Kolektiv IPUP se zformoval teprve minulý rok, svými dvěma inscenacemi se však již stihl vyprofilovat jako skupina se zájmem o aktivismus, která svou činnost diváctvu zprostředkovává formou dokumentárního divadla. Po Prázdných místech se v novější inscenaci Poslední smíření tvůrčí tým dotýká problému kulturních válek, nepochopení i hledání cest ke vzájemnému smíření. Činí tak cestou laskavou a se změnou sympaticky začíná u sebe.

Představení má rámec talkshow či konference s jednoduchou scénografií složenou z židlí, stolů z banánových krabic a velkého projekčního plátna. Večer moderuje Jakub Vaverka a jako hosté vystupují Alena Novotná s Adamem Trckou, kteří s námi přicházejí sdílet své osobní příběhy. Využívají k tomu kombinaci filmových dotáček, vyprávění ve formě performativní přednášky a stand-upu, místy ozvláštněné i pohybovými či hudebními výstupy.

Dva příběhy spojuje téma smíření. Alena se snaží prolomit rodinnou kletbu vzájemných neporozumění, které se momentálně projevuje odcizením s jejím strýcem. Zjišťuje, že důvodem je pravděpodobně jeho vstup do náboženské sekty, a ve snaze pochopit jeho motivace se rozhodne toto prostředí poznat na vlastní kůži. Adam se zase vyrovnává se vztahem ke svému zesnulému dědečkovi. Lituje, že se během dospívání vzdálili a že ho nenavštěvoval častěji. Na uctění předkovy památky uspořádá ve slovenském městečku Hybe divadelní workshop pro místní ochotnický soubor, ke kterému dědeček choval hluboký vztah.

Z osobní roviny však rychle začíná prosvítat i ta celospolečenská. Příběh Aleny skrze problematiku náboženských sekt otevírá otázky touhy po přijetí a hledání sounáležitosti, ale i manipulace, moci a zneužití důvěry. V Adamově dějové lince se pak ohledává možnost mezigeneračního dialogu (ochotnický soubor tvoří především starší lidé), rozdíly mezi městem a venkovem, ale i politická situace na Slovensku a s ní související odliv mladší generace.

Herecké trojici se dobře daří udržovat rovnováhu mezi autenticitou a stylizací. Současně – jak už to u dokumentárního divadla bývá – je bezpečnější brát vše, co se prezentuje jako skutečné, s jistou rezervou. Vyvolaný dojem autenticity pro mě však není hlavní kvalitou inscenace. Její síla spočívá především v humoru, s nímž dvojice příběhy sdílí. Dokáže si ze sebe udělat legraci, nebrat se vážně, citlivě pracuje s cringem, který nastává během workshopu i setkání se členkami sekty, aniž by ale shazovala témata, o nichž k nám promlouvá.

Vedle toho na mě ale hlavně inscenace silně zapůsobila svým nábojem naděje. Aktivistické snažení totiž obnáší riziko frustrace z neschopnosti změny skutečně dosáhnout nebo ji přímo pozorovat. Přístup, který volí členky a členové IPUP, ale fungovat může: začít u sebe, na lokální úrovni ve svém nejbližším okolí a prostřednictvím realistických cílů. Byť třeba i snahou navázat dialog s rodinným příslušníkem, se kterým jsme se odcizili, má odlišné názory či životní zkušenost. I tyhle zdánlivě malé kroky mohou být cestou ke společenské změně, v osobním přece začíná politické. A to je vlastně docela povzbudivá zpráva.