neboť pouze z lásky a utrpení se rodí nový čistý život. Rodí se NÁROD.“ Myslím, že divadlo vědomě přijalo a naplňuje misi podporovat sounáležitost, vůli ke vzdoru. Po každém představení herci připomínají, že se můžeme takto scházet jen díky ukrajinské armádě, vyzývají k účasti na sbírkách peněz pro armádu a potřebné. Divadlo je aktivní v hnutí Buď hlasem zajatých (Будь голосом полонених), jehož cílem je připomínat zajaté vojáky, odvlečené děti a obyvatele okupovaných území, vytvářet nátlak na rusko a svět, aby se tito lidé mohli vrátit.

Divadlo také rozvíjí lokální huculskou tradici, někteří herci jsou Huculové. V repertoáru je několik inscenací z huculského prostředí s místními tradičními motivy, a pak Huculská svatba. To je úplně specifický formát, který je těžké popsat, v Čechách, myslím, nic podobného není. Předlohou je etnografická kniha Volodymyra Šucheviče, kde je popsaný průběh tradiční svatby. Na scéně se odehrává čtyř až pětihodinová (opět podle míry rozvinutosti improvizací Oleksije Hnatkovského) „autentická zábava“ – jak je žánr popsán v programu. Není to folklór, jak ho známe z Čech, kdy se předvádí, jak to bývalo dříve (a v takhle sterilizované podobě pravděpodobně nikdy nebylo). Staré písně, zvyky, obřadní formy jsou prokládány dnešními vtipy, aranžemi, závažnými a aktuálními proslovy, s reálnými identitami herců, kteří vystupují za sebe a dodávají vlastní životní motivy. To staré je tu materiál pro improvizaci na současná témata, tradice jako živá kontinuita toho, co je prověřené dávností. Předměty, s nimiž se hraje, nejsou rekvizity vyrobené speciálně pro divadlo, ale věci, které se do dneška běžně vyrábějí a užívají v huculských vesnicích a jejichž vzhled se nemění. Na nás můžou působit historicky, tam to je dnešní.

Zajímavá je i architektura divadla. Budova sama o sobě je komunistická betonová krabice, kterých bylo v Ukrajině postaveno několik podle stejného vzoru. Uvnitř se nějakým zázrakem podařilo prosadit, že veškerý design udělali huculští umělci, keramici, řezbáři z místních vesnic. Každý element interiéru až po lemy elektrických zásuvek je zdobený tradičními ornamenty, na stěnách jsou obrovské keramické reliéfy ve stylu kosovsko-huculské keramiky zapsané v UNESCO.

 

Zatím jsi mluvil hlavně o velkoformátových projektech. Máš ze svých cest zkušenost i s menším nezávislým divadlem?

Já jsem se s tím zatím moc nesetkal, ale vím, že taková divadla jsou. A taky si myslím, že v Ukrajině není dáván tak velký důraz na rozlišení „velkých“ a malých nezávislých divadel. To mi připadá zdravé. Velká divadla v Ivano-Frankivsku, Černihově a jinde ochotně přijala náš Festival Vzájemnosti, který tvořily malé projekty nezávislých divadel. Setkal jsem se ale s neobvyklými projekty velkých divadel. Budu zase mluvit o ivanofrankivském, to proto, že ho teď znám nejvíc. Neznamená to, že jiná divadla nevycházejí z rámců „obvyklých“ divadelních aktivit – i když většinově spíše ne.

Zažil jsem hraní Hamleta na vrcholu Popa Ivana, jednom z nejvyšších vrcholů Karpat, které divadlo uspořádalo na Den ukrajinské nezávislosti. Představení některého z titulů svého repertoáru tam při této příležitosti uvádí každý rok. Letos to byla akce jen pro zvané, protože Karpaty jsou teď uzavřené a přístupné jenom na propustky. (Leží totiž na hranici s Rumunskem, takže přes ně utíkají z Ukrajiny muži, kteří nechtějí být mobilizování.) Ráno k divadlu přijely autobusy, které nabraly diváky, herce, rekvizity, zásoby vody a jídla, aparaturu a všechno potřebné. Asfaltkou a pak horskými cestami nás dovezli pod Popa Ivana, kam až mohly dojet. Tam se všechno naložilo na rozvrzaný rezatý náklaďák, který projel cestu, o které bych nevěřil, že to auto může projet – přes balvany, bahno a obrovské díry. Lidé se vydali na desetikilometrový výstup horskou stezkou na vrchol. Tam technici rozestavěli scénu, herci provedli zkoušku v prostoru a se západem slunce začalo představení. Žánr je v programu divadla nazván „hororová opera“. Je to hodně hudební, míchají se tam rychle různé žánry a styly, místy je to hodně divoká a efektní podívaná, chvílema je to dojemné. Představení bylo streamováno na internet se vzkazem Ukrajincům, že když je vůle, všechno je možné, i zvítězit nad ruskem. Zahrát Hamleta na Popu Ivanovi, to je něco jako vyvěsit vlajku na dobytém ostrově.

  

 

Vím o tobě, že na české poměry umíš ocenit patos. 

Ano. Myslím, že jsem se to naučil v Polsku. A trochu v Indii, tam jsem poznal, jak se dá dobře pracovat s kýčem. Takže miluju klasické bollywoodské filmy a nezvládám ty hollywoodské. Myslím, že patos nemusí znamenat kýč, i když to v českém vnímání možná někdy trochu splývá. A tak je mi blízké i ukrajinské herectví, které je – v mém vnímání – mnohem expresivnější, než české.

 

Ve kterých dalších ohledech vnímáš, že je ukrajinské herectví výrazně odlišné od toho českého?

V našem prostředí většinou mívám problém brát osobu na scéně jako bytost, které věřím. Vidím, že herec něco tvoří, stylizuje a interpretuje, ale nevzniká pro mě bezprostřední kontakt s člověkem-postavou. V českých činoherních i alternativních divadlech mívám pocit, že se jednání i řeč přetrhávají v nepřirozených chvílích, že se postavy skládají z nespojených fragmentů, a to rozhazuje moji pozornost a prožitek kontinua postavy. Protikladem jsou pro mě například v Polsku herci Warlikovského nebo Lupy, kteří udrží energii pětihodinového představení. Já pak nemám jediný propad vnímání myšlenkou typu: „aha, tohle se nepovedlo“, „nějaký nepochopený záměr režiséra“, „nějaká zvláštní hra...“ Jsou to postavy, které působí věrohodně, a já z pozice diváka ani neumím určit, nakolik herci hrají a nakolik jsou jen plně přítomní se svou energií. Nejde o to, že bych jim potřeboval všechno věřit, klidně můžou stylizovat nebo udržovat odstup, ale stejně celou dobu vnímám, že jsou to živí lidé a že to, co dělají, je vědomé. U ukrajinských herců to často vnímám podobně, i když to je ještě jiné herectví než to polské. Vím také, že dovedou velmi profesionálně zakrýt, že jsou unavení nebo že tohle představení už hrají příliš dlouho. Dokáží vytvořit silný dojem, který mi připadá kvalitní a hluboký. Ale není všechno ideální, setkal jsem se i s herectvím, které bylo založené na pitvoření a nadsazování úplně všeho, na to pro mě bylo obtížné koukat.

 

 

 

Doléhalo na tebe prostředí, kde vládnou tak silné vlastenecké emoce? Přes veškerou podporu, kterou v Česku chceme vyjádřit Ukrajině, na tohle přece jen nejsme zvyklí.

Osobně mám o smyslu vlastenectví jakožto hrdosti na příslušnost k nějakému státu velké pochybnosti. Myslím si, že ve zdravém světě bychom se měli dělit na lidi, kteří tvoří dobrý svět, kde se chce žít, a na ty ostatní. Ale když je existence státu nebo národa ohrožena, což se v případě Ukrajiny dnes děje, je vlastenectví silný prostředek obrany a nutnost. V tomhle kontextu mi formy vlastenectví, které potkávám v Ukrajině, připadají přiměřené a patřičné.

 

Jak jsi prožíval své setkání s těmi národnostně laděnými formáty po divadelní stránce?

Většinu inscenací, které jsem v Ukrajině viděl, považuji za řemeslně kvalitní, to znamená, že to nemusí být můj styl, můj žánr, moje téma, ale můžu ocenit kvalitu (nicméně jsou i výjimky samozřejmě). Vedle toho, myslím, neumím úplně oddělit uměleckou stránku od kontextu kolem. Tím kontextem je válka, která trvá už čtvrtý rok a ničí život, ničí společnost. Dalším kontextem je lokální prostředí, které je v různých částech Ukrajiny odlišné a vždy jiné než v Čechách. Myslím, že mimo Čechy mám mnohem otevřenější kritéria vnímání a hodnocení toho, co vidím. Popíšu, jak se proměňovalo mé vnímání inscenace Huculka Ksenia v ivanofrankivském divadle.

Bylo to první představení, na které jsem se šel podívat hned potom, co jsme přijeli. Na začátku jsem byl zděšený, otrávený, co to je za hrůzu. Přisprostlé vtipy, ne moc hluboké narážky na současnou dobu, do toho laserové efekty a totálně nadšení diváci. Chvíli jsem si říkal, že bych snad radši ani nevěděl, že takovéhle divadlo se ještě dělá, a ještě k tomu v milované Ukrajině. A že je tak okouzlující pro diváky… Věděl jsem, že bývá během chvilky vyprodané, jakmile se objeví na programu. Přemýšlel jsem, jestli odejít. Něco mi nedalo. Po nějaké době začala improvizace Oleksije Hnatkovského s jiným hercem a trvala dlouho, mohlo to být i třičtvrtě hodiny. Diváci se bouřlivě smáli, bylo to plné narážek na dění v Ivano-Frankivsku, v Ukrajině, ve světě, z nichž většině jsem nemohl rozumět. Pak najednou ženy přivalily skříň a začaly rozehrávat nějakou akci kolem ní, načež přišli muzikanti a všichni tancovali. Pomyslel jsem si, že to možná vůbec nemá režiséra a herci, kteří jsou neuvěřitelně sehraní, prostě rozvíjejí své akce a ostatní se k nim přidávají. Anebo mě napadalo, že to byl nejgeniálnější režisér, co vytvořil představení, které dělá dojem, že nemá režiséra (režisérem je umělecký ředitel divadla, národní umělec Ukrajiny Rostyslav Deržypilskyj). Po nějaké další delší době byla přestávka, a já už rozhodně nechtěl odejít, protože mě strašně zajímalo, kam se to vyvine.

Děj Huculky Ksenie ve zkratce je takový, že Hucul z Ameriky přijede s doprovodem do Huculska najít si nevěstu. Když se to podaří, chystá se jejich odjezd do Ameriky, který však nakonec ženich zruší, protože pochopí, že Huculové mají žít v Huculsku, a odstěhuje se ke své Ksenii. Já jsem si později během přestavení užíval, jak jsou herci na sebe napojení, jak rozehrávají akce, jakou to celé má energii a jaký spád. Postupně to přecházelo do patetických poloh oslavy Ukrajiny a ukrajinskosti, lásky k národu. Vkusně a působivě. A kdyby snad pro nás přehnaně, rozhodně to působilo na diváky tam. 

To vzájemné napojení herců a jejich energie mě dokázaly úplně uchvátit, i když představení jako takové vůbec nespadá do toho, co mě v divadle zajímá. Po nějaké době jsem zjistil, že to je tím, že se tam v divadle mají rádi, těší je být spolu, dlouho se znají a hodně se respektují. A jsou to opravdu dobří herci.

 

Takže jsi nenarazil na žádné odvrácené stránky ukrajinského vlastenectví?

Ivano-Frankivsk je v prosazování ukrajinskosti a ukrajinštiny hodně radikální město, což je vzhledem k nepřijatelnosti ruského barbarství pochopitelné, ale někdy to může přerůst do přehnaných nebo nespravedlivých projevů. Když například na Shakespearovském festivalu hostovalo Mnoho povyku pro nic akademického divadla z okupovaného Luhanska (které má dnes azyl ve městě Sumy), tak představení někteří místní herci komentovali slovy, že to bylo dobré divadlo, ale ukrajinština, která zněla z jeviště, měla horší úroveň než ta moje. A mně připadalo nefér se na to takhle dívat, protože Luhansk leží na úplném východě, kde byli lidé vychovávaní rusky a soubor se pravděpodobně začal učit ukrajinsky poměrně nedávno. Zároveň má publikum, jehož velká část se nechce ruštiny vzdát. Takže vzniká strašně komplikovaná situace.

Pro mě je těžké se k tomu nějak stavět, chápu argumenty obou stran, a můžu je vysvětlit. Nechci na to mít konkrétní názor, když válku na svém těle neprožívám. Ale myslím, že když je nátlak na to, aby se mluvilo ukrajinsky, nebo na to, aby se všichni Ukrajinci vrátili zpátky, moc velký, nic dobrého to nepřinese a může to mít opačný efekt. Nebo to může dojít až do extrému, že někdo ze západu řekne, že ruskojazyční nesou vinu za válku. A to je strašně nespravedlivé, protože válku samozřejmě nechtějí, nenesou za ni vinu a jejich města jsou mnohonásobně víc bombardovaná než třeba Ivano-Frankivsk nebo Lvov. Když se dobře míněná podpora ukrajinštiny obrací proti těm, kdo dennodenně zažívají děsivé útoky, je to strašné. Ale sama o osobě asi špatná není.

ptala se Barbora Etlíková