Kráčet bažinou, žít ve světě postav a věřit, že jsem někde úplně jinde | Karavana (Projekt Pomezí)
Ne často si může běžný divadelní publicista napsat reflexi, která nebude stát jen na textu, ale i na jeho infantilních ilustracích a obrázcích, které si po prožitém divadelním zážitku zachytí do skicáku. Ve Spoře se občas snažíme hranice „běžných“ recenzí překračovat a zkoušet formáty pro nás samotné neznámé. Premiéra imerzivní inscenace Projektu Pomezí Karavana mi přesně k tomu nabídla podnět.
Karavana rozerhává příběh o různorodé skupině lidí, mužů a žen, kteří se rozhodli opustit neviditelnou rukou nalinkovaný život podsouvaný jim ať už kapitalistickou společností, globalizačními tlaky či nároky na kariérou vedený život. Společně se shromažďují v opuštěných bažinách, kde živoří, bojují se svými démony a díky samotě poznávají sebe samé. Podivuhodný svět programových „outcasts“ tvůrci a tvůrkyně Pomezí vytvářejí ve svých prostorách v domě na pražské Florenci, kam přenášejí spletitou bludištní vesničku karavanů, chatrčí, jezírek, bujné flory i temných zákoutí. Ta čekají, až budou publikem objevena, stejně jako postavy, z nichž každá rozehrává jiný originální příběh – někdy se protnou, někdy zase ne.
V ponurém šeru se tak po praskajících kouscích dřeva vydávám za nepříjemně energickým mužem s bendžem a dozvídám se, že místo, které rok co rok láká další lidi, skrývá mnohá tajemství. Dostávám přibližný rámec a dochází mi, že snaha o jeho zostření je jen na mně. Užívám si diváckou svobodu a zachycuji útržky spletitého příběhu i historie kryptickým nábojem nabitého místa. Svobody lehce zneužívám, a ačkoliv (zcela upřímně – okrajově) registruji klubko osudů, zrad a křivd, od ostatních se snažím co nejvíce vydělit a prozkoumávám scénografii Karavany, která se pro mě v prvních minutách stává highlightem celého večera.
Ztrácím jasný přehled o prostoru kolem sebe a najednou se opravdu ocitám v lehce diabolické trampské osadě, jejíž genius loci mě okouzluje. Musím za každou cenu poznat každou uličku, každé dveře, rozeznat od sebe okenní rámy, vědět, kde na mě čeká postava, a kde budu v bezpečí samoty. Postupně si v hlavě vytvářím mapku zdejších bažin a rychle zapomínám na prvotní výčitky, že se tolik nesnažím sledovat příběh zdejších usedlíků. O to více mě potěší uvědomění, že pánem svého zážitku jsem bez výhrad přece jen já. Nechávám svůj obsesivní smysl pro detail vyhrát, prolézám šuplíky v každém domečku a zapomínám na to, že se nacházím v dokonale vykonstruovaném světě. Jsem totiž skrytý vandrák, který dostal na hraní obří hřiště plné možností, tajemných zákoutí, zkratek, zatáček, schovek a potemnělých pokojíčků. Je to můj svět a nikomu svůj zážitek nedlužím.
Ačkoliv se tu nejspíš dopouštím autorského alibismu, nechci předávat nic, co by se snad mělo podobat akademicky přesnému popisu tohoto divadelního zážitku. Záměrně k reflexi nepřidávám fotografie a záměrně vyprávím dost vágně jen o tom, jak Karavana působila na mě. Nejlépe to podchytí mé „čmáranice”.