Vlastně by mě ani nenapadlo, že se v pražském divadle s takovým tématem potkám. A studio Rubín se v inscenaci asfalt asfalt asfalt dokumentárním pohledem i s velkou nadsázkou věnuje životu řidičů kamionů a ukazuje, že být kamioňák není jen práce, ale životní styl. Záhy jsem si položila otázku, jestli je takové zpracování vůbec etické. Tomáš Červinek svého řidiče hraje se silným ostravským přízvukem a nešetří sprostými slovy. Říkala jsem si, jestli inscenace jen nebude reprodukovat zažité stereotypy. Právě kolem nich se ale dění rozehrává.

Množství informací nasbíraných během rozhovorů s řidiči režisér Martin Krupa a dramaturgyně Tinka Avramova přetavili do několika kolážovitě uspořádaných situací. Jeviště zaplňuje železná konstrukce doplněná o kola, kabinu, volant i zrcátka tak, že vypadá jako skutečný kamion. Dojem ubíhající cesty vyvolávají projekce promítané na vzniklý stroj. V úvodním videu představuje Červinek „svého“ koně – vypiplanou Scanii, která je očividně řidičovým pokladem. Do kabiny k němu přisedá herec v podání Lukáše Černocha, který zaznamenává jejich povídání na mobil a dává si chladit svoje kukuřičné řízky, protože nejí maso. Řidič naváže, že on taky radši ne: vždyť se česká kráva převeze do Španělska, kde je nejlevnější ji porazit, pak zase do Polska, kde je levnější ji zabalit, a až potom se vrátí k nám, že už ani neví, „jakým jazykem mluvila, když se narodila“. Později se otevírají témata vztahů s dětmi a rodinou, osamělosti nebo urážek a předsudků ze strany řidičů, kterým kamiony překážejí v provozu, i lidí, kteří opovrhují profesemi bez potřeby formálního vzdělání. A to jsem si řekla – ano, tuhle inscenaci tady v Praze opravdu potřebujeme vidět.

Nadsázka a humor nejsou zlé, naopak dokážou podtrhnout to, co si možná všichni myslíme. V poetickém obrazu se kamioňák zhmotní v podobě „strašidla“, které dva soudci v nápaditých kostýmech z reflexních vest téměř ukřižují. V komunitní chvilce si trojice herců ohřívá buřty, pije pivo a v nezávazné konverzaci improvizovaného charakteru hledá průsečíky mezi herectvím a kamioňáctvím. Dochází k tomu, že obě profese spojuje silný vztah k vlastnímu řemeslu i specifický způsob života. A proč by vlastně jedno mělo být považováno za hodnotnější než to druhé, když oboje potřebujeme?

Vedle autentických nahrávek doprovází vyprávění motiv, který ke kamionové dopravě patří snad stejně neodmyslitelně jako tahač – noční rozhlasové vysílání. Eliáš Jeřábek v malém studiu v zadní části scény ztvárňuje Jiřího Pomeje, jenž svůj první živý vstup věnuje právě kamioňákům. Naslouchá jejich příběhům, ptá se nočních sov, co si o této profesi myslí, a nakonec dokonce zachrání život osamělému řidiči, s nímž si zatančí na melodii z Tenkrát na západě. Popkulturních odkazů je tu víc – do studia zavolá i transformer Optimus Prime – a inscenací se nenápadně vine představa amerických dálnic, nekonečných cest a svobody.

Už samotná postava Pomejeho v sobě nese zvláštní nostalgii a evokuje moderního kovboje, který nežije v sedle, ale za volantem plechového oře. Inscenace zachycuje přitažlivost života na cestě i pocit svobody, který si s ním spojujeme. Zároveň ale nezapomíná, že za romantickou představou nekonečného asfaltu stojí profese svázaná kontrolou, samotou a neustálým pohybem. Neoslavuje své hrdiny ani se jim neposmívá, ale snaží se porozumět světu, který většina z nás míjí jen za oknem vlastního auta.