Sci-fi v divadelní tvorbě zůstává spíše okrajovou záležitostí – a je to škoda. Jak totiž dokazuje nová inscenace TRAPPIST-1 souboru Musaši Entertainment Company, přestože si divadlo oproti filmu nemůže dopomoci strhujícími digitálními efekty, jedná se o žánr s velkým scénickým potenciálem. Tvůrčí tým jej naplno rozvinul důmyslnou kombinací výtvarného, pohybového a hudebního divadla a na jevišti Alfredu ve dvoře rozehrál působivé obrazy nekonečného putování zdánlivě pustým vesmírem.

Za nimi lze sice tušit jistý příběh o hledání a osidlování nové planety, osobně jsem však představení vnímal více jako asociativní variaci na téma sci-fi a ocenil především synergické propojení různých forem, které tvůrčí tým pro zprostředkování vědeckofantastické atmosféry zvolil. Inscenace v tomto ohledu totiž neustále klame tělem. V úvodní scéně se performer Adam Páník za pomoci kolegů zdlouhavě obléká do skafandru a následně pomocí detektoru kovů ohledává povrch praktikáblu evokující neznámou planetu. Pohybem zařízení se rozeznívají různé elektronické zvuky, které Vavřinec Němec ve „zvukové kabině“ za mixážním pultem komponuje do hypnotických melodií navozujících dojem nadpozemského světa. 

Po této pohybově-zvukové meditaci se inscenace vzápětí promění do scénického koncertu, aby později přišel výstup výsostně loutkářský (vzhledem k dosavadní podobě inscenace poměrně nečekaně, i když vzhledem k tvorbě Musaši zcela pochopitelně). Prolínání forem a s ním spojené střídání nálad inscenaci dynamizuje a dodává jí momenty překvapení, všechny situace ale spojuje poetika hravosti a přesná vypointovanost. Imaginativní obraznost pak přirozeně střídají pěvecky vynikající vstupy Anastázie Dobrodinské doprovázené poťouchlým tanečkem ve skafandru nebo groteskní loutková scéna.

V ní se objevuje maňásek neurotického kosmonauta-mimozemšťana, který zažívá deziluzi z cestování vesmírem a zoufale se snaží zavřít poklop své kosmické lodi v podobě plynové bomby. Adam Páník ho s nadsázkou animuje jako karikaturu ikonického Kašpárka užitím principů tradičního loutkářství. Výstup plný klení a mlácení hlavou o povrch lodi představuje extrémně vtipnou a silně ironizovanou divadelní referenci, která však se zbytkem inscenace překvapivě souzní.

Právě v tomto překvapivém, ale organickém propojení různorodých divadelních prostředků totiž tkví síla celého tvaru. Když jsem na začátku roku dělal rozhovor s Adamem Páníkem o tvorbě Musaši pro časopis Loutkář, hovořil o plánu využít v tehdy připravované inscenaci TRAPPIST-1 princip live cinema. Jsem rád, že se tvůrčí tým nakonec vydal jinou cestou a přišel s originálním způsobem, jak žánr sci-fi svébytně uchopit ryze divadelním jazykem.