Tvorba mladého loutkářského kolektivu TMEL vyniká budováním fantaskních mikrokosmů obývaných roztodivnými svéráznými tvory, jemným výtvarným humorem i nenásilnými tematickými přesahy. Právě schopnosti vytvořit na relativně malé ploše – časové i prostorové – svébytný magický svět, který dokáže publikum uhranout a pohltit, si na souboru cením nejvíce. A v inscenaci Větroplaši vzniklé v koprodukci s Naivním divadlem Liberec se mu to podle mě daří zatím nejlépe.

Inscenace nemá velkou dějovou linku ani dramatický oblouk, je vystavěná z drobných situací založených na interakcích mezi jednotlivými obyvateli, jejichž podoba často čerpá inspiraci z přírodní říše. Každou postavu přitom charakterizuje osobitá výtvarná stylizace i povahová vlastnost. Díky precizní animaci i nonverbálnímu hlasovému projevu Diany Čičmanové a Jakuba Müllera tak před námi ožívá třeba inteligencí nepříliš obdařený nemotorný fialový obr, létající rodinka s rozjívenými mláďaty připomínajícími něco mezi sovou a netopýrem nebo žlutý zajíc s dlouhýma vzpřímenýma ušima, který pečuje o okolní prostředí a snaží se celou komunitu držet pohromadě.

Jak už napovídá název, svět větroplachů je založený na principu větru, který představuje zdroj energie a zároveň udržuje křehkou stabilitu celého ekosystému. Aby ale vše fungovalo tak, jak má, je čas od času potřeba jako oběť vhodit do tajemné díry plod stromu v podobě červených rolniček. Status quo narušuje až v druhé půlce inscenace přílet cizího plechového robůtka, který už svou materialitou vytváří kontrast k měkkému a chlupatému světu místního obyvatelstva. Pomocí svého fotografického periskopu odhalí, že díru obývá na snímku děsivě vyhlížející bytost, kterou se pokusí vyhnat dynamitem. Tím však způsobí ekologickou katastrofu – skrytý tvor ztvárněný gymnastickou stuhou totiž zajišťoval optimální proudění větru a jeho vyhnání rozpoutá vichřici, pod níž se začíná hroutit i samotná hrací plocha. 

Paralela s bezohlednými lidskými zásahy do přírody, ekologickými katastrofami nebo kolapsem ekosystémů je zřejmá, environmentální rozměr ale tvůrčí tým do příběhu vetknul natolik organicky, že nepůsobí tezovitě. Větroplaši jsou totiž především inscenací roztomilou a vtipnou, která díky souhře všech složek rozžívá komplexní svět, do něhož se diváctvo může skutečně ponořit. Podobný pocit často mívám při sledování animovaných filmů nebo hraní videoher (jejichž estetikou se ostatně TMEL inspiruje), zřídkakdy už však během loutkových představení.