Jak o tom týdnu napěchovaném kulturou vůbec psát?

1. Nejsi divadelní kritička, nevzpírej se nálepkám. (Po několika pokusech jsem zjistila, že nedokážu být objektivní, jsem emoční a velmi mě ovlivňuje fakt, že mám poprvé za velmi dlouhou dobu v divadle pocit, jako by tvůrcům o něco šlo… Jako by pro svá témata hořeli…)
2. Zachyť pocity, které se v tobě odehrávaly při pohledu na smějící se bestie.
3. Přistupuj k textu jako ke kladivu, bam! (Popř. zkus s viděným vést dialog.)
4. Haf haf haf, jupí, díky, že můžu pracovat a psát!

Nikdy jsem v Ústí nad Labem nebyla, upřímně se ho trochu obávám. Už se začíná stmívat a se spolužáky vyrážíme směr Činoherní studio, kde od 4. do 8. října probíhá showcase jeho první sezóny pod novým uměleckým vedením (režisér Michal Hába, dramaturgyně Veronika Linka a dramaturg Libor Brzobohatý). Akreditujeme se. Dostáváme papírovou tašku, žlutou jmenovku, kterou se mi podaří už během první hodiny ztratit, obálku s lístky, sirky s potiskem – fakt cool – a první pamflet 55. sezóny s podtitulem Kdo nám vládne? Teď tu ale jsme kvůli Konci starých časů!

 

 

Ranní káva 1

Aj, to není zlé, jít na lov jelení a místo toho narazit na tak skvostnou laň…

Kafe. Jídlo zadarmo. Mluví se a diskutuje o viděných inscenacích s Naty a Týnou ze Spory.

Lidu Fuente Ovejuna vládne Komtur… V jedné postavě se soustřeďuje moc a zlo. Fuente Ovejuna se mu vzepře, ale pomůže to? Je v jednotě síla? A změní se tím něco? Fuente Ovejuna jako motto, zaříkadlo a zbožné přání.

Mám dojem, že do debaty ohledně inscenace Fuenteovejuna v režii Martina Modrého hodně prosakují názorové rozdíly spojené s věkem i s genderem. Nepotkáváme se v tom, jak nás představení zasáhlo, nepotkáváme se v názorech (například na párty scénu), nepotkáváme se v řešení situací, které inscenace předestřela. Holky hodně skloňují kočičku. Včera mi bylo při té scéně úzko.

Slova se ujímá starší pán, kritik J. P. Kříž. Mluví, stáčí konverzaci do zatáček, které pro mě nejsou ve vztahu k viděnému vůbec relevantní. Když seš chudá a ještě žena, to je, jako kdybys byla chudá dvakrát. Myslím, že ho inscenace nezasáhla, protože není mladý a není žena. Nezná strach v klubu. Nezná strach z divnýho šéfa. Snad nikdy nebyl nucen mňoukat, snad nikdy nebyl objektivizován.

Je ale násilí odpovědí?

Ne, protože pak se z koloběhu bolesti a ublížení, nedostaneme. Zamňoukej. Kočička mňouká.

Na začátku i na konci všeho je násilí, naše společnost stojí na útlaku.

Kde jinde by jinak byla vyspělá Evropa? Jakmile jsem nazvána zvířetem, nejsem již člověkem a všichni na mne mohou vzít hůl. Bezmoc. Nemožnost úniku. Kdo z nás má doopravdy to nejdelší vodítko?

Chytneme transparenty a budeme v klidu demonstrovat. A pak půjdeme všichni domů. I Komtur.

U dlouhého stolu sedí i Jiří Spišák, který včera Komtura hrál. Jí. Nic neříká. Nedokážu se na něj podívat. Ale proč? Vždyť já přece umím rozeznat mezi divadlem a realitou, nebo ne? Nebo ne? Možná se situace z včerejšího představení až příliš dotkly něčeho bolavého. Ale racionálně to nedává smysl… Je to jen herec a jen divadlo. Jen příběh. Nebo ne?

Kočička mňouká. Kočička přede. Kočička kaká.

Hodně jsem během představení přemýšlela i nad paralelou s konvenční představou o divadle. O postavení žen v divadle. O tom, jak je režisér často vnímán jako nejsvatější. A jak je mu ve jménu vytvoření kvalitního uměleckého díla dovolováno téměř cokoliv. Je hlavním loutkářem i šachistou.

Prosím za ni, oroduji, je to moje příbuzná.

Odcházím s pocitem, že jsme stejně málo hlasití. Dnes už stěží najdeme ustálené skupiny – komunity – jako je Fuente Ovejuna. Člověk je dnes tvorem individualistickým a složitě se mobilizuje. Jako by vzdor vyšel z módy a my na vše odpovídáme mlčením nebo memy. Či výjimečně transparentem v ruce. Bylo by tak snazší se vzepřít jen jednomu nepříteli, ale jak bylo v představení vidět, občas se stává, že pokud utnete jednu jedovatou hlavu, dorostou dvě další. A i stádo se může stát novým tyranem…

Aj, to není zlé, jít na lov jelení a místo toho narazit na tak skvostnou laň…

 

 

Workshop 1

Vyberte si, jestli půjdete na workshop nebo na debatu.

Beru workshop.

Stojíme před Činoherákem a najednou se odněkud vynoří herec Mark Kristián Hochman. Vidím ho poprvé. Nese dva meče a Hanka, dramaturgyně vzdělávání, v rukou drží lavor, ve kterém je plastová nádoba s umělou krví.

Jdeme do vedlejší budovy, Mark tam prý ještě nikdy nebyl. Pouští reprák, kde se střídají „kavárenské písničky“ a rytmické, nadupané songy.

Tenhle workshop je hlavně pro vás, ne pro mě. Udělejte si to, jak budete potřebovat. Budu se snažit, abyste se moc nezpotili. Když budete chtít odejít, běžte. Tak jo, začneme. Dělejte úplně co chcete. Chcete si lehnout a dělat divný zvuky? Chcete otevřít okno? Vytáhnout žaluzie? Vytáhněte je! Je to pro vás a jen na vás.

Čechov. Je to dost ezo. Udělejte se co největší, energie z vás proudí, ještě víc, víc až do vesmíru! A teď se udělejte co nejmenší. A znovu. Znovu.

Všichni se střídavě roztahujeme a pak se choulíme do klubíček.

Tak jo, teď si představte bod, kam chcete dojít. Představte si, že už tam jste a během toho, jak jdete, myslete na bod, odkud jste vyšli. Je to fakt ezo, co?

Pečlivě se soustředím, najednou všichni ztichneme. Jako bychom naráz usilovně mysleli na tři verze sebe samých. Tu, která stojí na začátku cesty, tu, která po ní kráčí, a tu, kterou budeme, až dojdeme ke svému vytyčenému bodu. Završením a šokem první části workshopu jsou slova: Tak postavte se tady do řady. Máte před sebou tak čtyři metry. Vaším úkolem je dojít na druhou stranu místnosti. Máte na to půl hodiny. Myslete na začátek i konec. Je to pro vás.

Pouští hudbu. Občas do ní něco říká. Všichni se snažíme být v konstantním, pomalém pohybu. Je nás hodně a je tu málo místa.

Ze začátku je to fakt jednoduchý. Dělám to pro sebe, houpu se do rytmu, zavírám oči. Myslím na všechny cesty, které jsem už ušla. Dokola se ujišťuji o své vnitřní pevnosti. Hýbu rameny, koleny, občas se zamyslím, zda ostatním v řadě moc nepřekážím. Jenže já nedokážu jen jít. Hlavou se mi honí myšlenky.

Deset minut uběhlo.

Tak to je fajn, jde mi to líp, než jsem čekala. Cítím se v pohodě. Jsem zvyklá na „ezo“ cvičení z dramaťáku. Myslím na jedno takové a pomaličku kladu nohy před sebe. Centimetr po centimetru. Dělám to pro sebe. Tehdy na dramaťáku jsme zkoušeli Tracyho tygra. Měli jsme si najít místo v prostoru a potkat se s ním, s tygrem. Nic netlačit. Tenkrát to byla hrozná horská dráha.

A teď tomu není jinak. Z pocitu, že jsem na vrcholu, že vlastně ani nikam jít nemusím, že jsem na jednom místě spokojená, že se za žádným vysněným bodem nechci hnát tak jako ostatní, se stává bolest… Myslím na věci, co se mi nepovedly. Co mohly být a nejsou. Cyklím se v labyrintu otázek a připadám si jako ta největší troska. Nechávám ostatní, aby se posouvali přede mnou. Byla jsem tak sobecká, když jsem se ještě i hýbala do rytmu, a tím je omezovala. Vždycky jdu první s širokými rameny a ostrými lokty, ego převládne. Pak toho lituji. Skoro pláču. Snažím se nějak vymotat z úzkosti, která na mě padla. Krok za krokem. Krůček po krůčku.

Změní se písnička, už si nepamatuji její název, ale vím, že jsem ji znala. Z okna na mě začne svítit slunce, už se blížím k cíli.

Pět minut, užijte si to. Je to o vás!

Ale co si mám užívat? Jsem těžkopádná. Jenže pak, jako tehdy před rokem, se mi v hlavě objevuje obraz. Zničehonic potkávám po roce svého tygra. Na začátku cesty, půl hodiny zpátky, by mě to vůbec nenapadlo. Jsem v tmavém zeleném lese. Sedí tam. Po takové době se zase ozval. Rozplakala jsem se. Tekly mi slzy a pomalu jsem došla k parapetu. Najednou jsem byla zase celá. Držím parapet a koukám ven. Na zelené stromy, na zářící slunce, lidi na chodníku.

Prochoďte si to.

Jdu si na záchod utřít oči. Neznám ty lidi a nechci, aby mě soudili. To půlhodinové zastavení v pohybu mě příjemně pohoupalo, zase jsem se vrátila aspoň trochu sama k sobě…

Tak jo, přejdeme ke Grotowskému. Kdo to nechce dělat, nemusí. Teď se zapotíme. Kdyžtak tu máme sprchy…

Pouští víc techno, rytmickou, nadupanou hudbu. Cílem je se co nejvíc vysílit. Dokud můžeš, není to správně. Teprve z bodu nula, z fyzického vyčerpání, se dá stavět bez jakýchkoliv nánosů.

Roztahujeme a přitahujeme k sobě ruce. Co nejrychleji. Potom jdeme ke zdem, jednou paží se opíráme a druhou co nejvíc mácháme. Grotowského dělá odhadem jen polovina původních účastníků. A druhá ruka. Jsme udýchaní, začínáme nadávat. Hýbeme trupem, co nejvíc. Máme si představit, jako bychom jím chtěli pomalovat zdi. Pak přichází na řadu máchání a kopání nohama, taky na střídačku. Sprostá slova létají sem a tam.

Fáze dvě. Ležíme na zemi a snažíme se přivolat křeč v určitých částech těla. Jedna ruka, druhá, břicho, jedna noha, druhá a nakonec celé tělo. A proč? Abys pak neměl křeč na jevišti. Nadáváme. Potíme se. V očích lidí, co se nezapojili, to musí vypadat fakt vtipně. Asi vypadáme jako posedlí.

Nakonec vydáváme zvuky. Máme se sladit podle barev. Ležíme na zemi.

Jaký zvuk dělá tmavě modrá? Jak zní zelená? A co třeba žlutá?

Zklidňuji se a dělá mi radost, že tohle cvičení už znám.

Pak už vše jen krátce reflektujeme, ve vtipu prohazujeme, že je škoda, že nebyly použity meče a krev. Já si při balení věcí jeden beru a pasuji dvě holčiny na přeživší tohoto workshopu.

 

  

Sluha dvou pánů, režie Šimon Spišák (reflexe formou dopisu, protože to je, oč tu běží)

Ahoj! Chtěla jsem Ti napsat, ať jsi fakt rád, že máš práci…

To jsem říct nechtěl… A ani jsem neřekl.

Rozumíš Hegelovi? Uf, já taky ne… Ještěže Truffaldino jo.

Na růžovém kruhu, kulatém obláčku nadřazenosti, se dějí pozoruhodné věci! Z komedie se stává tragédie a naopak. Jak nějakým kouzlem! Ale o tom později, župánku.

Viděla jsem barevný, až komicky přestřelený svět, který v Sluhovi dvou pánů připravil režisér Šimon Spišák. Podle mě odpovídal obecným představám o typech postav v commedii dell’arte. Beatrice Rasponi (Simona Hába Zmrzlá) ve fialovém převleku s naducanými rameny, pekáčem buchet na břiše a nápisem láska na hrudi. Pantalone (Jan Plouhar) v trenkách, se zlatavým župánkem a bílo-modrou parukou. Jeho vlasy nevlasy směřovaly na jednu stranu. Výrazné paruky, kníry a nápisy na oblečení.

Promiň, promiň, promiň. Nic ještě teď neříkej a nech mě dokončit mou výpověď, ano, pupíčku? Vezmi si židličku a hezky potichu, ju?

Představ si, že chudák Truffaldino (Marie Machová) byl na konci celej zafačovanej! A i tak rád pracoval pro oba dva pány! S prázdným žaludkem a nemohoucí… Ale podle mě byla mnohem větší chudinka Smeraldinka (Luciana Tomášová). Zase si to představ – oba dva pánové vám konečně schválí sňatek, ale ty si máš vzít mrzáka, kterej je stále optimistickej a není schopen si přiznat, že mrzák je. A ještě tě znovu zatáhne do práce, do skládání židlí. Prázdných trůnů po pánech, mezi které nikdy nebudeš patřit.

Nu, ještě že my dva jsme jiný, co?

Jo a umřel Brighella (Nataša Gáčová). Bůh ví, kdo zdědí jeho podnik. Umíral dlouho. Nikdo si ho moc nevšímal. Umíral dlouho. A i tak v posledních chvílích života myslel na práci… To bylo fakt silný! Jako by nikdy nepatřil mezi smetánku… Ale za to my dva jsme smetana největší! Umíral dlouho.

Představení mě donutilo připustit si, že se z Donutila stal popkulturní odkaz!

To jsem říct nechtěl… A ani jsem neřekl.

Takže, až na to půjdeš, na chvíli se vědomě rozhodneš potlačit workoholismus. Těš se na historizující skříň. Je to jako vstup do Narnie. Doopravdy je kouzelná!

PS: Taky se tam kouzlí! Není to báječné, župánku?

PPS: Možná budeš po zhlédnutí trochu přemýšlet nad svou prací, ale to přejde… Práce ti veškerý myšlenky druhý den přemaže.

PPS: Ukliď pak ty židle, ok?

Papa,

X.

  

 

Válka s mloky, režie Michal Hába

„A omluvte mou kolegyni Báru, moc se omlouvá, má nějaké zpoždění,“ zahajuje dramaturgický úvod k inscenaci Válka s mloky dramaturg Libor Brzobohatý.

Pomalu zaujímáme svá místa v hledišti. Na jevišti je velký fialový rám, ve kterém se hraje a který později tvoří jakousi hranici mezi dvěma světy. Asociuje mi televizi. Media is the message. Teď před rámem stojí pan Povondra a vítá příchozí diváctvo cedulkami Vítejte, Vypněte si své mobilní telefony, Děkujeme.

Opět nejsem schopná popsat představení jako celek, tudíž si ho rozbiji na fragmenty, které mě zaujaly, a tím ho zreflektuji. Jelikož těch témat, podnětů, stimulů je neskutečné množství a já nejsem s to je pojmout všechny, bohužel.

 

Kolegyně Bára

Postava hraná Barborou Váchovou je dramaturgyní a vědkyní, která bije na poplach. Od začátku představení dílo Karla Čapka kontextualizuje, zároveň varuje před mloky a navíc spojuje dění románu s dneškem. Jejím prostřednictvím se cítím nejvíce popuzená, bezbranná. Pan Bondy ji omezuje ve výpovědi, přímo ji fukarem vyfoukne z jeviště. Ona varuje, ale stejně ji nikdo neposlouchá.

V jednom obraze doslova vyzývá diváctvo, ať něco udělá, ale nikdo nic… Mloci jsou metaforou téměř jakéhokoliv dnešního problému.

Tak se zvedněte ze židle a dělejte něco!

Nikdo nic neudělal.

 

 

Divadlo je zrcadlem společnosti

Obraz, v němž pan Povondra (Erich Michal Sikora) bere svého syna Frantíka, jehož reprezentuje dětský sbor, na cvičené mloky. Na levém kraji rámu, otočení směrem k diváctvu, sedí Kapitán van Toch (Jan Plouhar) s Mlokem (Luciana Tomášová). Na druhé straně rámu jsou v elevaci usazeny děti a pan Povondra. Obě sledující skupiny se tak střetávají. Na menší televizi v pravém rohu rámu se ještě promítá live cinema. Ptám se, co to vlastně sleduju. Co my všichni jako jednolitá divácká skupina kolektivně sledujeme? A jakou váhu tomu přikládáme? Protože pan Povondra a Frantík se vyčerpaným mlokem jen baví… (Je tohle metafora pro hereckou práci? To si nemyslím, ale vždycky mě baví se nad tímto pohledem pozastavit…)

 

Pánové

Promluva pana Bondyho (Ondřej Jiráček), která následuje po písni Děti jsou naše budoucnost, kterou zorganizovala vědkyně Bára. Vážení pánové, svolali jsme tuto mimořádnou valnou hromadu proto, abychom vás upozornili na krajně pravicové, pardon, na krajně nepříznivé vyhlídky naší společnosti. Mluví o firmě nebo o lidské společnosti? Proč si připadám jako v americké reality show Shark Tank? A jako by se mi pan Bondy snažil něco prodat, podstrčit?

Počkat, ne mně, ale pánům! Neustále nás oslovuje pánové. Nejsem pán, ani rab. Nejsem pánové. Mám pocit, že za chvíli bude po někom chtít, aby mu prodal pero. Omyl, ne po někom, ale po pánovi.

Celá tahle sekvence je mi nepříjemná, spojuji si ji se současnou manosférou. Jako by člověk, žena, ani při těchto debatách o společnosti nebyl součástí. Možná to je ten klíč…

Jen utlačujme další stvoření…

Think big, think modern…

 

 

Dětský sbor

We are the world, we are the children. We are the world, we are the future.

Děti jsou naše budoucnost, a tak sbor zastupuje jak syna Frantíka, tak mloky. Kde končí zodpovědnost za děti lidí, děti mloků?

Na konci představení se zpívá Bella Ciao, slavná antifašistická píseň, a je právě díky dětem ještě naléhavější. Využití zpěvu zároveň v průběhu celého představení hraje na city diváků. Zpěv je něco, co nás spojuje a co odlišuje lidi od technokratické mločí civilizace. Tahle paralela mě moc baví.

 

Hear no evil; speak no evil; see no evil

Nepřipouštíme si své negativní kroky, své přešlapy. Byznys je byznys a systém je systém, nehrab na to. V tomto obraze se již projevuje Chief Salamander, který nabízí obchod. Haló haló, vy lidé. Produkty za peníze. Tři muži – Povondra, Bondy, a Kapitán – klečí pod rámem a střídavě si zacpávají uši, zakrývají oči a ústa. Funguje to, funguje? Nehrab na to. Radši mlč, neviď, neslyš, než že by sis připustil vlastní chybu.

 

Kdo je mlok?

Je mlokem ekologická krize, rostoucí vodní hladina? Nárůst fašismu? Je mlok nekontrolovatelný? Je mlokem AI, které čím dál tím víc nestačíme a jejíž provoz spotřebovává obrovské množství vody? Děti jsou budoucnost. A co jim po nás zbude, když je učíme, že nejsvatějším pravidlem je obchod a byznys? Nestanou se z nich pak též technokratičtí mloci?

 

 

Siddhártha audiowalk, režie Štěpán Gajdoš

Většina mých spolužáků ráno odjela. Poprvé si v Ústí připadám sama. A o samotě je i tenhle audiowalk. Vybízí k osobnímu prožitku…

Můžete vyrazit, neměli byste se ztratit. Následujte bílé fáborky. Kdyžtak volejte.

V rukou svírám mapku, průvodce mé cesty, a přiloženou vonnou tyčinku. Rychle načítám QR kód, abych vyšla co nejdřív. Je mi totiž jasné, že pokud bych někomu celou cestu koukala do zad, připadala bych si jako součást jeho příběhu. Vycházím první.

Ze začátku, když jdu podél cyklostezky a řeky, je pro mě složité dovolit si být pomalá, vnímat okolí skrz slova v uších. To se mění v okamžik, kdy Siddhártha mluví ke svému otci. Chce opustit rodný dům. Procházím kolem staršího muže sedícího na lavičce a najednou se mi v něm zhmotňuje Siddhárthův otec. Koukám na něj dlouho, chudák si musel myslet, že jsem divná… Ale nezastavuji, stejně jako Siddhártha se nezastavil.

Scházím z mírného kopečku a dostávám se blíže k řece. Jsem u prvního stanoviště. Na dřevěném stolečku stojí obrovská mísa naplněná pískem a v ní zapíchané vonné tyčinky. Fouká vítr. Beru sirky ze stolu a pokouším se zapálit svou tyčinku. Neúspěšně. Znovu. A znovu. Mezitím přijde další účastnice… Sakra. Co když na ostatní už žádné sirky nezbydou? Sahám tedy do kapsy pro ty s potiskem Kdo nám vládne? z činoheráckého merche a zapaluji tyčinku jimi. Nejsem si jistá, jestli ji tam mám nechat nebo si ji vzít s sebou v rámci očisty… Beru ji.

Jdu. Dívám se na klidnou řeku, pomalu opouštím centrum. Na druhém stanovišti se schází ještě blíže k vodě, shýbám se pro mušli na památku, aby mi cestu připomínala. Slyším šumění vody. Je to jen ve sluchátkách nebo doopravdy?

Sbírám taky kaštany. Poctivě na každém stanovišti vybarvuji části řeky na mapce, kterou jsme dostali. Zastavuji se na zdymadlech. Myslím na opouštění známého, na nové cesty a neustálé hledání. Přemýšlím nad svou cestou z Budějovic do Olomouce. Na nový začátek. Na loučení. Koukám na řeku pod sebou a i na druhé stanoviště, ke kterému ještě nikdo nedošel. Jsem sama. Najednou vidím dva ptáky, kteří se v letu škádlí. Černý a bílý. Jing a jang. Smrt a život. Jako by celá cesta musela být ještě poetičtější. Nevím, jak dlouho jsem jejich let pozorovala. I po delší době na ně pořád myslím.

 

 

Uvědomuji si, že už teď jsem špinavá. Od uhlu z čmárání do mapy a od popela z vonné tyčinky. Ta dohořívá, když scházím ze zdymadel.

Křížím silnici a na docela dlouhou dobu opouštím hukot města. Mířím nahoru do přírody, do kopců. Vzpomenu si, jak nás slečny na začátku ujišťovaly, že půjdeme po rovině a většinu času podél řeky. Snažím se vnímat přírodu a slova ve sluchátkách. Chci si je vztáhnout k sobě. Na dalším stanovišti přelévám vodu. Mířím ještě výš. Opouštím řady domů a vcházím do náruče lesa. Sbírám další kaštany. Jsem ráda, že jsem ve stínu stromů. Cesta je bahnitější a já poslouchám část o umění lásky. Siddhártha potkává Kamalu, krásnou kurtizánu, s níž teď tráví čas… Ani ty bys nemohla provozovat lásku jako umění, kdybys milovala.

Jsem před šachovnicí s ďolíky. V jedné misce jsou žluté kuličky, v druhé modré. Je to asi nějaká hra, ale já nevím, jak ji hrát. Tak beru po hrsti z každé misky a nechávám kuličky libovolně napadat do důlků. Tehdy se poprvé zamyslím nad tím, že každý, kdo přijde po mně, potkává trochu jiné stanoviště než já. Skenuji QR kód a mířím ještě výš. Jsem odhodlaná vytrvat. Zastavit se? Ani náhodou.

Siddhártha v ten okamžik propadá gamblingu, lásce, zapomíná sám sebe. Čím víc se on ztrácí, tím rychleji se snažím jít do kopce. Už nemůžu. Kručí mi v břiše. Ale kdybych zastavila, znehodnotím překážku, kterou jsem si sama vztyčila. Byla bych slabá. Les je teď příliš stinným společníkem. Potkávám náhodné kolemjdoucí a funím. Už nemůžu. Sedám si na kámen a piju. Ve sluchátkách slyším pouze kroky. Kapitola skončila.

Jsem na sebe naštvaná a nechci pokračovat dál. Mohla jsem se tohohle ušetřit a jít na debatu o politickém divadle. Jsem frustrovaná. Ale pokračuji. Vidím další stanoviště, kde je malá dřevěná soška orla a před ním spousta koleček. Voda šumí. A prý se mám otočit a jít zpátky dolů.

Na chvíli se zastavuji. Ne však z vyčerpání, ale abych nasála atmosféru místa. Zelenost stromů, klid vody, vůni hlíny… Najednou jsem opět v klidu. A tak vyrážím dál. Siddhártha odpočívá u stromu, a tak se i já cestou z kopce opřu čelem o kmen. Potkává Govindu, svého nejvěrnějšího přítele z dětství, který ho nepoznává… U podivné šachovnice poprvé za dlouhou cestu opět vidím spoluúčastníky. Kopec je teprve čeká.

Jdu a nasazuji tempo. Papír s mapou už je opatlaný uhlem a poslední část se trochu trhá. Líbí se mi, jak mapa při chůzi vlaje ve vzduchu.

Scházím opět k silnici a potkávám doposud tu největší překážku. Velkého zlého psa. Nevyznám se v psích plemenech, ale tenhle obrovský bílý a huňatý musí být ztělesněním zla. Neustále štěká a vrčí a bohužel pro mě je další stanoviště v jeho rajónu. Jen počkej, až tudy projde dalších dvanáct lidí. Aby ti nepraskla žilka.

Chvíli mám strach, že na mě skočí. Není tam plot.

Ale žiju!

 

 

A tak se má i Siddhárthova cesta vine dál. Sžíváme se s řekou a jejím učením. Sžíváme se s uměním opouštět syny, otce i blízké duše. Jsem na molu. Pevně držím mobil a mapku, aby mi nespadly do vody. Pozoruji veslaře na klidné řece. Slunce se začíná velmi pomalu vytrácet. Přede mnou stojí nádoby s bílým a černým kamením. Otoč a zahoď. Beru si jeden a jeden, otáčím se zády a hážu je do řeky. Následuji další praporky a jsem na místě, kde je značka Tady počkej. Kapitola skončila. Slyším jen kroky…

Jakože tu teď mám dřepět a čekat na ostatní? K čemu byla ta cesta samoty a sebe-zastavení, jestli tu teď mám zůstat sedět? Nemám šanci stihnout večerní představení… Opět pozoruji veslaře a květiny, které se z břehu natahují do vody. Sedám si a trochu trucuju. (Řekněme si na rovinu, že celá cesta pro mě byla hodně turbulentní.)

Na druhém břehu řeky se něco pohne. Cože? Po řece se žene přívoz? No to mě štípni! To je skvělý! Zdravím kapitána a sedám si. Takže nečekáme na ostatní? Jedu na přívozu sama. Ohlížím se za cestou podél řeky, za lesem s kopcem, za stavidlem. Celou cestu se směju nahlas. Připadá mi to kouzelné, že jedu sama přívozem. Nevím, co s tou nově nalezenou radostí dělat. Cítím se trochu nemístně, sama s kapitánem. Zase se směju.

Jsme na druhém břehu a vidím poslední stanoviště. Dokončuji vybarvování mapky, je kompletní. Mám následovat oheň. Jdu za fáborky a lucernami. Travnatá cesta je hned vedle koupaliště. V bazénu se koupou lidé. Jaký to asi musí být pohled na holku s batohem, mapou, kterou nechává rozloženou, protože se jí líbí, jak ve větru vlaje, a v obličeji (trochu) špinavou od uhlu?

Vidím oheň. Sakra, neměla jsem tu vonnou tyčinku donést až sem a zapálit ji až na konci cesty? Nic tomu ale naštěstí nenasvědčuje…

U ohně mě vítají usmívající se mladí muži. Prý se můžu posadit. Tak si sedám a dostávám rýži se žlutou omáčkou, která bublá nad ohněm. Oni mluví mezi sebou. Koukám do ohně a ujídám rýži. Cítím se příjemně. Nemusím nic vysvětlovat. Střídavě hledím na řeku, oheň a na ně.

Jeden, Václav Marhold, mě pozve na pařezy o kousek dál, abychom spolu dočetli poslední kapitolu ze Siddhárthy Hermanna Hesseho. Oba držíme svou knihu. On čte vše a já Govindu. Je to hezké zakončení, milé pohlazení. Přemýšlím nad celou cestou a nad tím, zda jsem spíš Siddhártha nebo Govinda. Je příjemné si číst s někým dohromady, dlouho jsem to nezažila. Zároveň mám neustále pocit, jako kdyby muž přede mnou doopravdy věděl víc než já. Jako kdyby na ten krátký moment on byl Siddhárthou a já Govindou. Přijde mi zajímavé, jak jsem v ten moment dokázala odhlušit přívoz, lidi na koupališti i ostatní muže u ohně. Jsem jen já a slova. Po dočtení poděkuji, beru svůj pokrm a sedám se zpět k ohni.

Skládám mapičku s vyšrafovanou řekou. Strkám si ji do kapsy spolu s kaštany a zbytkem vonné tyčinky. Všechno si z té cesty kolem řeky odnáším…

 

 

Oidipus Utopia, režie Michal Hába (úvaha o představení)

Když se budu s rámusem a křikem snažit o interpretaci, nerozluštím nic, radši luštit nebudu, protože pak si neublížím.

Ze všech stran se valí zprávy. Média. Kontrola. Svoboda. Co teď? Co teď?

Jaké nástroje nyní držím v rukou, abych ten mor zastavila?

Hlavní je rozluštit metaforu moru.

Není to humor.

Jsem tak slepá? Jsem tak hluchá, že neslyším tikot?

Když ohluchnu a nebudu naslouchat všemu, co se nyní děje, neznásilním si sluch.

Budu Anti-Oidipus.

Dokážu si ještě vůbec představit utopii? Lepší svět? Plný „demokracie libové“ a párty?

Nevím. Vím, že nic nevím. A to je, oč tu běží.

Vidět neviděné… Zabijte mě morem i humorem

Dokážu dohlédnout až k nějaké utopii? A co to vůbec znamená?

Co dneska můžu dělat já? Kde je Kreón? Dýchá mi za krkem? Jak jsme se sem dostali?

Proč je utopie skrytá za mračny?

Oidipus rex, Oidipus sex, Oidipes rex.

STOP, JAKMILE BUDU DNES VEČER PŘÍLIŠ KONFRONTAČNÍ A POLITICKÁ, STOP.

JEŠTĚ NE.

„Co to má znamenat? A! Možná, že ne všechno musí něco znamenat a můžeme to na sebe nechat jen tak působit…“

Stojím před zrcadlem a křičím. Občas nezbude člověku nic jiného než křičet. Protože jiné páky nemá.

A stejně zjistí, že většina ho i tak neposlouchá. Tak volí snazší cesty. Že?

Buď a nebo.

Konec a vytěsnění.

Kapitalismus a libová demokracie.

Buď vytlačuješ myšlenky, nebo víš a trpíš a nic neděláš.

Nejsi ničím pánem.

STOP.

Křič.

Stejně nám to nepomůže, protože jsou tu tací, kteří přežili spoustu Oidipů…

Utopie za mračny.

  

 

Fragment inspirovaný představením Vojcek_jednorozměrný člověk, režie Michal Hába

Vytěsňuji vše viděné. Hlavní hadrovou panenkou, hlavní postavou jsem já. Šťastně tančící, na diváky se usmívající hlavní postava. Loutka. Work bitch. Piš a piš si za uši, že divadlo boří všechny stěny. Je kladivem, buch buch. Stop.

Umění. Vyměňme umění za jmění a komplexy. Degradujme se za třpytu flitrů a růžových paruk, co připomínají cukrovou vatu. Protože, jak řekl Oidipus Rex – cukr káva limonáda čaj rum bum. Bum bum, ošukat Vojcka. Protože je jednorozměrný člověk. Ale jednorozměrné Hauptfigur budeme fandit, a to Vojcek nechce, ne? Work bitch a nepiš svoje názory.

Utop Marii. A je jedno, jestli to je žena, coura nebo metafora. Musí se utopit, protože tak to funguje. Protože proti těm nahoře, nebo vedle nás, stejně nic nezmůžem, tak proč si nevylít (cák cák) zlost na někom, kdo je na tom stejně bídně nebo možná hůř než já sám? Do you hear the people sing? Singing the song of angry men? Nebo možná Bella Ciao? Ale to je zas jiná inscenace. To jsem říct nechtěl a ani jsem neřekl.

Jako bych většinu představení vytěsnila a zbyly jen emoce a fragmenty obrazů. V čem se pak liším od postav? V postavení rozhodně ne. STOP. Nemůžu psát o sobě, protože o mě to není. Je to o vás. O divadle. O Činoheráku. O nečinnosti. (Představ si, jak celý tenhle fragment namlouvá Mark Kristián Hochmann.)

Vy jste pán, já jsem pán, to je, jako by ten Vojcek byl sluha dvou pánů! A vy jste mě Donutil. Hahaha.

Pohádka s děckem, které bylo úplně samo a umřelo. To fakt napsal Büchner. Pohádka s děckem, cola a sex. Oidipus sex?

Ne. Ne! Bonnie a Clyde! Ne… Ne. Vojcek a Marie. NE! Stop! Divák, čtenář – ty a já. Interpretka.

Za co sakra vyhrál tu cenu? Aha! Aha! To je tak dobrý divadlo...

Je to fragment. Vojcek je fragment. Dost hlasitý.

STOP.

Já si doopravdy nedokážu vybavit, co se dělo předtím, než se diváci mohli jít klouzat. Hnědá barva na obličej. Flitrované šaty. Sedačky po levé straně červeného hracího pole. Chlupatá zelená vesta. Křik. Sprostá slova. Nesnáším Hejtmana i Doktora. Jsou až moc skuteční. Ale jakmile jsme se mohli jít klouzat, z tíhy představení se stala zábava. To, jak jsem s Vojckem šla a hledala podobnosti se svým vlastním chápáním světa, bylo rázem fuč. Radost přebila lítost. A já si najednou odnáším své tmavě zelené promáčené kalhoty, stejné barvy jako má Vojckova vesta, a úsměv.

Cestou na ubytko vzpomínám na vše viděné. Poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že v divadle o něco šlo. Představení mě posunula, jak umělecky, tak lidsky. Vybudila mě k větší odvaze.

Takže haf haf a čus, tancujte si svou dance rutinu, mávejte transparenty a choďte do Činoheráku.

 

Óda na dveře exit, které byly v představeních hojně využívány

Dokola postavy

Dveře se otvírají

Kde je ten exit?

 

Bingo Činoheráku

 

Barbara Janečková